Dělí se, replikují svůj genom, vypadají jako živé. Ale tyto buňky vznikly pod rukama vědců v laboratoři. Od opravdového umělého života je sice dělí ještě propast, ale jsou prvním náznakem toho, jak by v budoucnosti mohl vypadat.
Sen o vytvoření umělého života patří k jedné z nejambicióznějších met vědy. Člověk by se tak nejen symbolicky dostal na úroveň Stvořitele, ale také by tím mohl začít vytvářet biologické projekty, které by mu výrazně usnadnily život. Pro mnohé je to příliš kontroverzní nebo dokonce neetické, ale věda se touto cestou už i tak vydala. A teď v této oblasti udělala poměrně výrazný krok vpřed.
Ani pod mikroskopem není „Bramboruňka“ ničím nápadná. Tváří se jako kapička vody, která je obklopená tukovou membránou a uvnitř ní pableskuje jakýsi sliz. Ve skutečnosti je to ale nejblíže umělému životu, co se zatím lidem podařilo dostat.
Informace o SpudCell (Spud je anglické slangové slovo pro bramboru, Cell znamená buňka) zveřejnila tento týden syntetická bioložka Kate Adamalová z University of Minnesota Twin Cities. Její výtvor obsahuje DNA kódující 36 genů – je schopný růst spojením s jinými kapkami stejné povahy, replikovat svůj genom a dělit se. To všechno jsou vlastnosti, které má i přirozený život.
Současně má ale tento syntetický objekt k tomu přírodnímu ještě pořád daleko – nedokáže se dlouhodobě dělit, hlavně se ale nevyvíjí. Není tak schopen reagovat na svoje okolí a měnit se podle vnějších podmínek. Přesto jsou z něj vědci nadšení. Řadu z nich oslovil odborný vědecký žurnál Science a všichni se shodli na tom, že je to ohromný objev.
Kritiku naopak vyvolal postup Adamalové, která svou studii poslala vybrané skupině vědeckých novinářů ještě předtím, než práci nahrála na takzvaný preprintový server – tedy na místo, kde se k ní budou experti veřejně vyjadřovat ještě předtím, než projde recenzním řízením. Postup Adamalové není ve vědě obvyklý a může ztížit přijetí této práce – i kdyby byla sebekvalitnější.
Proč vyrábět umělý život?
Vědci by chtěli vytvořit umělý život z více důvodů – aby pochopili, jak funguje a vznikal; ale také pro výrobu buněk, které se dají snadno geneticky upravit k nejrůznějším účelům. Většina badatelů se snaží jen napodobit některé buněčné funkce, protože je to jednodušší. A dá se i tak získat docílit spousty věcí, například růstu. Jít vlastní cestou a život vytvořit „po vlastní ose“ je mnohem náročnější a ambicióznější.
A musí se také postupovat zcela odlišně. Nejčastěji se vědci snaží vytvořit úplně nové stavební bloky života, které se pak pokoušejí poskládat dohromady. Výzkumníci, kteří se snaží stvořit syntetické buňky od základů, buď využívají stávající molekuly života – například DNA a mastné kyseliny – nebo vyvíjejí syntetické stavební bloky.
SpudCell dokázal to, co se povedlo už dříve: umístil tyto stavební bloky do liposomů (to jsou ty kapičky vody s tukovým obalem popsané v úvodu článku). Ale na rozdíl od starších experimentů dokázala Adamalová s kolegy přimět tyto pseudobuňky, aby se na základě svého genomu dělily.
Celá záležitost je poměrně náročná a je popsaná v příslušné odborné studii. Důležité je, že tento proces je velmi neefektivní, „buňky“ se mu snaží vyhnout a po několika generacích to už zkrátka nefunguje vůbec. To ale vědcům příliš nevadí, budou teď zkoušet tento systém vylepšovat.
Science to přirovnává k prvním letadlu, které také dokázalo vydržet ve vzduchu jen velmi krátce a mělo tendenci svého pilota zabít – ale stačilo pár desítek let a vylepšené stroje na stejném principu už ovládly nebe nad bojišti první světové války.












