Večer, který měl být oslavou afrického fotbalu, se změnil v jednu z nejděsivějších katastrof fotbalové historie. Ve středu 9. května 2001 proudily do ulic ghanské Akkry tisíce lidí.
Ve městě bylo dusno nejen kvůli tropickému vedru, ale hlavně kvůli zápasu, který v Ghaně znamenal skoro víc než politika.
Proti sobě stály dva nesmiřitelné fotbalové světy. Hearts of Oak z hlavního města a Asante Kotoko z Kumasi ležícího na jihu země.
V zemi tehdy neexistoval vyhrocenější duel. Rivalita obou klubů připomínala náboženství. Fanoušci přijížděli autobusy, namačkanými dodávkami i pěšky.
Na tribunách stadionu v Akkře se tísnily desítky tisíc lidí. Bubny, zpěv, píšťaly, obrovské vlajky. Všude emoce. Všude hluk.
Jen málokdo tušil, že řada z příznivců už se domů nikdy nevrátí.
Samotný zápas dlouho odpovídal atmosféře velkého derby. Tvrdý, nervózní, plný emocí. Asante Kotoko vedlo a jeho fanoušci byli ve varu.
Jenže domácí Hearts of Oak v závěru otočili skóre na 2:1. Stadion explodoval radostí na jedné straně a vztekem na druhé.
Právě tehdy se všechno zlomilo.
Rozzuření příznivci hostů začali trhat plastové sedačky a házet je směrem ke hřišti. Ve vzduchu létaly lahve i kusy tribun.
Policie už před zápasem očekávala problémy, protože podobné střety nebyly v rivalitě obou klubů ničím výjimečným.
Tentokrát ale přišla reakce, která změnila obyčejné násilí ve smrtící past. Na tribuny vletěly granáty se slzným plynem.
Ne jeden granát. Více náloží. Některé zdroje mluvily také o gumových projektilech. Najednou se stadion změnil v obrovskou dusivou komoru. Lidé začali kašlat, křičet a utíkat. Jenže nebylo kam.
Část východů byla zamčená. Jiné byly úzké nebo zablokované. Stadion navíc stále připomínal staré evropské arény z osmdesátých let. Vysoké ploty, kovové bariéry a minimum únikových cest. Místo bezpečnostního systému spíš klec.
Dav se v panice sesypal ke schodištím. Lidé padali přes sebe. Ti vzadu tlačili dopředu, protože nevěděli, co se děje. Ti vpředu už neměli kam ustoupit. Někteří byli rozdrceni o kovové brány, další ušlapáni na schodech. Jiní se udusili ve změti těl.
Podle pozdějších vyšetřování většina obětí zemřela na kompresní asfyxii. Jinými slovy: lidé se nemohli nadechnout. Tlak davu jim doslova vzal vzduch.
Přeživší později popisovali scény jako z válečné zóny.
„Všude byly boty, trička a těla. Lidé křičeli o pomoc,“ vzpomínal jeden ze svědků pro BBC. Jiný fanoušek popsal, že pod sebou cítil lidská těla, ale dav ho dál tlačil dopředu. Nemohl zastavit. Nemohl pomoci.
Když chaos konečně utichl, na stadionu zůstalo mrtvé ticho. Jen občasný nářek a sirény.
Na betonových schodech ležely desítky těl. Některé oběti byly namačkané na sebe v několika vrstvách. Jiné zůstaly zaklíněné u bran.
Záchranáři a dobrovolníci odnášeli mrtvé na reklamních plachtách nebo v náručí. Nemocnice v Akkře se rychle zaplnily.
Bilance byla strašlivá. Podle různých zdrojů zemřelo 126 nebo 127 lidí. Další stovky utrpěly zranění.
Mezi mrtvými byli studenti, děti, otcové rodin i lidé, kteří na stadion přišli jen proto, že chtěli zažít velký fotbalový večer
Jedna z nejznámějších fotografií z tragédie zachytila fanouška nesoucího bezvládné tělo jiného muže.
Právě podle ní později vznikla bronzová socha před stadionem s nápisem „I Am My Brother’s Keeper“ – Jsem strážcem svého bratra.
Tragédie šokovala celý svět. Ghanský prezident vyhlásil státní smutek. Liga byla přerušena. V zemi se konaly hromadné pohřby. Lidé plakali v ulicích, v kostelech i mešitách. Fotbal, který měl národ spojovat, se během jedné noci stal symbolem smrti.
A velmi rychle se začalo hledat, kdo za to může.
Vyšetřovací komise tvrdě kritizovala policii. Podle závěrů reagovala „bezohledně“ a použila slzný plyn naprosto nevhodným způsobem.
Kritika ale směřovala i na samotný stadion. Architekti ho dokonce označili za „smrtící past“. Chyběly únikové cesty, bezpečnostní pravidla i krizové řízení.
Ukázalo se také, že část zdravotníků údajně odešla ještě před koncem utkání. Když pak vypukla panika, pomoc přicházela pomalu.
Šest policistů čelilo obvinění z usmrcení. Jenže případ nakonec skončil bez odsouzení.
Soud rozhodl, že nelze jednoznačně prokázat, že právě slzný plyn oběti zabil. Mnoho rodin to dodnes považuje za výsměch.
„Nikdo nebyl potrestán. To bolí stejně jako samotná ztráta,“ říkali po letech příbuzní obětí.
Katastrofa v Akkře ale přece jen změnila africký fotbal. FIFA i africké federace začaly tlačit na modernizaci stadionů a bezpečnostní pravidla.
Mnohé arény odstranily ploty a bariéry. Zavedly se přísnější kontroly davů i nové evakuační postupy.
Jenže otázka zůstává: muselo kvůli tomu zemřít tolik lidí?
Dodnes se v Ghaně při výročí tragédie scházejí pozůstalí, bývalí hráči i fanoušci. Před stadionem hoří svíčky a lidé opakují dvě slova: „Never Again.“
Nikdy více.
