Kritici Pět švestek nešetří. Pořád jsem „mladý Svěrák“, říká režisér a popisuje punk na lodi – Aktuálně.cz

Jak jste oslavili tatínkovy devadesátiny?

Na oslavě v divadle (Žižkovské divadlo Járy Cimrmana) bylo tolik hostů, každý chtěl tatínkovi popřát, něco mu dát a říct mu něco osobního, že my jsme mu tam ani nepopřáli (směje se).

V soukromí už jste neslavili?

Ale jo, na chalupě. Museli jsme si to ale rozdělit, nejdřív přijela moje rodina a pak sestřina, abychom se mu tam nenasáčkovali všichni najednou. Lidi se ptali na jeho narozeniny, a jak se na ně těší, a já bych řekl, že to chtěl mít hlavně za sebou. Když mu ale dav na Letné, asi dvě stě tisíc lidí, zazpíval k narozeninám jeho Narozeninovou, byl podle mě opravdu dojatý.

Jak jste prožíval vy, že je tátovi devadesát?

Jsem šťastný, že tu moji rodiče jsou a jsou ještě soběstační. Maminka špatně chodí, oběma to ale myslí. Mám hodně kamarádů, kteří pečují o své rodiče, kteří někdy zlobí víc než děti.

Táta taky zlobí?

Nezlobí.

Jak se jim podle vás podařilo žít kvalitně do tak vysokého věku?

Táta pořád hraje divadlo, umí nazpaměť patnáct her, píše, je kreativní… V padesáti se naučil na klavír a hraje si, takže to mu určitě taky pomáhá. A drží ho už jen to, že musí do toho divadla dorazit, diváci mu zatleskají a on je rád, že odvedl dobrou práci. Partneři se vzájemně ovlivňují, a tak udržuje mentálně čilou i maminku.

Kdo je pro vás Zdeněk Svěrák? Když se zeptáte lidí, ozývají se výrazy jako „největší Čech“ nebo že by mohl být prezidentem, pro vás je to ale táta…

Prezidentem by být nemohl a asi by ani sám nechtěl. Není diplomat, nemá rád konflikty, vyhýbá se jim a prezident se do konfliktů, ať chce, nebo ne, občas dostane a musí je řešit. Stejně jak je ale milovaný národem, tak je milovaný i v rodině. Je to neskutečně zralý a laskavý člověk a byl takový vždycky, už když jsme byli malí. Nikdy se nad nás nepovyšoval a svou autoritu uplatňoval jen příkladem.

Použil jste slovo, které mně osobně přijde ve spojitosti se Zdeňkem Svěrákem na mysl jako první: laskavost.

Možná na to má vliv i to, že on byl „ten druhý“. Jeho bratr zemřel ještě dřív, než se táta narodil. Ten příběh je popsaný v Obecné škole. Rodiče tátu pojmenovali stejně, taky Zdeněk, a on celý život žil s tím, že je něčí náhradník a musí se snažit, aby nezklamal. Jak se jeho maminka bála, že se mu taky něco stane, zahrnovala ho láskou. Byl „domazlený“ – to je pro život hrozně důležité. Tatínek na něho ale byl přísný, takže nebyl rozmazlený. A já na svém tátovi hrozně obdivuju to, že on na nás tvrdý nebyl. Většinou to dopadne tak, že s chováním svých rodičů nesouhlasíte, stejně pak ale děláte to samé. On ne. Myslím, že proto je tak dobrý rodič, tak dobrý člověk.

Proto jste spolu spolupracovali už od vašeho prvního celovečerního filmu?

To byla náhoda. Já chtěl jít vlastní cestou, nechtěl jsem být ve stínu slavného Zdeňka Svěráka. Jenže pro Obecnou školu neměli režiséra a zeptali se táty, co kdyby to natočil jeho kluk? V té době už jsem měl studentského Oscara za pseudodokument Ropáci a koketoval jsem s tím, že bych natočil i něco většího, a tak jsem to zkusil. Měla to být ale jen tahle jedna záležitost.

To se ale nakonec nestalo.

Já si pak opravdu natočil Jízdu bez něho. Jak jsme ale předtím spolu udělali Obecnou školu, smazala se mezi námi hranice otec–syn. Jezdili jsme s filmem na besedy, povídali si jako kamarádi a moc nás to spolu bavilo. Když tedy táta potom přišel se scénářem Kolji, s radostí jsem jeho nabídku přijal, protože málokdo napíše lepší scénář než táta. A když jsme za film dostali Oscara, nebylo už o čem debatovat, jestli spolu točit máme, nebo ne.

Teď se vám to opakuje i s vlastním synem.

Je to trošku jiné, protože já jsem v pozici režiséra a režisér má své ego a vizi. Franta byl ve svých předchozích filmech jako střihač zvyklý, že si práci dělá sám, a já zase spolupracuju úzce se střihačem, aby naplňoval moji vizi, takže docházelo k určitému střetu. A taky ho musím štvát, že jsem starý, pomalý chlap. Pořád o něčem přemýšlím, řeknu, že bychom mohli ve střihu něco zkusit, a on na to, že už to přece zkusil, a dokonce mi to ukazoval. Nebyl jsem na sebe za své chování vždycky pyšný, nejsem tak trpělivý jako můj táta. Jsme ale rodina a věděl jsem, že musíme najít cestu, nemůžeme se poslat k šípku, protože spolu musíme dál vycházet.

Kdo je dneska „mladý Svěrák“?

Pořád jsem to já. Neberte mi to, prosím. Franta je nejmladší Svěrák (směje se).

V Pěti švestkách se František postavil za kameru a byla to jeho celovečerní premiéra. Bylo snadné svěřit mu tak důležitou roli?

Neříkám, že jsem se nebál. Můj táta se asi taky bál, když mi tehdy svěřil Obecnou školu. Je to hrozně těžká pozice, protože se bojíte, nejen že se film nepovede, ale že kluk jde s kůží na trh a uřízne si ostudu. Na druhou stranu jsem si ale říkal, že když dostal takhle velkou příležitost, o to víc se bude snažit, a opravdu se snažil. Musel jsem ho hlídat, aby v tom zápalu nespadl s kamerou do vody!

Poprvé točit je výzva sama o sobě, natož na lodi!

Věřil jsem mu možná i proto, že s námi odmalička na loď jezdí a dobře to zná. Točit na lodi je ale opravdu těžké. Nemůžete s kamerou odstoupit, protože je tam voda. A co teprve světlo! V lodi nebo pod její střechou je mnohem větší tma než všude okolo. Musel se s tím poprat. Po prvním natáčecím dnu jsem ale viděl, že je všechno v pořádku, a líbilo se mi, že byl pořád ve střehu. V jedné chvíli třeba herci seděli na palubě, měli natažené nohy a povídali si. Hýbali jen tak nohama, Dana Syslová se podrbala na kotníku a František si toho všimnul a natočil to. Pro mě má ten záběr neskutečnou emoci. Podle těch nohou vidíte, že jde o starší lidi, je v tom ale i něco dětského, hravého, jak si tam jen tak pohupují nohama… I když tělo chřadne, dítě v nás pořád zůstává. Jsem Frantovi opravdu vděčný.

S lodí tedy máte zkušenosti?

Ano, jezdili jsme opravdu všude možně. Já, žena a oba kluci, a i teď jsme tam byli všichni spolu. Ondra dělal zvukaře. Všichni loď známe, víme, co od ní můžeme čekat. Pro jistotu jsme si ale rok před natáčením vzali kameru s sebou, abychom si to vyzkoušeli a věděli, jaké máme možnosti.

Zažil jste větší adrenalin na cestách, anebo teď při natáčení?

Rozhodně s filmem. Bylo to opravdu intenzivní, žena zhubla asi tři kila!

Nastala nějaká extrémní situace?

Základním pravidlem na lodi je, že na prvním místě je vždycky bezpečnost. Jenže se vám stane, že potřebujete natočit loď z jiného úhlu, aby byla vidět bokem. Normálně byste to neudělala, najednou je ale pro vás důležitější film! Přesně z toho důvodu jsme měli s sebou dva další kapitány, kteří nás měli zastavit, kdybychom vymýšleli už moc velké šílenosti. Jenže jednou se stalo, že nám vypadla kotva, lano se namotalo do šroubu a vítr hnal loď ke skalám. Samozřejmě ti kapitáni byli shodou okolností na druhé lodi. Nakonec to ale naštěstí dobře dopadlo.

V krizových situacích se nejlépe ukáže charakter člověka. Kdo z posádky se nejvíc „vybarvil“?

Asi náš syn Ondra. Jednou se nám zasekla kotva v bahně, pršelo, byla zima a on se svlékl do půl těla a rval ji veškerou silou. Je hodně silný, tady se ale dostal na hranici svých fyzických možností a já byl dojatý, jaké úsilí pro nás vynakládá!

A co herci?

My se jich předtím ptali, jestli se jim na lodi nedělá třeba špatně, a oni odpovídali, že nevědí, že nikdy nebyli. A hned první den jsme to přehnali a jeli jsme asi pět hodin proti vlnám a hrozně to házelo…

Kolika lidem bylo špatně?

Všem. Kromě těch námořníků. Byli ale neskuteční a třeba Petr Kostka celý štáb držel svou veselou náladou, a to je z nás nejstarší. Bude mu už osmaosmdesát! Ptali jsme se ho, jestli mu není zima nebo něco nepotřebuje, a on vždycky, že „všechno v pohodě“. Při točení v moři si omlátil kolena a tekla mu krev, všude měl modřiny, ale nikdy si nestěžoval. Jen jednou jsme zaslechli, jak telefonuje domů Carmen (manželce Carmen Mayerové), a říkal: „nedá se to tu vydržet, hroznej vítr, hrozný vlny“!

Takže to byla pro vás všechny taková škola života!

Ano, jsme šťastní, že jsme to přežili, a vlastně nechápeme, jak jsme to dokázali natočit jen za tři týdny, a navíc to vypadá fakt dobře. Byl to dost punk a vždycky, když něco haprovalo, tak někdo zanotoval „je to punk, a tím se to vysvětluje“ a všichni se přidali a špatná nálada byla rázem pryč. Rádi na to vzpomínáme, a když se potkáme, tak se srdečně objímáme. Je to, jako bychom spolu vylezli na Mount Everest, prožili jsme něco krásného, a jak jsme už starší, jsme na sebe pyšní a taky překvapení, že jsme to dokázali. Omládli jsme o deset let!

Dodalo vám to chuť tvořit? Pokud se nepletu, moc se vám už točit nechtělo.

Tohle natáčení bylo výjimečné. Trošku mi to připomínalo Jízdu nebo Ropáky, kdy tam bylo to studentské nadšení a chtěla jste to dělat bez ohledu na to, kolik peněz a času to bude stát nebo jestli se to podaří. Prostě jste chtěla. Kdybych měl zase nějaký nápad a měl bych malý štáb, který by to chtěl dělat se mnou, tak bych ho klidně zrealizoval. Do klasického natáčení se mi ale opravdu nechce.

Jak se tvoří, když člověk získá Oscara jako čerstvý třicátník? Co dál?

Jo, říkáte si, kam to vlastně směřuje? Je ještě něco výš? Jako metu jsem si stanovil, že bych chtěl natočit velký anglicky mluvený film. Probírali jsme to s producentem Kolji. Jenže scénáře, které posílali, mi neseděly. Potřebuju, aby mě téma osobně zajímalo, dojímalo, aby v tom byla otázka, na kterou chci znát odpověď. A tak jsem nabídky odmítal a mezitím točil české filmy. Kameraman Vladimír Smutný, který se mnou dělal Kolju, mi vždycky říkal, že musím hlavně točit dál, jinak ztratím lehkost. A tak jsem pokračoval a před sebou měl pořád vidinu té mé „anglické princezny“. No a teď už jsem se na ni vykašlal.

Proč? Není to škoda?

Už jsem starej, línej… Když jsme točili Tmavomodrý svět, nebylo mi ještě ani čtyřicet a už tehdy jsem byl naprosto vyčerpaný. Bylo to obrovské. Já chtěl ale dokázat, že je v Česku možné natočit něco tak velkého. A povedlo se (rozpočet přesáhl dvě stě milionů korun a léta byl nejdražším českým filmem vůbec, pozn. red.).

Jednou stačilo?

Myslím si, že by se to už nepodařilo zafinancovat. Tenkrát to vyšlo, protože to bylo hned po Koljovi a polovina peněz šla ze zahraničí. Jenom sháněním peněz jsme ale strávili čtyři roky, bylo to šílené a na tak malém trhu, jako je český, to nemá smysl. Rozhodl jsem se dělat filmy, které odpovídají místním podmínkám, a s tátou jsme si po Tmavomodrém světě řekli: „Pojďme udělat obyčejnou komedii pro českého diváka.“ A vznikly Vratné lahve.

Není to jediný film, ve kterém se věnujete tématu stáří. Čím vás přitahuje?

Zabýval jsem se jím už jako student na FAMU. Na stáří mě fascinuje ta moudrost a klid a téma smíření. Je obdivuhodné, když ho někdo v životě najde. Není to jednoduché, je to skoro až hrdinství, a mě zajímalo toto hrdinství nehrdinů. Při práci na Tmavomodrém světě jsem se setkával s veterány, kde jsem se s tímto tématem taky setkal. A ve Vratných lahvích jsem se chtěl podívat na to, jaké to je být v důchodu a žít v uzavřeném prostoru s celoživotním partnerem, když už se v životě „všechno stalo“. Chtěl jsem podat reportáž z tohoto bojiště. Jenže jsme se na tom s tátou zasekli.

Přece jen jde o dost osobní záležitost…

Jo a tátovi se do toho nechtělo. Až když jsme se spolu rozhádali a bylo to takové smutné, maminka mu řekla: „Tak to napiš, já se zlobit nebudu,“ a vznikla poslední verze Vratných lahví.

Stáří je téma i vašeho posledního filmu. Řekl jste, že se vždy snažíte zodpovědět nějakou otázku. Jaká to byla v tomto případě?

Jak žít kvalitně dál, když už to nejde?

A zjistil jste, že to jde?

Ano, a způsobů je mnoho. Základem je mít fungující rodinu nebo partu přátel. Dokázat to sám je strašně těžké. No anebo jsou tu ty látky, se kterými naši protagonisti experimentují…

Nějaké psychoaktivní látky, předpokládám?

Dneska se už dokážeme dožít neuvěřitelně vysokého věku a zamýšlel jsem se, jak to udělat, aby se člověk cítil svěží, dokázal se pořád radovat, a jestli by nám k tomu nemohlo něco pomoct. Výzkumy profesora Horáčka z Národního ústavu duševního zdraví ukazují, jaký mohou mít psychedelika pozitivní vliv na duševní zdraví. Rád bych, kdyby se o tom i díky filmu víc vědělo a mluvilo.

Vy jste ale teprve čerstvý šedesátník. Jaká je to životní fáze?

Dřív jsem hodně plánoval, každé tři čtyři roky se snažil natočit nový film. Teď už se o to nesnažím. Když na naše filmy chodily davy diváků, cítil jsem určitou společenskou povinnost točit pro lidi. Diváků je ale míň a míň, a s tím cítím i menší tlak. Dělám si teď věci pro sebe. Filmy, divadlo, píšu knížky… Dělám to, co mě baví, a třeba to bude bavit i někoho dalšího.

Video: Trailer k filmu Pět švestek

Zdroj: autorský rozhovor