Stárnutí se z biologického problému postupně stalo kulturním fenoménem. Zatímco ještě před několika desetiletími se medicína soustředila hlavně na léčbu nemocí, dnes se stále více lidí snaží oddálit samotný proces biologického stárnutí. Významnou roli v tom hraje rozmach biohackingu, longevity klinik i sociálních sítí, kde influenceři sdílejí ranní rutiny, půsty nebo doplňky stravy slibující delší život. Můžeme nevyhnutelné skutečně ovlivnit, nebo se jedná pouze dobře fungující byznys?
Proč lidé chtějí zastavit stárnutí
Ještě před několika desítkami let se medicína soustředila hlavně na léčbu jednotlivých nemocí – rakoviny, cukrovky, Alzheimerovy choroby nebo srdečních problémů. Dnes ale část vědců začíná stárnutí vnímat jinak: ne jako nevyhnutelný proces, který se prostě „děje“, ale jako biologický mechanismus, který stojí v pozadí většiny civilizačních onemocnění. Právě na to upozorňuje i přehledová studie publikovaná v odborném časopise Nature Aging. Její autoři píší, že „stárnutí je zdaleka největším rizikovým faktorem pro většinu chronických onemocnění“ a argumentují tím, že pokud se podaří zpomalit samotné biologické procesy stárnutí, mohlo by to oddálit vznik celé řady nemocí najednou – místo jejich izolovaného léčení.
Vědci přitom mluví o takzvaných „hallmarks of ageing“, tedy hlavních znacích biologického stárnutí. Patří mezi ně například poškozování buněk, chronické záněty, hromadění nefunkčních buněk nebo postupné zhoršování schopnosti organismu opravovat vlastní tkáně. Právě na tyto mechanismy dnes cílí část moderního longevity výzkumu, biohackingu i experimentálních terapií.
Délka neznamená kvalitu
automaticky neznamená, že člověk bude déle zdravý, soběstačný nebo psychicky v pořádku. I proto se stále častěji používá pojem „healthspan“ – tedy počet let, které člověk prožije bez vážných nemocí a omezení. Jinými slovy: cílem už není jen dožít se stovky, ale pokud možno prožít většinu života ve fyzické i mentální kondici.
Právě odtud pramení současná fascinace půsty, autofagií, modrými zónami nebo různými longevity radami. Nejde jen o snahu žít déle, ale hlavně o představu, že by bylo možné oddálit období, kdy tělo začne výrazně chátrat. Problém je, že věda zatím stále neví, jak velkou část těchto procesů lze skutečně ovlivnit a kde už končí data a začíná marketing.
Co je autofagie
Jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů v biohackingu je autofagie. Termín pochází z řečtiny a doslova znamená „pojídání sebe sama“. Jde o přirozený buněčný proces, při kterém organismus rozkládá poškozené nebo nepotřebné části buněk a recykluje je. O autofagii se začalo výrazně mluvit po roce 2016, kdy japonský biolog Yoshinori Ohsumi získal Nobelovu cenu za výzkum mechanismů autofagie. Podle odborného článku publikovaného ve ScienceDirect je autofagie zásadní pro buněčnou obnovu a může hrát důležitou roli při ochraně před neurodegenerativními chorobami nebo metabolickými poruchami.
Právě s autofagií bývá často spojovaný přerušovaný půst. Podle některých výzkumů může delší období bez jídla buněčné „úklidové procesy“ aktivovat. V praxi to má fungovat tak, že vyhladovělé buňky začnou pojídat ty špatné, které mohou způsobovat stárnutí a nechtěné procesy v těle. Vědci ale upozorňují, že přesný vztah mezi půstem, autofagií a dlouhověkostí zatím není u lidí definitivně prokázaný.
Proč se lidé drží půstů
Intermittent fasting neboli přerušovaný půst patří mezi nejrozšířenější trendy současného biohackingu. Nejčastější variantou je režim 16:8, kdy člověk jí pouze během osmihodinového okna. Proč je tato forma půstu tak oblíbená? Neznamená totiž žádné velké trápení, protože v okně, kdy jíst můžete, si může dopřát na cokoli máte chuť. Zastánci tvrdí, že půst pomáhá snižovat záněty, stabilizovat hladinu cukru v krvi nebo právě podporovat autofagii. Sociální sítě z něj ale často vytvářejí téměř univerzální recept na dlouhověkost.
Podobně opatrný je i Scientific American, který upozorňuje, že některé studie ukazují pozitivní výsledky hlavně u laboratorních zvířat, zatímco dlouhodobá data u lidí zatím chybí. Část odborníků navíc upozorňuje, že půsty nemusí být vhodné pro každého. Rizikové mohou být například pro lidi s poruchami příjmu potravy, diabetiky nebo osoby s chronickým stresem.
Modré zóny a kult dlouhověkosti
Dalším symbolem moderního longevity trendu jsou takzvané modré zóny. Tak jsou nazývány oblasti světa, kde se údajně lidé dožívají mimořádně vysokého věku. Patří mezi ně například Okinawa v Japonsku, Sardinie v Itálii nebo Ikaria v Řecku. Tato místa byla podrobená výzkumům ve snaze zjistit, co je spojuje. Koncept popularizoval publicista Dan Buettner a rychle se stal inspirací pro knihy, dokumenty i wellness průmysl.
Podle databáze EBSCO jsou modré zóny spojované především s rostlinnou stravou, silnými komunitními vazbami, každodenním pohybem a nižší mírou stresu. Jenže ani tady není věda jednotná. Server STAT News letos upozornil na sílící kritiku některých dat o modrých zónách. Kritici tvrdí, že část statistik může být nepřesná kvůli chybám v rodných listech tamějších obyvatel, nebo v jejich nedostatečné evidenci. Výsledky tak mohou být víc než zkreslené. Ani samotní vědci ale nezpochybňují, že životní styl obyvatel těchto oblastí může mít pozitivní vliv na zdraví. Skeptičtější jsou spíš k představě, že existuje jeden univerzální recept na dlouhověkost.
Co zatím opravdu víme
Přes obrovský zájem o longevity a biohacking zatím neexistuje žádný ověřený způsob, jak stárnutí zastavit. Výzkumy ale dlouhodobě potvrzují několik základních faktorů, které mají na zdraví a délku života největší vliv:
-
pravidelný pohyb,
-
kvalitní spánek,
-
pestrá strava,
-
omezení kouření a alkoholu,
-
sociální vztahy a psychická pohoda.
Co říká věda
Současný výzkum ukazuje, že některé principy spojované s dlouhověkostí skutečně dávají biologický smysl – například pravidelný pohyb, omezení ultrazpracovaných potravin nebo kvalitní spánek. Což ale není žádná „raketová věda” ani novinka v oblasti fyzického a mentálního zdraví. Mnohem složitější je ale dokazování přímého vlivu konkrétních biohackerských metod na délku života. Vědci z Nature Aging upozorňují, že velká část výzkumů dlouhověkosti zatím probíhá na zvířatech a laboratorních modelech.
Podobně opatrné jsou i studie o autofagii nebo přerušovaném půstu. Přestože některé výsledky vypadají slibně, dlouhodobé dopady na lidské zdraví zatím nejsou jednoznačné. Právě v tom se ostatně shodují i studie o modrých zónách – nejde o jednu zázračnou metodu, ale spíš o kombinaci dlouhodobých návyků. Možná i proto dnes část vědců upozorňuje, že největším rizikem longevity kultury není samotný půst nebo biohacking, ale představa, že stárnutí lze „hacknout“ stejně jednoduše jako aplikaci v telefonu.
Zdroj: ScienceDirect, EBSCO, The Guardian, STAT News, Scientific American, Nature Aging
