Ví to celý tenisový svět. Karolína Muchová je hrozbou pro kteroukoli hráčku na okruhu, ale jakmile jí zkříží cestu Američanka Coco Gauffová, je zle a zápas vždy končí porážkou Češky.
Je jedno, v jaké formě se obě zrovna nachází, v jaké fázi turnaje se potkají, ve všech šesti případech olomoucká rodačka balila kufry.
Ale z českého pohledu rozhodně není sama. Jakub Menšík má podobnou bilanci s Alejandrem Davidovichem Fokinou nebo Alexem de Minaurem. Na 0:5 se v neděli vyšplhala statistika u Jiřího Lehečky proti Janniku Sinnerovi, i když s ním má černou sérii většina hráčského pole ATP.
Jenže jak se psychicky připravit na bitvu proti někomu, na koho neznáte recept? Jak se vyhnout tomu, že jdete na kurt předem poraženi, a jak nastavit hlavu tak, aby se vám hra nesesypala pod rukama po prvním míčku?
„Určitě moc nefunguje takovou negativní sérii vytěsnit z hlavy. Když se s čímkoliv potýkáte, nechcete na to myslet a tlačíte to pryč, tak tomu jenom dáváte větší sílu a dřív nebo později vás to srazí dvojnásobnou energií,“ vysvětlil Aktuálně.cz sportovní psycholog Michal Šafář, který spolupracuje právě s Muchovou.
Sám podobnou mentální přípravu nedoporučuje. Řešením je spíše dlouhodobý proces a hledání cesty, jak někdy krutou realitu přijmout a pracovat s ní.
„Během turnaje na to ani není prostor, to už musí tenistka čerpat z toho, co natrénovala během přípravy nebo celé sezony.“
Což neznamená, že mu tenistka nebo tenista po takové prohrané bitvě s neoblíbeným soupeřem nezavolá a celou situaci s ním neprobere.
„Samozřejmě v patřičný čas, až opadnou bezprostřední emoce a sám tenista má možnost si to vnitřně probolet a reflektovat. Pak s nimi mluvím naprosto otevřeně,“ líčí Šafář.
Mluví s nimi například i o tom, jak vzít z každého aspektu hry nějakou část a na ní v tréninku pracovat tak, aby při příštím setkání s nepříjemným sokem byla zase o něco lepší.
„A když se posune v něčem tenisovém, v něčem kondičním nebo něčem po mentální stránce, vytváří to dohromady zdravou sportovní sebedůvěru. Je to o tom, abyste si udrželi realistickou naději, že tentokrát máte šanci zahrát lépe. Hledáte způsob, jak se více soustředit na vlastní hru než na potenciální výsledek,“ popsal Šafář.
Zároveň je potřeba ukočírovat stres, který je s dramatickou bitvou na kurtu spojený, aby hráčka neměla natolik svázané ruce, že v konečném důsledku netrefí míček do kurtu.
„V tom může pomoct i obyčejný nádech a výdech. Ale to neznamená, že to zafunguje jako kouzlo a tenistka se po tomhle okamžitě zbaví stresu. Je to o třeba o půlroční práci, začíná se v klidovém režimu, pak se to postupně zapracovává v tréninku tak, aby v těch klíčových momentech zápasu v tom měl hráč oporu,“ vysvětluje psycholog, který také přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.
To ale nemusí zafungovat u každého, regulace stresu je u každého jedince silně individuální a vychází z přirozeného chování hráče.
„Někdy se pracuje s myšlenkami, které se sportovci honí hlavou. Říká se tomu práce s vnitřní řečí. V době, kdy se s tím tenista učí pracovat, tak sám objevuje věty, které na něj fungují. Ty si pak zvědomuje a fixuje tak, aby v době, kdy se mu v hlavě během zápasu řetězí nějaká negativita, dokázal tenhle proud myšlenek zastavit a nahradil ho tím pozitivním,“ vysvětluje Šafář.
Neznamená to ovšem, že by se měl tenista jen chválit. I negativní emoce musí tělem proběhnout a uvolnit napětí.
„Bára Strýcová uměla upustit na kurtu páru. Petra Kvitová zase měla to své ‚pojď´, které křičela na celé kolo. To bylo její, autentické, vycházelo to z ní a šlo to úplně přirozeně v momentě, kdy se snažila něco překonat, nebo se snažila mobilizovat vnitřní energii. Základ je vycházet ze sebe. Co vám našeptá někdo druhý, obvykle nefunguje,“ připomíná Šafář.
Ale pozor. I stres je pro výkon potřeba, aby nepřišla v zápase laxnost a podcenění soupeře. Pracuje se tedy spíš s jeho s hladinou, kolik nervozity je hráč schopný unést, aniž by to nějak negativně ovlivnilo jeho výkon. Každý hráč nebo hráčka zvládne ukočírovat jinou intenzitu.
Šafář dlouhodobě vedle Muchové spolupracoval s Kvitovou nebo s Jiřím Veselým, a ten měl opačnou zkušenost. Je jedním z mála tenistů na světě, koho Novak Djokovič nedokázal porazit.
„Jasně, stalo se to jen dvakrát, ale i tak, nebylo to zrovna na malých bezvýznamných turnajích a byl to Djokovič. Šampion, rekordman, fenomenální tenista, který na Jirku nedokázal vyzrát. Tady je vidět, že se to může stát komukoli, že na někoho prostě nemáte recept a pořád ho hledáte,“ upozorňuje Šafář.
Zároveň odmítá, že by u sportovců hrálo velkou roli to, kdy s psychologickou přípravou začnou.
„Taková hranice je 15 nebo 16 let věku, kdy se zařadí elementární základy. Ale když to přijde dřív, je to stejné jako s předčasnou sportovní specializací. Děti se připraví o přirozenou mentální kapacitu, která vyplyne z toho, že si některé situace takzvaně probolí a prožijí cestou slepých uliček při řešení mezních situací. Když dítěti mentální kouč ukáže rychlejší cestu k řešení problémů, může mu pak v 18 letech něco chybět,“ dodává.
