Nolan nezklamal. Odyssea je prvotřídní spektákl o lidské krutosti a rozpadu hodnot – Aktuálně.cz

Odstřihněme se od zbytečných a zcela nesmyslných kulturních válek. Odyssea coby homérovský epos si celá staletí žije vlastním životem. Verzí je nespočet, de facto se stal sám o sobě mýtem. Christopher Nolan, tvůrce, který jako nikdo jiný umí okolo svých filmů vytvořit pocit spektakulární události, kterou si nemůžeme nechat ujít, se tentokrát pustil do dosavadně největšího sousta. A stejně jako v případě jeho adaptace netopýřího superhrdiny i tentokrát to měl vzhledem k velkým očekáváním těžké. Odysseu totiž každý zná, každý ji chápe trochu jinak, může být vše i nic zároveň. 

Nolan se od začátku vydává v zásadě staromilských šlépějích. Volí vážnou tonalitu, kombinuje syrovost s obrazotvornou poezií. Vůbec první film natočený celý na IMAX formát v robustně košatých obrazech nabízí mnohem více než jen ilustraci mýtů. Tvůrce je dlouhodobě známý pro žánrovou dekonstrukci. Demontáž epopeje provádí i tady, jakkoli na svrchní úrovni zůstává původním příběhům i motivům věrný. Mozaikovité vyprávění otevírá téma rozkladu Ithaky. Král je již dvě desetiletí pryč, na jeho trůn a ruku Penelopé (Anne Hathaway) si brousí zuby palác vyžírající sebranka. Horlivý syn Télemachos (Tom Holland) osciluje mezi neuvážeností, vztekem a rezignací. 

Nolan obratně splétá jednotlivé linie mocenských bojů na Ithace a pasáže, kdy odhalujeme Odysseovu minulost, přičemž král je lapen ve spárech Kalypsó. Odyssea (Matt Damon) všichni znají už pouze z vyprávění, je těžké složit si jeho opravdové já. Ani on sám neví, kým opravdu je. Film sugestivně trefuje hranu mezi zemitostí a mýty. Nachází hrubozrnnou imaginaci, mytologii polidšťuje, zbavuje ji jakékoli pohádkovosti. 

Odysseus je pochybující muž v bezútěšném světě 

Setkání s kyklopem, nymfami, čarodějnicí, a hlavně fragmentovanou a ke zničující pointě směřující Trojskou válkou se podřizuje introspektivnímu vývoji protagonisty. Před námi nestojí hrdina. Nýbrž hluboce pochybující člověk, rekapitulující svá fatální a pochybná rozhodnutí, neustále rozpolcený mezi osudovostí a lídrovskou impulzivitou. Každá akce je dvousečná. Úspěch je pomíjivý, vykoupený traumatem a bolestí. Rozpíná se před námi bezútěšný svět, kdy lidstvo začalo dříve platný kodex ohýbat. Vládnou bezohlednost, pudy a prospěchářství. Jen těžko se bránit paralelám s dneškem.

Sledujeme začátek konce civilizace (i vinou Odysseova rozhodnutí, jež takřka oppenheimerovským způsobem spustilo „jadernou reakci“ rozkladu dosavadních jistot). Hrdinovo putování se mění v sebereflexivní cestu, kdy jsme nuceni nahlédnout do vnitřní temnoty. Krev, násilí a oceňovaná lstivost nabývají posttraumatických kontur, vidíme můry s božskou tváří, kterým nelze uniknout. A zatímco film ukazuje bezmeznou lidskou krutost a ohledává příčiny barbarismu, stejnou měrou přináší i prvotřídní spektákl na hony vzdálený samoúčelné kinematografii atrakcí. 

Masivní formát samozřejmě obsahuje precizní, nikdy však příliš překombinované kompozice, jež akcentují malost člověka tváří v tvář přírodním živlům i zkázu, kterou dokážeme jako bytosti napáchat. Pustý terén nebo oblasti pískem pokrytých trosek odrážejí mentální rozpoložení, emocionální prázdnotu, neschopnost najít záchytné body. Taktéž ale sledujeme upřímné detaily lidských tváří popsaných životem, jež jsou navzdory všemu ostatnímu stěžejními dominantami. Nolan pak při inscenaci bojových sekvencí vládne rukou organizovaného chaosu. Jsme vedeni dezorientujícím prostorem. 

Záběry umí být poeticky nádherné i fyzicky špinavé. Design nadpřirozených bytostí vyzařuje děsivou grotesknost, kde naturalistické tendence nepředstavují překážku ani prvoplánový trik. Výtvarno pracuje s exaktností i neprobádanou fantazií podvědomí ukotveného v bolesti a strachu. Pro Nolana typická nepřetržitě dunivá hudba i mistrovský zvukový design je pohlcující a každou etapu či lokaci obohacuje specifickými motivy a postupy. Funguje na asociativní bázi. 

Dílo bez kompromisů o vině a intrikách zla 

U lodi zmítané rozbouřeným mořem slyšíme praskat každou třísku, zvuková složka se obecně rozpíná mezi nadpozemsky nepopsatelným a zemitým. Jde o dílo bez kompromisů. A nekompromisní je také osud. Film se ptá, jaký je přiměřený trest za lidské zlo, zda můžeme dojít vykoupení a odpuštění. Ústřední problematika nespočívá v putování domů, nýbrž v tom, co vlastně domov znamená, když zdánlivý heroismus ničí naše nejbližší i nás samotné. 

Odyssea baví v obrysech téměř zbavených jakékoli naděje. Čistou fascinaci nad poctivým a dechberoucím filmařským řemeslem neustále vyrovnává zničující výpověď o stavu světa, který do záhuby žene lidstvo samotné (a nikdo jiný). V bájích rozkreslené mytologické nebezpečí se zde v zásadě pouze brání invazi drancujících válečníků, kteří si svou hamižnost ospravedlňují vlastním pocitem nadřazenosti. Pokud je Homérova báseň zpěvem mezi nebem a zemí, Nolanova interpretace obnažuje to nejhorší z pekla probublávajícího na pevninu. 

Hádovo podsvětí slouží k odrazu našich hříchů, napáchaných škod. Trojská válka je jen malicherným soubojem eg mocných. Všichni ale jednou zaplatí. Jsou totiž věci, které neovlivníme, které nedokážeme pochopit. Kdo je ten spravedlivý soudce? Nolan natočil depresivní spektákl o vině a machinacích zla. Vypráví s úctou k mýtům, jež zároveň odstiňuje. Nejde o otupující velkofilm, nýbrž o ohlušujícím způsobem podnětnou fresku, kde jinde k pohádkovému pojetí sklouzávající příběh nemohl být lidštější, pravdivější a drsnější.