Veřejnoprávní média musí mít podle generální ředitelky finských veřejnoprávních médií Marit af Björkesten finanční i obsahovou nezávislost. Řekla to na konferenci Digimedia s tím, že jsou tato média důležitá pro rozvoj společnosti. Právě budoucnost financování veřejnoprávních médií bylo jedním z hlavních témat dopoledního bloku konference. Exkluzivní rozhovor s generální ředitelkou finské veřejnoprávní společnosti Yle v Událostech, komentářích vedla Tereza Řezníčková.
Část zaměstnanců České televize je ve středu v práci v černém. Chtějí tak upozornit na debatu o situaci veřejnoprávních médií, o financování, o nezávislosti. Také tím chtějí naznačit, co považují za jakýsi černý scénář. Co se musí stát, aby černý scénář nenastal v České republice?
Všimla jsem si toho. Je to opravdu silný signál, který vypovídá o tom, že vaši zaměstnanci se nestarají jenom o svou práci, ale že jim jde také o budování lepší společnosti, o posílení kultury a demokracie. A to vidím také v naší společnosti.
Podle mého názoru jedna zásadní věc, kterou byste měli zajistit, je nezávislost, když se bavíme o obsahu, a také dlouhodobém financování. Takže najít systém, který zajistí, že nebudete závislí na aktuální vládě bez ohledu na to, zda je zleva, nebo zprava.
V této debatě je často zmiňován právě finský model jako jakýsi ideál. Je to ideál, nebo byste tam řekla i nějaké „ale“?
Je to dobrý model, ale není dokonalý ve všech směrech. A myslím si, že se nedá jeden model do jiné historie a tradice. Ale samozřejmě se můžete inspirovat a snažit se implementovat funkční věci v jiných zemích.
Abychom ten model popsali divákům: ve Finsku funguje speciální daň, která je vyloženě popsána jako daň, kterou lidé platí právě na veřejnoprávní média. Jak je tam vyřešená hranice mezi politiky, aktuálním politickým větrem a mezi právě veřejnoprávními médii?
Ve Finsku máme systém, který vyžaduje parlamentní konsenzus, když chtějí v našich veřejnoprávních médiích udělat změnu. Jak vláda, tak opozice se musí na změnách dohodnout. Je to náročné, těžké, ale doposud se to vždy povedlo. A samozřejmě ty procesy nejsou snadné a nejsou příliš rychlé, ale při několika příležitostech provedli změny a dohodli se na nich.
Jaký je ve Finsku vztah mezi politiky a mezi veřejnoprávními médii?
O veřejnoprávních médiích se samozřejmě hodně mluví. A to je správně, protože máme veřejné financování, takže je třeba vést veřejnou debatu o důvěře – o tom, v čem jsme dobří, v čem bychom se měli zlepšit a tak dále.
Ale myslím si, že finští politici rozumí tomu, proč by neměli zasahovat do našeho obsahu. Takže takových případů máme velmi málo.
Vy jste opouštěli koncesionářské poplatky v roce 2012. Jaký k tomu tehdy byl důvod? Co bylo to hlavní, proč jste je opustili?
Byla celá řada důvodů. Jeden z nich byl ten, že to (koncesionářské poplatky) bylo navázáno na televizory a televizní přijímače. Ale vývoj jde rychle dopředu – zejména ve Finsku rychle rostl digitální sektor, ale bylo poměrně obtížné vybírat peníze. Zároveň jsme chtěli stabilní systém, který odolá v čase. To všechno do toho vstupovalo.
Hovořilo se o tom celé roky v různých skupinách. Nebylo to snadné, ale vymysleli toto, tuto veřejnoprávní daň. Většina lidí je s tím poměrně spokojená a má pocit, že za peníze dostávají hodnotu.
Vy jste zmiňovala digitální služby a jakýsi pokrok v rámci médií. To je věc, která se v Česku také často zmiňuje – televize má být televize, rozhlas má být rozhlas. Proč má být nějaký web? Proč mají být například nějaké podcasty? Co říká vaše zkušenost?
Yle letos slaví sté výročí. Máme velké oslavy, ale dívali jsme se také na začátek – kdy jsme byli založeni. V té době byla země taková rozbitá, fragmentovaná po válce a potřebovala někoho, kdo vybuduje mosty mezi městem a venkovem a podobně.
Takže šlo o to Finy propojit, čili nešlo nejprve o rozhlas jako takový. Řekla bych, že v průběhu historie nejde o televizi, rozhlas nebo o ten technický způsob, jak se dostaneme k lidem, ale o obsah jako takový.
Když se podívám konkrétně, dejme tomu na zpravodajství: přijde nějaká aktuální zpráva, tady v České televizi je většinou hlavní prioritou to, aby šla okamžitě do vysílání. Jak je to ve Finsku? Jak moc myslíte právě na televizi, na rozhlas a jak moc myslíte třeba na sociální sítě – na to, aby to bylo – dejme tomu – na sociální síti X?
Samozřejmě, když máte mimořádnou zprávu, tak jde o to zasáhnout lidi bez ohledu na to, kde bydlí, v jaké jsou ekonomické situaci. Prostě dostat se k nim rychle. A samozřejmě v takové situaci je digitální vysílání velmi důležité.
Ale pak máme také část populace, která se na některé zprávy dívá třeba večer. Takže všechno je důležité, ale z různých důvodů a pro různé publikum, takže je to taková paleta. Je to jako fotbalová hra, vidíte, kdo s kým hraje, ale potom je tady určitý cíl – proč tady jste a čeho chcete se svými zdroji dosáhnout.
Zpátky k financování. Mluvili jsme o tom, že finský model je dobrý, byť možná ne úplně ideální, a byť ne v této podobě ne úplně pro každého. Finská veřejnoprávní televize a rozhlas teď ale propouští a šetří. Proč?
Ano, máme parlamentní výbor, ten pracoval asi rok. Myslím, že se sešli asi třicetkrát a hodnotili to, co bychom měli dělat, jak bychom měli být financováni, kolik peněz bychom měli mít. Všechny strany se dohodly na tom, že finská ekonomika si nevede příliš dobře, takže i my bychom měli šetřit.
Rozhodli se, že naše financování nebude indexováno – což znamená, že budeme mít financování zmraženo na tři roky, protože k indexaci docházelo od roku 2012. Takže v tuto chvíli jsme proto uprostřed úspor. Ale musím zdůraznit, že se na tom dohodla i vláda i opozice, většina politických stran.
To je zajímavé slyšet – tři roky, protože v Česku byly poplatky zmrazené de facto dvacet let a navyšovaly se až loni. Zajímalo by mě, v době šetření, co se musí udržet jako priorita do úplného konce v rámci televize? Zpravodajství? Vysílání pro menšiny? Co se dá osekat jako první? Jak o tom přemýšlíte?
To je opravdu obtížná otázka. My procházíme právě teď takovým procesem. Myslím si, že je potřeba zachovat si široký rozsah – tak, abyste mohli něco oseknout. Jedna věc je zpravodajství a druhá věc je sjednocovat lidi tak, aby lidé mohli vést dialog napříč zemí, napříč skupinami.
Takže obě tyto části je třeba zachovat – tedy kultura v širokém slova smyslu a zpravodajství. Takže my jsme nejvíce osekali počet programů. Ale přitom neříkám, že některé žánry už nebudeme dělat. Samozřejmě je to těžké, není to snadné. Ale snažíme se osekávat programy co nejméně, ale samozřejmě ne všechno se nám podařilo.
Kdybyste měla dát České republice závěrem uprostřed těch debat nějakou radu?
Vybudujte systém, který zajistí nezávislost obsahu – tak, abyste mohli věřit, že ten systém tady bude určitou dobu. Samozřejmě změny existují, ale potřebujete stabilitu, aby lidé mohli věřit, že nemáte svou agendu a nejste navázáni na aktuální vládu. To by byla moje rada.
