„Proč? Na to se mě neptejte. To nikdo neví,“ směje se živnostník a řemeslník Tomáš Funk z Lučan nad Nisou.
Padesátiletý bývalý motorkář a dnes ultimátní koloběžkový nadšenec jen kroutí hlavou, když si uvědomí, že už v úterý brzy ráno naskočí, provede první odraz a vydá se vstříc jen stěží představitelné dřině.
Parťákem mu bude liberecký Michal Beckert. „Tomáš měl zhruba před rokem tenhle spontánní nápad, jen k sobě hledal podobného blázna. A našel ho ve mně,“ usmívá se o šest let mladší kolega, v civilním životě lektor jazyků a překladatel.
Jejich kulminující nervozita rozhodně nepramení pouze z blížícího se abnormálního fyzického výkonu.
Z původně malého projektu se totiž stalo něco mnohem většího: na organizaci velmi náročná událost, kterou bude s napětím sledovat celá komunita.
„Původně to byl záměr ve stylu: Jupí, pojedeme. Jen my dva. Pak se to ale začne nabalovat a je kolem vás víc a víc lidí, kteří se o to zajímají, pomáhají. A tak zazní nápad oslovit místní firmy, jestli by nám nedali nějakou podporu. A ta bylo najednou obrovská. Máme 17 sponzorů, což jsme vůbec nečekali,“ vypráví Funk s vděčností.
Sedmidenní dobrodružství, při kterém budou koloběžkářům vypomáhat dva doprovodné vozy – jeden servisní a druhý s partnerkami obou „závodníků“ – vyjde zhruba na 130 tisíc korun.
„Přespávání jsme nechtěli volit jednoduchou formou kempu nebo stanu. Rozhodli jsme se pro dobré ubytování, abychom měli kvalitní regeneraci,“ vysvětluje Beckert.
Od místních firem se podařilo vybrat přibližně 55 tisíc. Generální sponzor, lučanské Bistro U dvou přátel, poskytne 70 vakuovaných jídel celkem za 14 tisíc korun.
„Přináší to ukrutnou zodpovědnost. Z té jsme nervózní nejvíce. To není tak, že natáhnete ruku a poděkujete. Kdybychom jeli sami za sebe, tak můžeme říct: Dneska prší, bolí mě záda, mně se nechce. Ale jelikož přibyly tyhle aspekty, tak už něco takového neexistuje. Když budou padat kroupy, prostě vyjedeme i tak. Nesmíme zklamat, což je pro nás zároveň i silný motor,“ vysvětluje Funk.
To nejhorší přijde hned po Stelviu
Výprava odstartuje v úterý brzy ráno z Lučan nad Nisou. Hned první den chtějí koloběžkáři ukousnout přes 200 kilometrů, první nocleh mají zařízený v Ejpovicích. O den později už se dostanou přes hranice do Německa. Ke Stelviu by měli dojet pátý den.
„Máme denní penzum kilometrů, které potřebujeme ujet. Přesně rozdělené na každý den, protože máme po cestě předem rezervovaná ubytování,“ říká Beckert. S tempem ale musejí být opatrní. „Není to závod, musíme jet v lehce sportovním, hlavně stálém tempu bez výkyvů. Hlavní je dojet,“ dodává.
Průsmyk Stelvio, nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách obecně, bude největším lákadlem i strašákem. Jenže to nejhorší zřejmě přijde až po něm, v předposlední etapě.
„Celou dobu jsme si mysleli, že ze Stelvia budeme úplně hotoví. Bude to strašně do kopce, je tam asi 25 kilometrů stoupání, potom sjedeme do Bormia, kde máme nocleh. Jenže hned druhý den jedeme krásnou etapu, která má 170 kilometrů s cca 3200 výškovými metry nahoru a 4000 výškovými metry dolů. Po Stelviu brutál. To bude úplně nejhorší etapa,“ předpovídá Funk.
Poslední den prý nastane takzvaná „kochačka“. Pouhých třicet kilometrů. „Abychom přijeli na Gardu jako velcí frajeři. Ale pravděpodobně budeme spíš totálně zničení z předchozího dne,“ směje se hořce.
Oběma koloběžka učarovala už před lety. Beckert jezdí sedm let, Funk zhruba čtyři. Oba přiznávají, že dnes jde o drogu, bez které nemohou žít. Navzdory tomu, že je až o 30 procent náročnější než kolo. Na ní si neodpočinete, odrážet se musíte neustále.
„Jak vás to ale chytne, už vás to nepustí. Zvlášť když se dostanete do té komunity, která je výjimečná. Nezkažená. Není tam žádný prostor pro rivalitu nebo nepřátelství. Mnohem víc je o sounáležitosti, přátelstvích, pomoci. Na koloběžce jako takové mě baví spojení se zemí a přírodou. V podstatě jste chodec,“ přibližuje svou „obsesi“ Beckert.
Jeho parťák souhlasně přikyvuje: „Je to ukrutná droga. Komunita je skvělá, strašně emotivní a nedá se s tím nic dělat. Na to prášky nejsou.“
„Vždycky se říkalo, že největší svoboda je motorka. S ní jsem před lety seknul ze dne na den, měl jsem málem fatální nehodu, navíc mi umřel pes, což mě hrozně zasáhlo. Nevěděl jsem, co se sebou. Nakonec jsem koupil koloběžku a od té doby z ní neslezl. S odstupem času musím říct, že koloběžka mi dává svobody daleko víc,“ říká Funk.
Vážná krize je stmelila ještě víc
Když oba koloběžkáři vyprávějí, jak dokáží v nejobávanějších jizerských kopcích předjíždět cyklisty, kteří na ně pak vrhají „divné pohledy“, mají jiskry v očích a úsměv na tváři. Před dvěma týdny během hlavní generálky jim ale do smíchu nebylo.
Svou formu prověřovali na tradičním Přejezdu republiky, 365 kilometrů dlouhém závodu vedoucího z Nového Města pod Smrkem až do Brumova-Bylnice téměř na slovenských hranicích.
„Řekli jsme si, že pojedeme v poklidnějším tempu, abychom simulovali přejezd Alp. Jenže jsme byli hrozně nabuzení a vyjeli jsme jako střely. Byli jsme plní endorfinů a mě to sestřelilo,“ vypráví Tomáš Funk.
Zhruba po 160. kilometru ho začaly chytat křeče.
„Nejdřív do zadních stehen, potom do vnitřních. Nakonec ještě do břicha. Už se to nedalo rozchodit, křeče tam létaly znovu a znovu, až jsem křičel bolestí. Nikdo to neřekl nahlas, ale oba jsme, myslím, měli v hlavě, že je to konec,“ přiznává.
Závod se změnil v boj o přežití, vzdát se ale nepřipadalo v úvahu.
„Chvíli jsem jel, chvíli tlačil. Nějak jsme to dostrkali dvacet kiláků k záchytnému bodu, Michal mi přinesl malé pivo, polívku. Po půlhodině jsem začal jakž takž fungovat. Nakonec jsme dokázali znovu vyrazit, ale strašně opatrně. Cítíte, že křeč je jako pitbul připravená zakousnout,“ říká Funk.
Když zašlo slunce, už zase frčeli v plné palbě.
Legendární závod dokončili po 23 hodinách a dvou minutách na 7. a 8. místě. Navíc s vědomím, že dokázali vyřešit výraznou krizi. „Pro nás to byla strašně cenná zkušenost. Je moc dobře, že přišla. Ukázal se tým a kamarádství. Stmelilo nás to ještě víc,“ vysvětluje Beckert.
Dvojice paradoxně nabrala novou dávku sebevědomí. Cítí se zase o něco připravenější na cokoli, co může týdenní koloběžkovou expedici k jezeru Garda narušit.
Funk proto vytahuje dnes již památnou větu, kterou svému parťákovi opakuje už od zrodu projektu a vyřkl ji i v dramatických chvílích během drsné generálky: „Dojedu tam, i kdybych se měl odrážet zubama.“
