V případě Anny Geislerové možná nedává velký smysl mluvit o bilancování. Její kariéra se dlouhodobě vzpírá běžným dějovým obloukům i členění do jasně definovaných etap. Nepřipomíná souvislý příběh vzestupu ke slávě, ale sled rozhodnutí, která vznikala z momentální jistoty – nebo její absence – a ve kterých se zpětně obtížně hledá logika.
Sotva dostala občanku, odcestovala do Milána, kde se snažila prorazit jako modelka. Šlo o první z mnoha jejích překročení hranic. V příběhu jiné hvězdy by z toho mohla být iniciační legenda. Sama Geislerová ale své tehdejší zkušenosti – svou dezorientaci a pocit, že neví, co dělá – líčí bez romantizace. Do rodné Prahy se vrátila po pár měsících.
Její otec Petr byl japanolog, matka Věra je akademickou malířkou. Sama vychodila pouze základní školu. Konzervatoř Jaroslava Ježka nedokončila. Spíš než jako selhání to ale v kontextu její kariéry můžeme číst jako předčasné vyvázání se z institucionální kontroly, která by její uměleckou citlivost pravděpodobně zplošťovala. V rozletu ji to navíc nezpomalilo.
Rebelie jako neochota být neupřímnou
Ve filmu se objevila poprvé už v roce 1990 v komedii Pějme píseň dohola, kterou lze zároveň počítat jako její první spolupráci s Janem Hřebejkem, v tomto případě spoluautorem scénáře. Roli údajně získala díky své drzosti. Traduje se, že z castingu byla pro neukázněnost vyhozena, ovšem tvůrci si uvědomili, že právě takový herecký typ potřebují.
V případě Geislerové ale zřejmě ani tehdy nešlo o rebelii coby pózu, jako spíš o instinkt a neochotu přizpůsobit se tam, kde by to vedlo k neupřímnosti. Tuto kvalitu mohla naplno rozvinout v sugestivním dramatu Requiem pro panenku, kde její výkon stojí na intenzitě, jež nemá oporu v precizní herecké technice, nýbrž v plném odevzdání se situaci.
Devadesátá léta jí poskytla příležitosti, které by v pozdějších dekádách pravděpodobně nedostala. Neexistence pevného divadelního zázemí, čas věnovaný výhradně filmu, otevřenost režisérů k improvizaci a experimentování – to vše vytvářelo kontext, v němž její herectví mohlo vyniknout. V Jízdě, Výchově dívek v Čechách nebo Návratu idiota se postupně naučila reagovat, naslouchat a posouvat situace jemnou mimikou a gestikou.
Mohlo by vás zajímat:
Němcová, Havlová i ta, co odsoudila Horákovou
Vytváření postav Geislerová připodobňuje ke skládání lega. Nesází na výrazné proměny a hlasité emoce, ale na dobře vystihnuté detaily, pomáhající charakterizovat celou osobnost. V Hřebejkově Krásce v nesnázích bylo například cílem zbavit hrdinku intelektuální přitažlivosti, posunout ji k banalitě a nevkusu. Proto si její Marcela ředí krabicové víno colou.
Geislerová coby herečka opakovaně pracuje s napětím mezi kontrolou a intuicí. Na role ve filmech, jako bylo protektorátní drama Želary, se připravovala sbíráním informací, skládáním střípků minulosti. Zároveň si ale hlídala, aby se v roli něco „neuzavřelo“ příliš brzy. Svým hrdinkám chce ponechat tajemství, aby nepůsobily ploše, jako předem hotové konstrukty.
Dobře je tato metoda patrná při jejím ztvárňování reálných historických osobností – Boženy Němcové, Olgy Havlové nebo Ludmily Brožové-Polednové. Geislerová se nesnaží o důslednou vnějškovou nápodobu, o převzetí něčí ikonografie. Soustředí se víc na vnitřní logiku jednání, na drobné neřešitelné rozpory, které z neživé sochy dělají člověka.
Důležitou roli hraje také hereččin způsob rozhodování. Scénáře si prý vybírá bez širších konzultací, spoléhá na okamžitou emoci. Takový přístup může působit riskantně, ale jakmile se jednou rozhodne, údajně pracuje s plným nasazením a bez dalších pochybností, což jsme naposledy mohli vidět v syrové a současně poetické road-movie Karavan.
Narušit očekávání, udržet v napětí
V českém hereckém prostředí si Anna Geislerová během třiceti let vybudovala pozici, kterou sama označuje za luxusní. Přináší to s sebou spolupráci s předními módními značkami i stálý přísun rolí v předních českých a slovenských produkcích. Možnost volby ovšem vyvažuje střízlivým vědomím, že obor se vyvíjí a je třeba zůstávat v kontaktu s mladší generací. Vede proto workshop práce před kamerou, kam docházejí studenti a studentky z konzervatoře a DAMU.
Vedle herectví a pedagogiky se Geislerová věnuje také psaní a organizování projektů. Většina jejích aktivit má nicméně společný základ: zájem o proces, o to, jak vzniká význam z jednotlivých detailů. Sbírání příběhů, zapisování, pozorování situací – to jsou postupy, které využívá před i za kamerou. Herectví pro ni tak není izolovanou disciplínou, ale součástí širšího způsobu vnímání a jednání.
Hereččin vztah k vlastní privilegované pozici zůstává navenek střízlivý. Připouští existenci talentovanějších, mladších kolegyň, odmítá redukovat svou hereckou hodnotu na jednotlivé výkony nebo ocenění. Daná perspektiva se promítá i do rolí, které nadále preferuje. Zajímají ji postavy v pohybu, s nejasným statusem, s vnitřními rozpory, které neustále hledají cestu, jak obstát v konkrétní situaci.
Po padesáti letech, pěti Českých lvech a účasti na předních zahraničních festivalech jako Cannes nebo Benátky zůstává její filozofie stejná. Takřka každá role, do které se převtělí, obsahuje drobnou odchylku, která narušuje očekávání a udržuje nás v napětí. V prostředí hereckých hvězd, které má tendenci vytvářet neměnné herecké typy, tak Anna Geislerová představuje proměnlivý – a tím pozoruhodný – element.
