Hydrobioložka Zdeňka Žáková prožila dětství poznamenané druhou světovou válkou. Ještě než se po studiích na brněnské přírodovědecké fakultě mohla věnovat vědecké práci, musela nastoupit na místo učitelky ve Zdounkách u Kroměříže. Později našla zaměstnání v brněnském výzkumném ústavu vodohospodářském, kde se věnovala přírodnímu čištění odpadních vod. Své vzpomínky zachytila v rodinné kronice.
„Ty předčištěné odpadní vody dotečou do rákosového políčka a z něj, pokud se neodpaří, se můžou dočistit v dočišťovacích nádržích, ve kterých jsou kosatce. Byly tam i vodní hyacinty, ty už tam být nemohou, a odtud může voda odtékat do kompostu, který je tady vedle. Vůbec to nesmrdí a slouží nám to už mnoho let,“ vysvětluje hydrobioložka Zdeňka Žáková čištění odpadní vody kořenovou čistírnou na chatě.
Dětství poznamenala válka
Narodila se před druhou světovou válkou v Brně do učitelské rodiny jako nejstarší ze tří dětí. Do sedmi let vyrůstala v Újezdu u Brna. „Žili jsme tam takovým poklidným životem, dokud nepřišla válka,“ listuje rodinnou kronikou, kterou nedávno sepsala.
„Když se blížila fronta do Újezdu, tak nám dokonce do našeho domu padla taková malá bomba nebo granát. Udělal díru ve střeše, proletěl celým středem domu a zůstal tam ležet. A někdo statečný, zřejmě můj tatínek, to jsem neviděla, to vyhodil ven. Tam to teprve vybuchlo a udělalo to velikánský kráter,“ popisuje.
Kryt ve vinném sklepě
Pak se část obyvatel Újezdu přestěhovala do krytu v bývalém vinném sklepě. „Nebylo tam nic vidět, jenom takový poklop v zemi. Ten se otevřel a tam byla taková hliněná chodba, kterou se došlo potom ke kolmému žebříku, po kterém se lezlo teprve do toho sklepa. A tam měla každá rodina pryčnu asi velikosti manželské postele. Tam jsme museli vegetovat,“ vzpomíná.
Na konci války se vrátili zpět do domku. „No a tam jsme to našli ve špatném stavu. Ubytovali se tam nějací ruští důstojníci, kteří si poručili strašně moc jídla. Vajíčka jsme jim museli udělat na večeři. Ten vysoký důstojník byl asi ještě opilý. Zanechal nám tu postel v dezolátním stavu,“ vzpomíná na sovětské osvoboditele.
„Pak jsme zase slyšeli nějaké střílení, záři nad Brnem. Mysleli jsme, že se zase vrátila fronta. Rodiče zase sbalili věci, že půjdeme znovu do krytu. Maminka ale zašla ještě ke škole, kde byli ruští vojáci s koňmi, a ptala se jich, co se děje. A oni říkali: ‚Eto nět vojna, eto saljut!‘, že je to ohňostroj v Brně na oslavu skončení války,“ vypráví.
Učitelkou ve Zdounkách u Kroměříže
Po válce se rodina přestěhovala do Brna. Zdeňka vystudovala gymnázium a vytouženou hydrobiologii na přírodovědecké fakultě. Vědě se ale hned věnovat nemohla. Protože byl nedostatek učitelů, musela nastoupit do školství.
„Můj tatínek se jako vedoucí katedry tělesné výchovy znal s vedoucím na fyziologii rostlin, profesorem Laštůvkou. Tak mi dali dovětek, že jsem vhodná pro vědeckou práci a že chtějí, abych byla blízko fakulty, že s nimi budu spolupracovat,“ vzpomíná.
Umístěnku dostala do Zdounek u Kroměříže. Na každodenní dojíždění to ale nebylo. Ubytování dostala ve zchátralém zámku. „V noci tam bouchala okna a vrzaly dveře. Byl to takový dost strašidelný zámek,“ popisuje.
Vegetační čištění odpadních vod
V té době už měla vážnou známost s nastávajícím manželem Pavlem. „Já jsem učila jenom necelé tři roky a potom jsem přišla do jiného stavu a podařilo se mi dostat se do Brna,“ vysvětluje. Na inzerát našla místo ve Výzkumném ústavu vodohospodářském jako hydrobioložka.
„Měla jsem ráda práci s dětmi, ale toužila jsem po vědecké práci a měla jsem vždycky sklon k rostlinám. Takže mě velice zaujala problematika vegetačního čištění odpadních vod, kdy se ty odpadní látky odstraňují přirozeným způsobem,“ vysvětluje.
Srpen 1968
Srpen 1968 zažila na chatě, kde trávila mateřskou dovolenou s dcerou. „Když jsem přijela na Dřevařskou ulici, kde jsme měli ten výzkumák, tak tam stála přede dveřmi moje tchyně a držela dvě stě korun v ruce a říká: Honem utíkej do obchodu, musíš si koupit potraviny, abys neztratila mléko. Obsadili nás Rusové a kdo ví, jak to bude vypadat,“ popisuje.
„Když jsem přišla do toho výzkumáku, tak tam nefungovaly telefony a vůbec nic. Všichni byli vyděšení, tanky jezdily po ulicích,“ dodává.
Rodinná kronika
O své rodině napsala obsáhlou kroniku doplněnou řadou fotografií a dokumentů. „Ty fotografie spočítané nemám, ale já jich mám v počítači strašně moc a říkala jsem si, že když už tady nebudu, tak že se k nim někdo bude těžko dostávat,“ směje se.
V kapitole o manželově rodině vzpomíná i na tchyni, která pocházela z Vídně a velká část její rodiny tam žila, zatímco ona s manželem bydlela v Brně. „Za socialismu se nemohli vůbec navštěvovat. Dokonce se maminka nemohla zúčastnit ani pohřbu své maminky,“ vypráví pamětnice.
Nejmilejší místo na světě
Po sametové revoluci už mohli cestovat bez omezení. Zdeňka s manželem Pavlem procestovali Ameriku i Skandinávii. Volné chvíle ale přesto nejraději trávili na chatě u Blanska, kterou v roce 1958 postavila s přispěním rodiny Pavlova maminka. Oslavili tam i diamantovou svatbu.
„Toto místo je pro mě nejkrásnější a nejmilejší místo na světě, protože jsem tady prožila velkou část svého života i manželství. Vychovali jsme tady tři děti, pět vnoučat a teď jsem ráda, že sem rády jezdí i pravnučky, a těch je taky pět,“ uzavírá vyprávění Zdeňka Žáková.
