Na pátečním setkání s novináři ocenila výkony současných českých hráček včetně wimbledonského triumfu Lindy Noskové.
Na tehdejší finále Poháru federace proti USA, při kterém diváci přáli spíše soupeřkám v čele s Martinou Navrátilovou, vzpomínala s nadhledem.
„Mám radost z toho, že tu máme takové hráčky, a je dobře, že je tu takový turnaj. Ta země si to zaslouží,“ řekla Mandlíková.
„V areálu na Spartě to bylo malé, takže je dobře, že to přesunuli na Štvanici. Naše i cizí hráčky tu má možnost vidět více lidí,“ řekla Mandlíková.
Všimla si na Štvanici pětinásobné české účasti ve čtvrtfinále, před necelými dvěma týdny ji potěšilo také historicky první české grandslamové finále ve Wimbledonu mezi Lindou Noskovou a Karolínou Muchovou. Nevěděla, komu v boji o titul fandit.
„Vím, že Karolína si prošla strašně moc věcmi. Byla pořád zraněná a je těžké se neustále vracet. A Linda tam zase měla problémy s maminkou. Fandila jsem oběma. Byl to moc zajímavý zápas a neuvěřitelné finále,“ konstatovala Mandlíková.
Na otázku, v čem spatřuje základ českých úspěchů, poukázala na kombinaci řady faktorů i postupný vývoj.
„Rozdělila bych to do dvou částí. První byla Martina (Navrátilová), já, (Jana) Novotná, Helena (Suková). To byla doba, kdy byla země ještě zavřená a všichni neměli možnost, aby cestovali. Ven mohli jen ti nejlepší. Navíc jsme měli výborné trenéry, kteří nám dali dobrou techniku. A do toho jsme měly vůli dokázat něco víc. Když jsme tedy vyjely do ciziny, měly jsme o něco větší motivaci,“ řekla Mandlíková.
Po otevření hranic se podle ní hodně věcí změnilo, znalosti trenérů a vývoj hráček zůstával ale stejný.
„Všechny děti už měly jiný pohled na svět a už se nebály. Já jsem třeba jela do Wimbledonu a třásla jsem se, abych nepokazila tu trávu. To holky po mně nebo Janě Novotné už byly více do světa, protože věděly, že jsou svobodné, a už jim to nepřišlo tak speciální,“ řekla Mandlíková.
„Já jsem třeba měla vždy trenéra ze západu, což mi otevřelo pohled na svět. Neměla jsem jen to české myšlení, ale začala jsem myslet i západně. Dneska už ale tohle myšlení tyto holky mají,“ uvedla čtyřnásobná grandslamová šampionka.
Právě Mandlíková čelila před čtyřiceti lety ve finále Poháru federace na Štvanici Navrátilové, která po emigraci reprezentovala výběr USA. Američanky tehdy zvítězily 3:0.
„Všechny jsme byly rády, že sem Martinu pustili. Byli jsme nadšené, že se konečně podívá domů a v klidu se setká se svou rodinou. Ale finále bylo těžké. Všichni byli proti režimu, fandili jí a my jsme na to nebyly psychicky připravené,“ řekla Mandlíková.
Na tento fakt už ale nyní vzpomíná s úsměvem.
„Nebylo to příjemné, ale postupem času jsem si to v sobě přerovnala. Řekla jsem si, že diváci fandili Martině hlavně kvůli tomu, že byla symbolem odporu proti tehdejšímu režimu. A dnes se na to dívám tak, že mi vlastně otevřela dveře,“ řekla Mandlíková.
„Díky tomu, co udělala, jsem já jako další špičková hráčka mohla mnohem svobodněji cestovat a vyjíždět do zahraničí. Věděli totiž, že kdyby to neumožnili, mohla bych také emigrovat. V tomhle směru mi vlastně pomohla. Nemohla jsem na ni být naštvaná. Díky ní jsem mohla být svobodnější,“ vysvětlila Mandlíková.
S Navrátilovou se občas vídá na turnajích.
„Obě žijeme v Miami, ale často se nevídáme. Když se potkáme třeba na grandslamech a jsem tam s dcerou, tak se pozdravíme. Ale že bychom si volaly nebo byly v pravidelném kontaktu, to ne,“ řekla Mandlíková, která věnovala na Štvanici jednu ze svých raket do vznikající Síně slávy.
Tenis hraje též její dcera Elizabeth, které patří ve světovém žebříčku 169. místo. Mandlíková je na ni pyšná.
„Není jednoduché mít za mámu bývalou světovou hráčku. Člověk si musí vybudovat vlastní identitu a osobnost. Ze začátku to pro ni bylo těžší. Vždycky jí říkám: ‚Either it makes you or it breaks you‘ (Buď tě to stvoří, nebo tě to zlomí). Jiná cesta není. Myslím si ale, že se s tím vyrovnává dobře,“ uvedla.
Upozornila také na větší konkurenci, než byla dříve.
„Dnešní tenis je mnohem těžší, než byl za mé éry. Tehdy nebylo tak složité dostat se mezi nejlepší. Dnes je špičkových hráček obrovské množství už od prvního kola. Prosadit se je podle mě dnes mnohem těžší než v době, kdy jsem hrála já,“ řekla Mandlíková. Plánuje, že by její dcera v příštím roce na turnaji v Praze startovala.
V neděli se bývalá světová trojka setká na Štvanici s bývalými spoluhráčkami z finále Poháru federace 1986 Sukovou, Reginou Maršíkovou a Andreou Holíkovou.
„Už se na to moc těším. Od toho finále jsme se vlastně ještě neviděly,“ doplnila Mandlíková.
