Bliknutí v naprosté temnotě naznačovalo, že se stalo něco výjimečného. Detailní analýza ukázala, že šlo o jedinečné pozorování takzvané sirotčí černé díry, která pohltila hvězdu na samém okraji velmi vzdálené galaxie.

V čem je to tak výjimečné? Zásadní je podivná poloha černé díry. Astronomové jsou zvyklí na to, že se supermasivní černé díry nacházejí v centrech galaxií, v takzvaných galaktických jádrech. Takovou obří černou díru má i Mléčná dráha. Jenže pozorovaná černá díra byla osamělá, nacházela se mimo centrum galaxie, na jejím vzdáleném okraji. Až donedávna věda takové černé díry neznala vůbec, v poslední době jich sice několik popsala, ale až do tohoto pozorování žádná nebyla tak vzdálená od centra galaxie.

Astrofyzici existenci těchto superhmotných objektů předpokládali, jen je nebyli schopní najít. Právě pátrání po na kusy roztrhaných hvězdách na okraji galaxií je cestou, jak neviditelná černá tělesa najít.

Síla milionu Sluncí

Vědci pozorovali tuto oblast vesmíru teleskopem na observatoři Palomar. Na podzim loňského roku zaznamenali mimořádně jasný záblesk vyvolaný hvězdou, kterou roztrhaly na kusy slapové jevy černé díry. Když se oba objekty dostaly příliš blízko k sobě, extrémní gravitační síly černé díry o hmotnosti milionu Sluncí zvítězily.

K události došlo asi 750 milionů let od Země. Podívejte se, jak událost mohla vypadat na vizualizaci NASA:

Explozi odhalil nový algoritmus umělé inteligence, který vědci použili. Ten analyzuje asi půl milionu záblesků, k nimž denně na obloze dojde. V tomto konkrétním případě nebyla identifikace složitá. Pohlcení hvězdy způsobilo takovou explozi, že několik měsíců zářila jasněji než celá galaxie – vyzařovala světlo o síle miliardy Sluncí.

Vědci potom na tento záblesk obrátili více přístrojů, které získaly více informací. A ty opravdu potvrdily, že vlastnosti exploze odpovídají tomu, jak vypadá slapové roztržení hvězdy a pak její pohlcení. „Kombinace všech těchto dat nám pomohla vyloučit jiná vysvětlení a s jistotou prohlásit, že se jedná o událost slapového rozrušení, navzdory její podivné poloze,“ uvedl astrofyzik Jonathan Carney, který analýzu vedl.

Neviditelná centra galaxií mohou emigrovat

Drtivá většina galaxií ve známém vesmíru má ve svém středu supermasivní černou dírou, která svou gravitací působí na hvězdy a další hmotu v ní. Průměrně jednou za sto tisíc let se některá z hvězd přiblíží příliš blízko k této neviditelné pasti a začne do ní padat. Slapové jevy pak spustí trhání hvězdy.

Tento jev je tedy sice dost vzácný, ale vědci dnes mohou sledovat miliony galaxií, takže už astronomie zaznamenala takových událostí spoustu – průměrně jich pozoruje asi třicet ročně. Jenže až do roku 2024 se všechny tyto události odehrály jen a pouze v centrech galaxií.

Pak ale vědci zaznamenali charakteristické známky roztrhání hvězdy ve vzdálenosti 2600 světelných let od středu hostitelské galaxie. To inspirovalo další astronomy k hledání podobných událostí i mimo jádra galaxií – a nová studie je výsledkem takového pátrání. K zániku hvězdy v tomto případě došlo ve vzdálenosti více než třiceti tisíc světelných let od středu galaxie.

Neznámé množství sirotků

Hlavní překvapení ale na astronomy teprve čekalo. Zjistili totiž, že centrální černá díra v této galaxii stále existuje a je pořád na svém místě. Což znamená, že ta na okraji musí pocházet odjinud. Podle autorů studie byla pravděpodobně jádrem jiné, menší galaxie, která se spojila s větší. A černá díra zůstala na okraji. Protože se ocitla bez své mateřské galaxie, vědci ji označují za sirotka.

Astronomy zajímá, jak časté jsou podobné černé díry v kosmu. Doufají, že odpověď by mohla být blíž, než to vypadá. Věří, že by jim mohla pomoci sonda Swift, která je vybavená citlivými přístroji, které jsou jako stvořené pro pozorování tohoto druhu objektů, ale také dalekohled na nové Observatoři Very C. Rubinové.

Doufají, že by mohli lépe pochopit, jestli nejsou podobné neviditelné a neznámé černé díry mnohem častější, než se předpokládá – a jestli se nějaká taková nenachází třeba i na okraji Mléčné dráhy.

Share.