Rozhodnutí Ústavního soudu, který ve středu nařídil vládě zajistit prezidentu Petru Pavlovi účast na summitu NATO v Ankaře, vyvolalo divokou vlnu reakcí. Mezi nejhlasitější kritiky patřil i Miloš Zeman.
„Ústavní soud je podjatý. Prezident Pavel jmenoval většinu jeho členů a rychlost bezprecedentního rozhodnutí o složení delegace na summit NATO je dalším důkazem této podjatosti. Úkolem Ústavního soudu rozhodně není určovat složení vládních delegací. Obávám se o charakter naší země i o rovnováhu mezi nejvyššími ústavními institucemi,“ rozhořčil se bývalý prezident.
Zemanova slova mají přitom zajímavý rozměr. Byl to totiž právě on, kdo se před čtvrtstoletím obrátil na Ústavní soud ve vlastním sporu s tehdejší hlavou státu, Václavem Havlem.
Když se Havel rozhodl koncem minulého tisíciletí jmenovat guvernérem ČNB viceguvernéra Zdeňka Tůmu, narazil na odpor téměř celé tehdejší mocenské špičky. Proti nebyl jen premiér Miloš Zeman (tehdy ČSSD). Prezidentovi jeho rozhodnutí rozmlouval také předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus (tehdy ODS), a dokonce i tehdejší guvernér ČNB Josef Tošovský.
Dnes už to zní skoro neuvěřitelně. Prezident stál prakticky sám proti premiérovi, šéfovi nejsilnější opoziční strany i končícímu šéfovi centrální banky.
„Prezidenta zatvrdil“
Psal se listopad roku 2000. Na Pražském hradě proběhla schůzka, na kterou se dodnes vzpomíná jako na jednu z nejvypjatějších schůzek mezi prezidentem a předsedou vlády. Tůmovo možné jmenování označoval Zeman za „neštěstí pro českou ekonomiku“ a Havla se snažil v prezidentském salonku horlivě přesvědčit, aby couvl.
To ovšem Havel odmítal. A dle tehdejších svědků začala atmosféra rychle houstnout. Podle lidí z Hradu premiér začal hlasitě nadávat a prezidenta počastoval řadou nelichotivých poznámek.
Prezidentův tehdejší kancléř Ivo Mathé později zavzpomínal, že Zeman byl na Hradě „sprostý“. Choval se prý „nevychovaně a neslušně“ a padla i řada vulgárních výrazů, která podle něj do takových prostor nepatří.
Ale Havel neustoupil. Jeho tehdejší spolupracovníci později vzpomínali, že pokud měl Zeman pocit, že prezidenta tlakem zlomí, dosáhl přesného opaku. První polistopadový prezident se naopak zatvrdil. O několik dní později Zdeňka Tůmu do čela ČNB skutečně jmenoval.
Jenže tím spor neskončil. Naopak.
Zeman vytáhl nejsilnější kartu
Tehdejší vláda přišla s argumentem, že prezident sice může jmenovat členy Bankovní rady ČNB, ale jmenování guvernéra a viceguvernéra je podle ní něco jiného a vyžaduje souhlas vlády. Dnes tato konstrukce působí poněkud exoticky. Tehdy však na ní kabinet postavil celý svůj právní spor s Hradem.
Miloš Zeman se pak rozhodl vytáhnout nejsilnější kartu, kterou měl k dispozici. Obrátil se na Ústavní soud a podal kompetenční žalobu proti prezidentovi. Ano – stejný nástroj, po kterém dnes sáhl Petr Pavel.
Vláda tvrdila, že hlava státu překročila své pravomoci. Havel naopak argumentoval, že ústava mu dává právo obsazovat nejvyšší pozice v centrální bance bez zásahů kabinetu.
Havel vyhrál na plné čáře
Ústavní soud rozhodl překvapivě rychle. Zatímco se nyní spekulovalo, zda stihne vyřešit Pavlův spor ještě před summitem NATO, v případě Havla vydal verdikt během několika týdnů.
A byl jednoznačný: návrh vlády zamítl. Potvrdil, že pravomoc obsazovat nejvyšší místa v České národní bance náleží prezidentovi.
Pro Zemana to byla drtivá porážka, pro Havla naopak významné vítězství. O to větší, že tentýž den uspěl u Ústavního soudu také s návrhem na zrušení části novely zákona o ČNB, která měla vládě umožnit větší vliv na fungování centrální banky. Nezávislost ČNB tehdy zůstala zachována a prezident si uhájil své pravomoci.
Precedent pro Pavla?
Samozřejmě nejde o totožný případ jako v současnosti. Havel se přel s vládou o centrální banku, Pavel o účast na summitu NATO.
Přesto mají oba příběhy společný základ. V obou případech se vláda a prezident neshodli na tom, kde přesně končí pravomoci jednoho a začínají pravomoci toho druhého. A v obou případech nakonec musel rozhodnout Ústavní soud.
Proto je dobré si dnes tento starý kompetenční spor znovu připomenout. Nejen proto, že jde o jeden z mála případů, kdy se prezident a vláda dostali kvůli svým pravomocem až před ústavní soudce. Ale také proto, že jeden z nejhlasitějších kritiků středečního rozhodnutí, Miloš Zeman, kdysi vedl velmi podobnou bitvu s prezidentem. A prohrál ji.
