Jižní Korea má jeden z největších rozdílů v odměňování mužů a žen mezi zeměmi OECD. Ženy také méně zastávají vedoucí pozice. Na ostrově Čedžu ale už před staletími obrátily tradiční genderové role. Jejich odkaz dnes chrání UNESCO.
Muži o nich říkají, že jsou to silné ženy s ostrým jazykem. Na jihokorejském ostrově Čedžu žije výjimečná komunita zvaná henjo – potápěčky bez dýchacích přístrojů. Nejde o sport, ale o živobytí – loví mořské plody.
V Koreji dodnes přetrvávají velké rozdíly v postavení mužů a žen. Potápěčky z Čedžu ale tradiční rozdělení rolí obrátily naruby. Po generace tvrdou prací živí rodiny, mnohé ve vysokém věku. Kang Tal-čchonové je osmdesát a pod hladinu se vydává půl života. „Zemědělství nestačilo na školné pro čtyři děti. Manžel byl voják, a když skončil, neměl práci. Tak jsem se začala potápět,“ přiblížila Korejka.
Ve vodě lovkyně tráví až pět hodin a za tu dobu absolvují desítky ponorů. Obvykle do hloubky kolem deseti metrů, zhruba na třicet vteřin. Ty nejzkušenější vydrží i dvě minuty a jdou až do šestnácti metrů. „Ulity odtrhávám od skal a navlékám na ruku. Pak je vynesu na hladinu a uložím do plováku. Vždycky musím šetřit dech na cestu zpátky,“ popisuje lovkyně Kim A-jongová.
Staletá tradice se stala ženskou záležitostí, když muži odcházeli za jinou prací nebo kvůli tvrdým podmínkám ostrov opustili. „V zemědělství trvá měsíce, než člověk sklidí a dostane peníze. Potápěčky ale mohly úlovky prodat hned. Díky tomu byly ekonomicky nezávislé, mohly dětem zaplatit vzdělání a přispěly k rozvoji ostrova,“ vysvětluje kurátorka Muzea henjo Kwon Mi-sonová.
Zachování tradice
Na ostrově zbývá méně než dva a půl tisíce potápěček a 90 procent z nich je starších šedesáti let. Aby tradice nezanikla, vznikla škola pro novou generaci henjo. „Stát se henjo není jednoduché. Musí vás přijmout místní rybářské družstvo. Členky jsou ale nedůvěřivé, protože jde o nebezpečnou práci a mnoho začátečnic to brzy vzdá,“ vylíčila lovkyně a absolventka Henjo akademie Son Ču-hiová.
S šestadvacetikilovým úlovkem a šestikilovým zátěžovým pásem, který jí pomáhá při sestupu pod hladinu, se Kang Tal-čchonová vrací přes kluzké kameny na břeh. „Abych se udržela v kondici, chodím si zaplavat. Moře mám blízko, tak plavu,“ vypráví.
Henjo nejsou jen kolegyně, v nebezpečném moři jedna druhé chrání život. Do vody vstupují společně a navzájem na sebe dohlížejí. Protože nejdůležitější není, kolik toho uloví, ale aby se všechny vrátily na břeh.