I proto, že výstava odkazuje na zásadní význam dne a noci pro pohyb lidské imaginace, se v rozhovoru oba umělci mimo jiné svěřují s tím, jakou roli v jejich tvorbě hraje podvědomí, intuice, paměť, fantazie, ale také podněty reálného světa, třeba rodičovství, literatura nebo historie.
Pamatujete si na moment svého rozhodnutí stát se umělkyní/umělcem?
D. B.: Nepamatuji si, že bych nad tím někdy vůbec přemýšlela. Celé to vyplynulo přirozeně, nikdy mě totiž nenapadlo dělat něco jiného. Bez tvoření nemohu existovat. Zkusila jsem si to na „chvíli“, když byl syn ještě miminko, a uvědomila jsem si, jak moc je pro mne důležité tvořit, pracovat, a jak to působí na můj psychický stav.
J. T.: Prvním významným impulzem, který mě nasměroval k volnému umění, bylo setkání s tvorbou Jeana-Michela Basquiata. Byl jsem okouzlen hravostí a svobodou, která z jeho děl vyzařovala. Částečně k tomu asi přispěl i romanticky devadesátkový film Juliana Schnabela, kde Basquiat dostává trochu pohádkový nádech.
Proč jste se rozhodli pro médium sochy či obrazu?
D. B.: Odjakživa mě baví práce s materiálem, vytvářet 3D-objekt je jako vdechnout neživému život. Pod rukama se vám v tu chvíli zrodí nejlepší kámoš, vaše dítě, a to je vzrušující.
J. T.: Určitě je mi blízká právě bezprostřednost obrazu, kdy rozhodnutí není těžké poměrně rychle a efektivně zvrátit, přepracovat nebo modifikovat, což dobře odpovídá mému stylu práce i způsobu vizuálního přemýšlení. Je ale fakt, že se do obrazu často dostanou motivy, u kterých mě láká jejich 3D-podobu vytvořit. V současné době experimentuji třeba s keramikou.
Co svou prací aktuálně tematizujete?
D. B.: Asi potřebu vyrovnat se s těžkostmi, které mě v tu danou chvíli provázejí. Témata, která souvisejí s mojí osobou, se snažím svým způsobem ironizovat či je zobrazovat s nadsázkou a nadhledem. Ve své práci se aktuálně zabývám ženskou identitou, ženou stvořitelkou, archetypem matky a jeho vztahem k tělu, ochraně a zranitelnosti. Celkově se ale dotýkám témat existence, tělesnosti a pomíjivosti.
J. T.: Aktuální obrazy v derivované podobě reflektují samotný proces tvorby a prostředí, ve kterém tento proces probíhá. Metamorfují ale v autonomní vizuální hru s formou, kde hlavní roli hraje svobodný prostor obrazu a původní formát zobrazeného díla vplouvá do svého okolí či se v něm rozpouští. Je pro mě poměrně obtížné formulovat jednoznačně témata, která se v obrazech odrážejí, protože bych tak byl nucen popřít něco, co vnímám jako jeden ze základů mé tvorby, a tím je jistá autonomie každého jednoho díla.
Kreslíte si? Děláte si skici, poznámky?
D. B.: Kreslím si neustále. Sice méně, než když jsem byla plně paní svého času, ale je to pro mě důležitý mezikrok k vytvoření jakéhokoli díla. Když idea ve skicách obstojí, zabývám se jí pak dál. Můj skicák pro mě byl i jakýsi deník, ale nyní jsem tyto záznamy vyloženě omezila na sbírku nápadů.
J. T.: Ano, s proměnlivou intenzitou, kdy jednou převládají psané poznámky, jednou zase forma kresby. Momentů, kdy se oba přístupy kombinují a prolínají, je také dost. Je mi blízká i asociační metoda, kdy na sebe „vrstvím“ různé pojmy a formy a následně se pokouším vysledovat v tom, co vzniklo, nějakou strukturu, se kterou pak pracuji.
Jakou roli ve vaší práci hraje paměť, vědomí a sen?
D. B.: V mé práci hrají důležitou roli spíše intuice a podvědomé procesy, které nelze úplně racionalizovat. Velmi důležitá je pro mě také historie a příběhy z minulosti. Skrze ně si uvědomuji i svou vlastní zranitelnost a existenci. Je to pro mě ale někdy až toxické, jelikož moje romantická duše si přeje žít v jiných dobách, než je ta naše. Pak ale přijde mé racionální já a ujistí mě, že doba, ve které žiju, mi umožňuje tvořit, a jsem za to vděčná.
J. T.: Ve své práci se snažím intuitivně vyvolávat něco, co bych nazval pravěkými, nebo dávnověkými, vzpomínkami a asociacemi až na hranu mediálního přístupu. Věřím, že právě umění je jistou formou komunikace nebo reminiscencí „dinosauřích“ vzpomínek a vjemů. Sny zapracovávám spíše nepřímo, ale vědomí, či spíše podvědomí a nevědomí, je v obrazech přítomno v několika rovinách.
nadčasové sféry, v níž se budoucnost rovná minulosti. Foto: Trafo Gallery
Kde čerpáte inspiraci?
D. B.: Ta přichází z různých zdrojů, záleží, jaké téma řeším, z čeho vycházím. Nejčastěji je to právě historie, příběhy lidí nebo mé vlastní prožitky. Mohou to ale být i kniha či film, stačí se dívat na svět jinou perspektivou. V současné chvíli mě ovlivňuje mateřství a výchova syna.
J. T.: Inspirací pro obraz může být téměř cokoliv, od seriálu až po nepatrný objekt spatřený na ulici, linka, sediment po vypaření kaluže nebo teorie struktury osobnosti. Velmi mě inspiruje také literatura a spiritualismus. Dlouhodobě jsem měl v tomto směru „poměr“ s Gustavem Meyrinkem, který je, myslím, stále v mém díle nějak aktivně přítomen.
Jak se vám pracuje vedle dětí a rodiny?
D. B.: Je to velmi křehká symbióza, kterou se mi naštěstí daří nějak udržovat. Ale člověk se musí omezit jen na nejdůležitější priority, takže víc než rodinu a práci v ateliéru už nejsem schopna pojmout. Je to také o disciplíně, zvykla jsem si brzo vstávat a práci si rozdělit tak, abych nezastínila péči o syna, ale daří se mi to udržet hlavně díky příteli, který je sochař a naštěstí to chápe.
J. T.: Je to výzva, ale krásná. Zápas uměleckého ega s touhou být dobrým rodičem. Někdy mám pocit, že dílo vnímá tuto dualitu v jistém smyslu jako konkurenční prostředí pro vlastní existenci.
Cítíte rozpor mezi imaginací a skutečností?
D. B.: Imaginace je pro mě způsob, jak realitu zpracovat, ale zároveň mě od ní někdy vzdaluje. Skutečnost je pro mě často příliš konkrétní, imaginace mi dovoluje hledat významy a emoce pod povrchem.
J. T.: Nějakou dobu jsem experimentoval s psychotropními a psychomodulačními látkami, které pro mě tento rozpor rozmlžily, respektive položily obojí na své místo na herní ploše reality. Následná četba analýz a teorií psychiatrických diagnóz vnímání tohoto tematického okruhu mě také ovlivnila a posléze se integrovala do mé práce.
Jaký vztah mají ve vaší práci představa a realizace?
D. B.: Mezi představou a realizací je pro mě důležité napětí, jistá nevyslovenost. Nechci, aby dílo bylo jen ilustrací, mám ráda, když je v díle prostor pro přemýšlení.
J. T.: Málokdy mám o výsledku práce přesnější představu, protože ji vnímám (z výše zmíněných důvodů) jako nežádoucí omezení. Narážím ve své práci spíše na formální a technické limity při snaze promítnout do díla dílčí motivy.
Improvizujete někdy, nebo usilujete o to, mít celý tvůrčí proces pod kontrolou?
D. B.: Stává se mi obojí. Jelikož vycházím ze svých záznamů a skic, je to jako dodržovat určitý plán. Ale až proces tvorby vás zavede do různých uliček, které vznikají spontánně a za pochodu. Snažím se moc se nekontrolovat a nechat věci plynout.
J. T.: Improvizuji vždy, jen míra kolísá s ohledem na aktuální potřebu. Jde mi o pocit celistvosti díla, kdy se mi jako ideální jeví pocit, jako bych dílo vysekával z formy neexistence. Současně ale zápasím se snahou o formální dokonalost.
Je pro vás umění stále svobodnou činností, nebo cítíte v rámci současného uměleckého provozu nějaké vnější tlaky?
D. B.: U té sochy je to složitější, musíte stále myslet na její prodejnost. Někdy mě to ovlivní, hlavně při volbě rozměru nebo materiálu, ale snažím se nad tím moc neuvažovat, jelikož to hodně svazuje.
J. T.: Vnější tlaky cítím, ale vlastní tvorbu vnímám do značné míry jako solitérní, individuální činnost, takže žádné výrazné kompromisy dělat nemusím. Tlaky, které vnímám, jsou spíše ve své podstatě ambivalentní, vnímám je stejnou měrou jako motivační i omezující.
Vnímáte proměny atmosféry ve společnosti? Jsou pro vaši práci důležité?
D. B.: Určitě, jako umělec jsem na různé změny citlivá a celkově chování lidí a nálada ve společnosti jsou pro mě velmi podstatné. Dokážu to ale reflektovat až zpětně, když listuji starými skicáky či se zaměřím na konkrétní dílo a čas, ve kterém práce vznikla. Vnímám tak jakési kolektivní vědomí, které mě fascinuje.
J. T.: Ano, ale ne přímo, spíše se podvědomě odrážejí v lehce klesající míře vtipu a více ponuré, méně zářivé barevnosti obrazů.
Související
Co pro vás znamená lidská figura a jak s ní ve své tvorbě zacházíte?
D. B.: Figura je svět, který pro sebe znovu objevuji. Asi je to i díky soužití s přítelem, který je figuralista. Osobně ale figuru vnímám jako součást příběhu, ne jako podstatu, proto se přikláním i ke stylizaci a figura je pro mě tak trochu masa, nositelka myšlenky.
J. T.: Je pro mě důležitá jako měřítko, kterým nabývá prostředí obrazu reálnějších obrysů, a také se vyskytuje coby odraz existence, mihnutí se její části, stopy lidské existence. V tomto směru bych její přítomnost přirovnal k „duchům“ z dlouze exponovaných fotografií z minulého století.
Jaký je váš vztah ke znaku, symbolu a ornamentu?
D. B.: Pokud se to tak dá říct, ornament je velmi důležitou součástí mé tvorby. V současné době je to hlavně vzor tzv. rybí kosti, který jako ornament využívám. Sochy a obrazy jím dekoruji, je to pro mě důležitá součást prostoru. Vlastně se ani nebojím symbolů – například symbol ohně je pro mě klíčový.
J. T.: Některé symboly se v mých obrazech opakují a vycházejí z mého vztahu k východním filosofiím a mysticismu. Symboly vnímám jako klíče ke skutečnostem, které nelze pojmout základním vědomím. Věřím, že některé symboly mají, pokud jsou uchopeny správným způsobem, magickou moc. Znaky jsou naproti tomu dědictvím po našich předcích, které vychází ze snahy pojmout a vysvětlit vnímanou realitu.
Kdo z minulých či současných umělců/umělkyň je pro vás důležitý?
D. B.: Přitahují mě umělci, kteří pracují s křehkostí, tělesností a psychologickým napětím spíše nežli s čistou estetikou. Například mi doma visí grafika od Adrieny Šimotové a není den, kdy bych se na ni nepodívala a neřekla si, jak je ten obraz krásný.
J. T.: Mám sklon soustředit se více než na osobu umělce na jednotlivá díla nebo série, ale důležití jsou pro mě kromě Basquiata z minulosti i Duchamp, de Chirico, Bosch, Guston, Bacon, Picasso, O’Keefe nebo Max Ernst. Ze současných pak Neo Rauch, Tony Cragg, bratři Chapmanovi, ale v neposlední řadě i Jiří Petrbok.
Myslíte si, že v současném výtvarném umění existuje něco jako „středoevropská“, či dokonce „česká“ identita?
D. B. Myslím, že spíš než jednotná identita existuje určitá zkušenost, která se do tvorby promítá a která nás formuje, utváří. Ve středoevropském prostoru možná přetrvává zřetelná ambivalence, skepse nebo citlivost vůči nejistotě a historii.
J. T. Nejsem si jistý, jestli přímo českou. Vnímám ale mezinárodní diskurz, který, myslím, v budoucnosti někdo dokáže trefně pojmenovat. Souvisí s určitou melancholií a křehkostí ve vnímání člověka v prostředí současnosti, s bezradností a snahou o odtržení nebo touhou po mizející duchovnosti.
Máte nějaké zahraniční zkušenosti? A pokud ano, v čem pro vás byly – či nebyly – přínosné?
D. B.: Moje zkušenost z NYC, kde jsem byla na stáži, právě podtrhuje předchozí otázku. Součástí předmětu, na který jsem chodila, byly i společné konzultace, otevřené diskuse ve třídě nad konkrétním dílem každého z nás. A jelikož studenti byli z různých koutů světa, převážně Ameriky, každý si s sebou nesl své kolektivní trauma a přenášel je do umění. Stalo se to i mně, aniž by to bylo pro mě aktuální téma. Podařilo se mi vyfotit sérii analogových fotek, skupinku chlapců, ortodoxních židů, a nejenže jsem pro ně byla jako duch (fotila si je z metru a oni dělali, že mě nevidí), ale na jedné fotce je v dálce vidět privátní část Coney Islandu, která je oddělená ostnatým drátem. Při té prezentaci mi to došlo, ale nikdo další ze studentů to nepochopil. A ani nemohl. V naší evropské společnosti je toto téma stále velmi silné.
J. T.: Kromě studijní erasmovské rezidence v Madridu, která ale svým vlivem tolik významná nebyla, a několika výstavních jsem byl loni v anglickém městě Torquay. Tam jsem měl příležitost především kontemplovat a duševně se obrodit. Byla to pro mě velmi cenná zkušenost. Prostředí, kde tvořím, na mě vliv má, a určitě mám v úmyslu v budoucnu zase podobnou příležitost vyhledat.
Jaké máte plány? Kam se chystáte v létě?
D. B. Snažím se moc neplánovat, ale čeká mě několik pracovních věcí, tak věřím, že se mi podaří zkombinovat práci, odpočinek a trochu zpomalit.
J. T. Pokud to bude možné, rád bych s rodinou navštívil opět jih Evropy a studoval morfologii flóry, která se již několikrát v různých formách vyskytla na mých obrazech. Na podzim se pak účastním rezidence v keramické dílně Hlinotéka, kde doufám v realizaci komplexnějších keramických reliéfů, případně soch.
