Čínský disident a lídr studentských protestů z jara 1989 Urkeš Davlet varuje svět před důvěrou v čínskou vládu. Během exkluzivního interview pro Horizont ČT24 detailně popsal, jak se to před 37 lety nevyplatilo účastníkům prodemokratického hnutí. V samotné Číně se komunistickým úřadům podařilo vzpomínky na krvavý masakr v centru Pekingu úplně vymazat z povědomí veřejnosti. Rozhovor vedl Jakub Szántó.
Jak vzpomínáte na červnové události roku 1989?
Když jsme tedy v roce 1989 vyšli do ulic Pekingu a oznámili, že chceme další reformy, jen jsme od Komunistické strany Číny žádali, aby splnila svůj slib lidu. Že chceme reformy, které nám slíbili. Nejen ekonomické, ale i politické reformy. Že chceme svobodu projevu, svobodu shromažďování, demokracii.
Naivně jsme tehdy věřili, že v komunistické straně musí existovat frakce, kterou jsme označovali jako reformisty. A že je v ní další frakce, která je překážkou reforem, tedy konzervativci. Věřili jsme, že tím, že vyjdeme do ulic a projevíme vůli mladé inteligence společně s čínským lidem, budeme pomocnou silou pro reformisty. Aby měli větší sílu splnit své sliby, které měli v plánu.
Během května se v ulicích Pekingu a dalších velkých měst objevili vojáci. Studenti ale nadále naivně věřili, že vláda i armáda chtějí stejné reformy jako oni sami.
Ano, na ulicích se objevili vojáci. My si ale mysleli, že tam nejsou nasazení proti nám. Že v okamžiku, kdy vládě dojde, že i my studenti jsme s ní na stejné straně, nebude nás vnímat jako nepřátele. Že přeci Lidová osvobozenecká armáda na nás nikdy nevystřelí ani jednu kulku.
Prostě přišli, aby udržovali stabilitu a bojovali proti malým skupinkám špatných lidí. My tedy sami nevěděli, koho tím vláda myslí. Já v té době, během celého studentského hnutí, působil ve vedení. Byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Autonomní studentská koalice.
Byl jsem také hlavním hybatelem pozdější protestní hladovky. Pak jednoho dne vláda řekla: „Dobře, pojďte. Chcete dialog, máte ho mít.“
Byli totiž pod velkým tlakem, který jsme vyvinuli. Eskalovali jsme protesty. Podle našich odhadů se protesty rozšířily do více než tří set měst. Dnes věříme, že přes sto milionů lidí vycházelo po celé zemi do ulic s cílem podpořit studenty.
Ukázalo se ale, že premiér Li Pcheng prostě nedokáže snést, aby mu lekce dával 21letý hladovkář, vysokoškolský student, v jeho očích jen poddaný komunistické vlády. A dialog ukončil.
Krátce po krachu rozhovorů odvysílaných po celé zemi televizí vyhlásila vláda výjimečný stav. Vedení studentů tento zcela výjimečný krok napověděl, že se schyluje k nějaké formě střetu. Jak velkého, ale netušil nikdo z nich.
Jak vysoký trest by nám mohli dát? Deset let? Patnáct? O tom jsme se tehdy na náměstí Tchien-an-men bavili. Říkali jsme si, že nemusejí použít násilí. Pokud jen chtějí rozehnat studenty, není třeba nasadit ostrou munici, vojáky nebo tanky, které přejíždějí lidi. Ale samozřejmě jsme byli přesvědčení, že nás odtamtud chtějí vyhnat.
Jenže se ukázalo, že oni chtějí zabíjet. Že chtějí vyslat silný vzkaz. Jakákoli výzva směrem k úřadům, ať už mírová, jakou uspořádali studenti, pochody na náměstí, nebo dokonce hladovka bude považovaná za pokus o svržení režimu. A bude tvrdě potrestaná. Takovou zprávu chtěli vyslat. A aby ji doručili, musejí zabíjet. Musejí použít ostrou munici.
A kdy jsme na to přišli? Netušili jsme to, dokud nezazněl první výstřel kolem půlnoci 4. června. Tehdy nám to všechno došlo. Očekávali jsme, že dojde k ráznému potlačení našeho hnutí, ale nikdy by nás nenapadlo, že bude tak krvavé.










