Kniha vznikala řadu let a sama autorka ji podle nakladatele chápe jako zápis přežitého a jako návrat k sobě skrze bolest. Argo ji charakterizuje jako „autobiografickou novelu o síle vůle napřené proti nepřízni osudu“. První verzi rukopisu začala Sikorová psát již v osmnácti letech, finální podoba pak vznikla v roce 2025. Poté si autorka založila web www.rukopisyzivota.cz, kde téměř denně publikuje zápisky ze života.
V centru příběhu stojí hrdinka, jejíž dětství bylo poznamenané zneužíváním, mlčením rodiny a absencí bezpečí. Text míří přímo k podstatě traumatu: k situaci, kdy oběť zůstává sama proti agresi, kterou okolí přehlíží nebo ji úplně popírá.
Už anotace naznačuje, že kniha reflektuje téma, které je velmi intimní a zároveň celospolečenské: „Některé životní příběhy jsou ve skutečnosti nesdělitelné, nepřenositelné. Když vás od útlého dětství zneužívá vlastní otec. Když matka předstírá, že se to neděje. Když vám nikdo nevěří, nedá lásku, domov, důvěru. Když spadnete v jedenácti letech do koloběhu závislostí, prostituce, kriminality. Když vás celé dětství a dospívání zavírají do ústavů a vy se snažíte o jediné: přežít. A dokážete to…“
Formálně jde o autenticky pojatou autobiografickou prózu, která z osobní zkušenosti vytváří literární výpověď. Navíc rozšiřuje linii současné české literatury, která se nebojí psát o domácím násilí, závislosti, ztrátě důvěry a dlouhodobých následcích zneužívání. Vzpomeňme třeba román Viktorie Hanišové Houbařka, Les v domě od Aleny Mornštajnové nebo knihu Ještě chvíli celé jablko z pera Alexandry Buršíkové, jejíž hrdinka musela v dívčím věku čelit znásilnění a vyrůstala s otcem alkoholikem.
Markéta Sikorová volí civilní jazyk, krátké, úsečné věty, které však o to působivěji vystihují prožívanou hrůzu. Píše například: „Ale od té noci už žádná postel nebyla jen na spaní. Gauč nebyl jen na sezení. Sklep nebyl jen na marmeládu. Protože to mohlo přijít kdykoli. A stát se kdekoli. A stávalo se to.“ Nebo když popisuje dům, v němž hlavní hrdinka žije s rodinou a který by pro ni měl být místem bezpečí, ale není: „Uvnitř ten dům hnil. Ne zdi — věci, co nejsou vidět. Ticho. Strach. Tlak, co ležel na hrudi i v obyčejném spánku. Jednoho dne jsme mu se sestrou a bratrem začali říkat Dům hrůzy. Tiše. Jen mezi sebou. Dali jsme mu jméno. Protože všechno, co má jméno, existuje. A všechno, co existuje, jednou může skončit. My jsme ho jmenovali potichu. Ale jeho jméno křičelo v každé cihle.“
Síla titulu Můžu být zničená, ale ne poražená spočívá v napětí mezi zranitelností a odolností: hrdinka může být zdrcená a zoufalá, ale nikoli definitivně přemožená. Kniha tak není jen svědectvím o děsivém a traumatizujícím zážitku, ale také impulsem k naději, že přes všechno utrpení lze znovu najít vlastní hlas.
