Nástupce Škody 1203 pálil počátkem 70. let samotnou mladoboleslavskou automobilku. Proto vznikla dodávka Škoda 1500 V, interně typ Š 778, která byla návrhem možné modernizace s motorem z prototypu 720 vpředu a pohonem zadních kol. Základ auta dokončeného v roce 1972 byl stále shodný s 1203, nicméně třeba s prodlouženým rozvorem náprav a důkladnou modernizací karoserie.
Podobně jako mnoha dalším projektům počátku 70. let ale nepřály ani typu Š 778 politické podmínky zvláště v kombinaci s koncem Škody 720. A hledání nástupce Škody 1203 se tak možná trochu alibisticky přesunulo do Bratislavy.
Protože automobilový průmysl byl jako veškeré hospodářství té doby řízen centrálně, mohlo centrálně dojít i k plánu, že kromě osobních aut se v Bratislavských automobilových závodech (BAZ) budou vyvíjet a vyrábět také lehká užitková auta. Stála tehdy nějaká výrobní hala BAZ? Nestála, s její stavbou se začalo až v roce 1974, to ale nikoho tolik netrápilo. Důkazem může být i zamýšlený přesun produkce Škody 720 právě do slovenské metropole.
Vývojová kancelář při BAZ totiž fungovala nadmíru dobře a dokázala udělat spoustu zajímavých prototypů. Doputoval tam i mladoboleslavský prototyp 1500 V, a to v rámci rozběhu vývoje lehkých užitkových aut.
Bratislava nakonec nepokračovala v mladoboleslavském prototypu, ale rozhodla se jít vlastní cestou lehkého užitkového vozu s nosností 1,25 tuny. Tak vznikl projekt M8, u něhož se počítalo s použitím motorů typu Škoda 760. To byla řada vozidel původně vyvíjených ve spolupráci s NDR.
Jenomže východní Němci se rozhodli od projektu ustoupit, což mělo nakonec vliv i na pokračování slovenského projektu M8.
Ten přitom zahrnoval nejen celou výkresovou dokumentaci, ale i osm funkčních vzorků v širokém spektru karosářských variant a stavbu opakovaných prototypů už připravených k ostrým zkouškám před sériovou výrobou. Jenže konec projektu 760 vzal nové dodávce perspektivní motor, který měl být nahrazený agregátem z žigulíku, typu VAZ 2103. Nestačilo to, v roce 1979 politici rozhodli, že po šesti letech půjde celý vývoj dodávky do koše.
Nicméně socialistické plánování bylo vždy velmi turbulentní, a tak už v roce 1982 dostávají v BAZ za úkol vyvinout novou řadu lehkých užitkových vozidel s nosností 450 a 900 kg. Výsledkem první úlohy byl model Furgonet: Škoda 120 včetně motoru vzadu předělaná na dodávku ve stylu Citroënu Berlingo. Vznikly celkem čtyři kusy. Přestože zájem by o podobné auto byl, konstrukce s motorem vzadu pro dodávku nedávala příliš velký smysl.
To řada MNA, zkratka pro malý nákladní automobil, byla jinou písničkou. Šlo o projekt přímo navazující na původní typ M8. Proč ale spadla nosnost? Ivan Schuster a Ján Oravec to v knize Vývoj motorových vozidel v Bratislavě vysvětlují pragmaticky: nebyl k dispozici dostatečně výkonný motor. Duch nevyráběného čtyřválce Škody 760 byl stále živý.
Práce na novém lehkém užitkovém automobilu, jehož design navrhl Milan Biroš, začaly v roce 1985. Výsledný prototyp MNA 900 byl zajímavý z několika důvodů. Už třeba jen tím, že dostal přední světla ze Škody Favorit dříve, než začala jeho sériová výroba.
Několik prototypů řady MNA 900 v různých karosářských verzích, a dokonce s pohonem všech kol vzniklo mezi lety 1985 a 1988. Sériová produkce Favoritu přitom začala v roce 1987. Některé prototypy měly z Favoritu i zrcátka, jiné ale používaly díly třeba z Avie.
Z Favoritu měl mít MNA 900 i zážehovou třináctistovku, o níž ale Schuster s Oravcem napsali, že s výkonem 50 kW byla na dodávku s nosností 900 kilo stále příliš slabá. Do kolika prototypů se ale skutečně dostal, lze dnes jen odhadovat. Třeba první prototyp, dnes vystavený v Retroautomuzeu ve Strnadicích, má motor ze Škody 130 otočený o 180 stupňů.
Přes všechnu vzhledovou podobnost je ale prototyp MNA 900 poměrně dost svébytný, rozhodně nejde o nějaký „nafouklý Favorit“. Nápravy byly vyvinuté od základů, přední brzdové třmeny jsou z Tatry 613 a část zadních brzd ze Škody 1203. Do toho má (minimálně to „strnadické) auto uvnitř kontrolky z tatrovek, sedadla ze Škody Garde nebo dokonce ovladače z dacií. Různě posbírané jsou i další prvky. Žádný z prototypů navíc nebyl totožný, seznam „dárcovských“ aut tak může být docela dlouhý.
Protože však motory Škodovky nebyly pro zástavbu do užitkového automobilu vhodné, přistoupili v BAZ už těsně před rozpadem socialistického bloku k hledání „bratrské pomoci“. Tak vznikla dohoda s Moskvičem, který měl pro lehký užitkový automobil zajistit komponenty pohonného ústrojí. Bratislava měla vyrábět karoserie, interiéry a nápravy.
I proto mohl v roce 1988 ředitel BAZ Stanislav Kováčik v televizi prohlašovat, že slovenská automobilka podepsala smlouvu na 10 tisíc motorů a převodovek ze Sovětského svazu a na oplátku tam mělo putovat 10 tisíc předních a zadních náprav. Výhled byl dokonce ještě optimističtější: Moskvič měl být do Bratislavy schopný poslat ročně až 25 tisíc motorů a převodovek.
Kováčik dokonce snil o tom, že výroba lehkého užitkového vozu ve spolupráci s Moskvičem se v Bratislavě rozběhne do konce roku 1992. Nahlíženo dnešní optikou a znalostí politického vývoje to bylo značně naivní. A vlastně i optikou tehdejšího fungování obou automobilek: BAZ sice chrlily prototypy, sériově ale jen chvíli a v nevalné kvalitě dělaly Škody Garde, Moskvič zase horko těžko v roce 1986 rozběhl výrobu moderního typu Aleko.
A právě typ 2141 Aleko měl nové řadě lehkých užitkových aut poskytnout pohonné ústrojí. Minimálně na začátku, protože následně se měla rozjet produkce nových motorů Moskvič ve vznikající motorárně: jak benzinových, tak turbodieselů. Byla to tam samá rodina, zamýšlená pro nástupce řady Aleko v podobě typů 2143 Jauza a 2139 Arbat. Moderní motorárnu ale Moskvič nakonec kvůli penězům nikdy nepostavil a rodina moderních motorů zůstala jen přáním.
Každopádně to v roce 1988 vedení ani jedné automobilky ještě nevědělo a spolu dokonce závody vyvinuly další verzi lehkých užitkových aut. Díky výkonnějšímu motoru se 70 kW poskočila i nosnost na jednu tunu, odtud jméno BAZ MNA 1000. Ruská verze se jmenovala Moskvič 3733 Bufet.
Designérům, opět v čele s Milanem Birošem, je potřeba dát určitě spoustu kreditu za to, jak dodávka namalovaná koncem 80. let vypadala. „Tisícovka“ byla totiž na rozdíl od předchůdce MNA 900 důsledně zaoblená a i dnes vypadá dostatečně moderně. Nevšedně působí třeba jeden velký stěrač čelního okna.
Jiné to bylo v interiéru, kde bystré oko pozná budíky, páčky, výdechy ventilace nebo některá tlačítka na středové konzoli ze Škody Favorit. Kdesi v Rusku tak dodnes stojí Moskvič, jehož interiér je do značné míry převzatý právě z Favoritu. Svět je zkrátka malý.
Zatímco 3733 měla pouze formu osmimístného minibusu s bočními posuvnými dveřmi na straně spolujezdce, BAZ MNA 1000 vznikla nejen jako minibus, ale také jako skříňová dodávka.
Ačkoliv to bylo auto vzhledově velmi nadějné, do sériové výroby ani takový nástupce už notně přesluhující 1203 nezamířil. Přišel listopad 1989 a změna politických a ekonomických poměrů, v roce 1990 už nikdo neměl o lehký užitkový vůz zájem. A jak jsme naznačovali, v případě Moskviče to vzhledem k interním problémům a rozpadem Sovětského svazu nebylo jiné.
Je s podivem, že několik prototypů MNA 1000 existuje dodnes: Moskvič je v muzeu v Rusku, bílá dodávka v bratislavském Muzeu dopravy a minibus se s železnou pravidelností objevuje v inzerci v zuboženém stavu. Shodou okolností ho prodejce ze Slovenska nabízí i teď, cena je prý na dohodě. Na různých fórech se dá dohledat ještě skelet další karoserie, což rozbijí teorii některých badatelů, že včetně Moskviče existovaly jen tři prototypy. Přesné číslo nicméně známé není.
A MNA 900? Ty se prý dodnes dochovaly čtyři, jednu mají ve zmíněném Retroautomuzeu ve Strnadicích, další je k vidění ve Světě Škodovek v Mrači. Jeden z existujících prototypů stojí i v Bratislavě po boku BAZ MNA 1000.
Hledání nástupce Škody 1203 nakonec úspěchem nikdy neskončilo. Ani projekt, na němž v 90. letech spolupracovaly TAZ s ukrajinskou automobilku AvtoZAZ, produkcí neskončil. A tak se až do roku 1999, do krachu TAZ, v Trnavě vyráběly pohrobci 1203 včetně malé série s naftovým motorem. Mnoha nadějným prototypům navzdory.










