Před dvaceti lety vstoupil do kin dokument, který zásadně proměnil veřejnou debatu o změně klimatu. Snímek An Inconvenient Truth („Nepříjemná pravda“) s bývalým americkým viceprezidentem Alem Gorem v hlavní roli se v roce 2006 stal globálním fenoménem. Pro miliony lidí šlo o první setkání s představou, že klimatická změna není vzdáleným problémem budoucnosti, ale procesem probíhajícím právě teď. O dvě dekády později se ale nabízí otázka: Jak dobře film obstál ve světle aktuálních poznatků?
Když film Nepříjemná pravda vstoupil – mimochodem velmi úspěšně – do kin, recenzovali ho nejen filmoví kritici, ale také klimatologové, meteorologové a další experti na planetární vědy. Často se shodli na tom, že snímek obsahuje určitá zjednodušení, ale vědecká podstata změny klimatu je v něm z velké části vysvětlena správně.
Gore nastínil základní vědecké poznatky určující změnu klimatu – tedy že spalováním obrovského množství fosilních paliv lidé zvyšují množství oxidu uhličitého, který zesiluje skleníkový efekt a tím zachycuje teplo v atmosféře. V době uvedení filmu do kin, tedy v roce 2006, dosahovala úroveň koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře něco přes 380 ppm (part per milion, milion částic CO2 na milion částic vzduchu), což bylo o 36 procent více než kdykoli za předchozích 800 tisíc let.
Aby Gore zdůraznil, jak vysoko by mohla vzrůst hladina oxidu uhličitého, pokud by spotřeba fosilních paliv pokračovala v nezměněné podobě, vylezl na hydraulický zvedací stůl a konstatoval, že „za méně než 50 let bude jeho úroveň tady,“ přičemž ukázal na horní část grafu, kde předpokládané koncentrace dosáhly přibližně 500 ppm. Nyní, o dvacet let později, se hladina oxidu uhličitého blíží ke 430 ppm a jak naznačil Gore, opravdu směřuje k dosažení úrovně 500 ppm do roku 2056 – pokud se tedy nepodaří zpomalit nárůst emisí. Gore rovněž přesně vysvětlil, že náhlé a dramatické nárůsty oxidu uhličitého v historii vždy způsobovaly globální oteplování.
Chyba s ledovci
Asi největšího zjednodušení se Gore dopustil v části filmu, která se zabývá úbytkem různých ledovců po celém světě. Právě tání ledu přitom patřilo k nejsilnějším motivům snímku. Tehdy ještě i mnozí vědci pochybovali, jestli jde o přirozený výkyv, anebo o důsledek lidské činnosti.
Dnes už jsou vědecké závěry mnohem jasnější. Arktida se otepluje několikanásobně rychleji, než je globální průměr a některé oblasti zažívají změny, které byly ještě před dvaceti lety považovány za extrémní scénáře. Nicméně v případě ledovců na Kilimandžáru Gore naznačil, že za jejich úbytek může globální oteplování, a prohlásil, že „během následujícího desetiletí už na Kilimandžáru žádný sníh nebude“. Ve skutečnosti několik studií v době před natáčením filmu zjistilo, že hlavní příčinou zmenšování ledovců na hoře – jejichž některé zbytky se dochovaly dodnes – je pokles lokálních srážek spojený se změnami v Indickém oceánu. I když globální oteplování je také důležitým faktorem.
Gore také výrazně přecenil rychlost tání ledovců v Národním ledovcovém parku na pomezí USA a Kanady. Jedna studie z roku 2003 sice naznačovala, že mnoho ledovců v parku by v důsledku globálního oteplování mohlo do roku 2030 zmizet, ale to se nepotvrdilo. Přestože ledovce v parku vlivem oteplování skutečně tají, zcela bez ledovců by měl být park až koncem tohoto století. Gore však měl pravdu v tom, že globální oteplování způsobuje zrychlující se úbytek mnoha ledovců po celém světě a že toto zmenšování představuje hrozbu pro dvě miliardy lidí, jejichž zásobování vodou závisí právě na horských ledovcích.
Gore také zkoumal souvislosti mezi změnou klimatu a extrémním počasím, k čemuž mu posloužila smrtící vlnu veder v Evropě v roce 2003. Později bylo zjištěno, že globální oteplování bylo zodpovědné za zhruba polovinu úmrtí v Londýně a Paříži způsobených touto vlnou veder. Zmínil také ničivé dopady hurikánu Katrina – způsobené škody podle analýzy z loňského roku v tomto případě zvýšila změnu klimatu minimálně o čtvrtinu.
Gore předpověděl hrozby, které se berou vážně až nyní
Gore také nastínil hrozbu, že by se mohla zhroutit Atlantská meridionální oceánská cirkulace. Tento oceánský transportní pás přepravuje teplou a studenou vodu Atlantským, Indickým a Jižním oceánem a jeho součástí je i Golfský proud. Přesunem teplé vody z blízkosti rovníku do severního Atlantiku udržuje zejména severní Evropu výrazně teplejší, než by jinak byla. Gore vysvětlil, že když se tato cirkulace zhroutila naposledy (asi před 12 tisíci lety v důsledku záplavy tající ledové vody na konci poslední doby ledové), teploty v Evropě prudce klesly. Nedávno zveřejněná studie uvedla, že klimatické modely, které nejlépe odpovídají pozorovaným datům, jsou zároveň těmi nejpesimističtějšími, tedy těmi, které naznačují, že by cirkulace ve druhé polovině tohoto století mohla vážně oslabit až k bodu potenciálního kolapsu.
Poměrně kontroverzní byly scénáře prudkého růstu hladiny oceánů. Film pracoval s vizemi zatopeného Manhattanu nebo částí Floridy kvůli výraznému tání ledovců v Grónsku a Antarktidě. K růstu hladiny moří skutečně dochází a tempo se zrychluje, nicméně nejdramatičtější obrazy z filmu byly spíše ilustrací možného velmi dlouhodobého vývoje než realistickou předpovědí několika příštích desetiletí.
Gore se také zabýval řadou dalších problematických dopadů změny klimatu, například rozšiřujícím se životním prostorem přenašečů infekčních chorob, jako jsou komáři, dopadem na živočišné i rostlinné druhy v důsledku posunu ekosystémových oblastí a měnící se podobou ročních období nebo třeba bělením korálových útesů a hrozbou, kterou jev představuje pro mořské ekosystémy. Všechny tyto před dvaceti lety nastíněné problémy se naplňují a postupně zhoršují.
Pomohl Gore ke vzniku klimatické dohody?
Před dvaceti lety se Gore občas zdál být až znechucen nedostatkem pokroku v řešení klimatických změn. Nicméně asi o deset let později 175 zemí podepsalo Pařížskou dohodu o klimatu. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že od roku 2015 klimatická a energetická politika po celém světě umazala z trajektorie globálního oteplování Země celý stupeň Celsia. Před Pařížskou dohodou byla planeta na cestě k vypuštění takového množství skleníkových plynů, které by do roku 2100 způsobilo katastrofální globální oteplení o 3,5 až čtyři stupně Celsia. V současnosti jsme na cestě k 2,5 až třem stupňům. Což nicméně stále nestačí k dosažení cíle Pařížské dohody, kterým je omezení globálního oteplování „výrazně pod dva stupně Celsia“. Na druhou stranu – příležitost dále snižovat emise a omezit budoucí oteplování stále existuje.
Ve filmu Gore taky navštívil Čínu, která tehdy masově stavěla uhelné elektrárny. V současnosti je naopak lídrem v nasazování čisté energie a vývozu příslušných technologií. Ve svém novém přehledu globální energetiky Mezinárodní energetická agentura uvedla, že se svět dostal do situace, kdy prakticky veškerý růst poptávky po elektřině je uspokojován čistými zdroji.
Navzdory několika zjednodušením vědecký popis změny klimatu ve filmu „Nepříjemná pravda“ z velké části ve zkoušce času obstál a klimatické dopady popsané v dokumentu se nadále zhoršují ruku v ruce s rostoucími globálními teplotami. Mezinárodní dohody, klimatické politiky většiny států a urychlující se zavádění stále levnějších čistých technologií však začaly ohýbat křivku emisí směrem dolů a možná v současnosti Gora alespoň trochu naplňují optimismem. Ostatně před pár dny v jednom rozhovoru bývalý viceprezident USA prohlásil, že navzdory současnému stavu národní i globální politiky věří, že lidstvo může a překoná výzvu klimatických změn vyvolaných člověkem.
