Finský prezident Alexander Stubb se v úterý na konferenci Evropa jako úkol na Pražském hradě vyslovil pro širší evropskou integraci i rozšíření Evropské unie o státy západního Balkánu a další země včetně Ukrajiny. Jde podle něj o geopolitické a strategické rozhodnutí, pro které aktuálně existuje příležitost. Její okno se však může brzy zavřít, hovořil v té souvislosti zhruba o pěti letech. U příležitosti jeho pobytu v Praze udělal s finským prezidentem rozhovor moderátor ČT Martin Řezníček.
V projevu jste zmínil nutnost další evropské integrace – v obraně, v oblasti jednotného trhu i kapitálového trhu. Co říkáte na to, že v některých zemích jsou tyto tendence spíš opačné?
Vždycky nějaká taková tendence je, ale Evropská unie se obvykle posouvá kupředu skrze krize a určitý chaos a postupuje krok za krokem. Integrace v jedné oblasti tak vytváří tlak na integraci v jiné. Uvědomíte si například, že jednotný trh je vlastně docela dobrý, a tak přejdete ke společné měně.
Jde tedy vždy o hledání správné rovnováhy. Některé země nechtějí jít dál, jiné ano.
Kdybyste mohl změnit jednu věc v současném přístupu Evropy k obraně a bezpečnosti, co by to bylo?
Pravděpodobně bych zvýšil výdaje na obranu. Myslím, že to je výchozí bod a že právě to teď EU dělá.
Evropská investiční banka umožňuje státům brát si úvěry. Mluví se také o společných úvěrech. To nebudu zpochybňovat, ale myslím si, že musíme zvýšit výdaje na obranu, ať už v rámci NATO nebo EU. EU má podle mě finanční nástroje, jak v tom pomoci.
V úterý ráno jste se setkal s českým premiérem Andrejem Babišem (ANO), který zpochybňoval, zda bude Česko schopné splnit své závazky ve výdajích na obranu. Mluvili jste o tom?
Ano, mluvili, ale není mou rolí radit České republice nebo premiérovi, jak mají nakládat se svými obrannými výdaji.
Mojí rolí jako prezidenta Finska a vrchního velitele je zajistit, abychom měli správné schopnosti k obraně sebe sama i k pomoci spojencům. Naštěstí finská vláda přijala rozhodnutí, která nás udrží na cestě ke 3,5 procenta HDP, ale neděláme to jen kvůli procentům. Děláme to, protože je to v našem bezpečnostním zájmu.
Znepokojuje vás, že některé evropské země tyto závazky neplní?
Pokud mají potřebné schopnosti, tak ne. Vždy jsem říkal, že války se nebojují procenty, ale schopnostmi.
Finsko je navíc novým členem NATO. Jsme tam něco přes tři roky. Vždy jsme ale měli potřebné schopnosti, protože jsme věděli, že se budeme muset spolehnout sami na sebe. Máme například povinnou vojenskou službu, přes šedesát stíhaček F-18, nově jsme koupili 64 F-35, máme rakety dlouhého doletu k boji ve vzduchu, na pevnině i moři a spolu s Polskem máme největší dělostřelectvo v Evropě.
Tyto schopnosti nemáme proto, že bychom se obávali Stockholmu nebo Švédska.
Vrátíme se ještě k vašim obranným kapacitám, ale co se týče výdajů – jaký by byl váš argument vůči zemím, které říkají, že si to v době rostoucích deficitů a sociálních výdajů nemohou dovolit? Co byste jim vzkázal?
Bez bezpečnosti nemáte blahobyt. Je to otázka, co bylo dřív – vejce, nebo slepice. Pokud se nedokážete bránit například ruské hrozbě, výdaje na zdravotnictví vlastně nehrají roli.
Je to vždy složitá rovnováha, ale musíme vycházet z toho, že Rusko bude pro nás bezpečnostní hrozbou i po skončení války na Ukrajině. A pokud tomu tak bude, musíme přemýšlet, jak spolupracovat, abychom zůstali v bezpečí.
Polovina hranice NATO s Ruskem je ta finská, takže je v mém vlastním zájmu, aby se ostatní také starali o svou bezpečnost – nechci nést celé břemeno sám.
Dává Evropa na obranu dost a správně, nebo jen dává víc?
Utrácíme více než kdykoliv od konce studené války. Rozhodnutí z loňského léta v Haagu zvýšit výdaje na obranu na pět procent (z toho 3,5 procenta na armádu a 1,5 procenta na infrastrukturu) považuji za správné, protože dochází k přesunu zátěže ze Spojených států na Evropu. Musíme v tom pokračovat. Proč? Protože je v našem vlastním zájmu zajistit, aby Rusko neudělalo zbytku Evropy to, co se snaží dělat na Ukrajině už více než dvanáct let.
Máte obavy z možného ruského útoku například na pobaltské státy už letos v létě?
Ne. Lidé by měli zklidnit rétoriku, uklidnit se, být více spolu – a možná si zajít do sauny a dát si studenou koupel.
Rusko nebude testovat článek 5. Jejich operace na Ukrajině byla absolutním a strategickým neúspěchem. Chtěli z Ukrajiny udělat Rusko – místo toho se stala více evropskou. Chtěli zabránit rozšiřování NATO – a my jsme tam vstoupili spolu se Švédskem. Chtěli, abychom vydávali na obranu málo – a výdaje naopak rostou.
Ve druhé světové válce postoupilo Rusko 1600 km do Berlína za méně než čtyři roky. Za čtyři a půl roku války na Ukrajině postoupili jen asi šedesát kilometrů v Doněcku. Myšlenka, že by vůbec vyzkoušeli článek 5, je tedy mimo. Ne, na Pobaltí nezaútočí.
A co Finsko nebo jiné země? Vůbec se neobáváte?
Vůbec ne. Musíme se uklidnit. Finsko má jednu z nejsilnějších obran v Evropě, společně s Tureckem a Ukrajinou a Polskem. Není v zájmu Ruska to udělat. Co by měl být jejich strategický cíl – kromě trochy spouště? Navíc 80 procent Finů je ochotno bránit svou zemi, milion lidí prošel vojenskou službou, máme potřebné schopnosti, jsme v NATO a máme obrannou dohodu s USA.
Proto se nebojíme. Jako prezident a vrchní velitel mám přehled o všech operacích, takže spím klidně.
Zmínil jste, že 80 procent Finů je ochotno bojovat za svou zemi. To v jiných evropských zemích moc nevidíte. Přestože Česko má svou vlastní zkušenost s Ruskem nebo Sovětským svazem. Proč se některé země nejsou ochotné postavit tak jako Finové?
Nemůžu mluvit za jiné, protože naše kultura, historie a identita je jiná, a to se v dějinách projevuje různě. Finsko bylo 700 let součástí Švédska, poté součástí Ruska od roku 1809 až do roku 1917. Od získání nezávislosti jsme bojovali o svou existenci, zejména během Zimní a Pokračovací války. Tehdy se velký imperialistický agresor snažil klasicky popřít naši nezávislost a územní suverenitu, ale my jsme se hrdinně ubránili, například mí prarodiče.
Ztratili jsme sice desetinu území, kde se narodili mí prarodiče a otec, ale tato zkušenost, tento boj o samotnou existenci, je hluboce zakořeněná v naší identitě. Proto věříme, že se vždy dokážeme ubránit. A teď jsem o tom přesvědčenější než kdy jindy. A proto to Rusko nezkusí.
Ale mimo Finsko to v Evropě takové není… Není to lhostejnost?
Podle mého to není lhostejností. Po konci studené války jsme věřili v myšlenku konce civilizací – tedy že všech 200 zemí bude směřovat k liberálním demokraciím a sociálně tržním ekonomikám a že budou spoléhat na globalizaci. Mysleli jsme si, že to, jak na sobě budeme závislí v oblasti obchodu, technologií a surovin, zabrání válkám.
To byl typicky evropský pohled, protože jsme s výjimkou Balkánu neměli od začátku evropské integrace žádnou velkou válku. A to nevyšlo. Mysleli jsme si, že všechno bude v pohodě. To je důvodem toho, že téměř žádná evropská země nemá povinnou vojenskou službu. Teď se to v některých zemích obrací a dělají, co mohou. My jsme si paradoxně vojnu nechali, protože jsme nebyli v NATO.
Setkal jste se několikrát s prezidentem USA Donaldem Trumpem a zdá se, že jste jedním z mála evropských lídrů, kterým ještě naslouchá. Zakládáte svůj vztah na tom, že víte, že Evropa Spojené státy hlavně v bezpečnosti potřebuje, nebo je něco, čeho si na něm osobně vážíte?
No, nejsem si jistý, že mě poslouchá – spíš se mnou mluví. Když prosadím jednu myšlenku z deseti, je to úspěch.
Je mojí povinností jako prezidenta Finska udržovat dobré osobní a institucionální vztahy s prezidentem USA. Nesouhlasíme spolu v mnoha věcech, to není problém. On je prezidentem nejsilnější země světa a Finsko je malou zemí. Naše dvoustranné vztahy jsou asi nejbližší, co kdy byly. Proč? Protože je to v našem zájmu.
Spojené státy mají jeden ledoborec, my jsme jim jich prodali jedenáct. Největší bezpečnostní hrozbou pro USA jsou ruské jaderné zbraně z Murmansku a poloostrova Kola. Nemíří na Helsinky, Stockholm nebo Norsko, míří na Washington a New York.
Proto tak úzce s USA spolupracujeme na osobní a institucionální úrovni. Ale nechci svou roli zveličovat.
Poslední otázka, na kterou mi asi řeknete – zeptejte se jiných, ale já se ptám vás. Proč si myslíte, že jste jeden z nejvýraznějších hlasů v Evropě v oblasti bezpečnosti?
Nevím, jestli tomu tak je, ale vždy jsem věřil v propojení akademické sféry, státní správy a politiky.
Začínal jsem mimo politiku – podobně jako váš prezident a premiér – a vždy mě zajímaly mezinárodní vztahy. Studoval jsem na konci studené války, což formovalo mou identitu. A to mi dalo schopnost se vyjadřovat.
Pokud mě někdo poslouchá, jsem rád. A pokud mě poslouchají doma, jsem ještě raději.
My jsme vás poslouchali. Díky moc, pane prezidente.
