Jednadvacetiletý islamista Abdul Ballout s libanonskými kořeny a německým pasem zaměstnával bezpečnostní složky dlouhodobě. Zpočátku aktivně verboval stoupence na veřejných prostranstvích, potom na sociálních sítích, a loni odcestoval do Libanonu s cílem připojit se k Islámskému státu.
Libanonské úřady ho však zadržely a deportovaly zpět do Německa, kde skončil ve vyšetřovací vazbě. V ní se místo nápravy pokoušel radikalizovat mladistvé spoluvězně.
Justice i zpravodajské služby měly k dispozici informace o rizicích, která představoval. Letos 12. května byl sice odsouzen k trestu jednoho roku a deseti měsíců vězení za přípravu cesty do zahraničí s cílem bojovat za teroristy, justice mu však udělila takzvanou zkušební lhůtu před podmínkou, nařídila mu účast v deradikalizačním programu a propustila ho.
Berlínský starosta Kai Wegner to okomentoval slovy: „Nechci hodnotit nezávislost justice, ale opravdu nemám slov.“
„Jak může někdo, kdo je označen za potenciální hrozbu, dostat podmíněný trest?“ ptal se po útoku ministr vnitra Alexander Dobrindt (DCDU/CSU).
Podle výzkumu deníků Süddeutsche Zeitung, NDR a WDR dospěly bezpečnostní orgány k jinému hodnocení než soud. V první polovině května, před jeho propuštěním z vazby, se v Berlíně údajně konala narychlo svolaná schůzka Společného centra pro boj proti terorismu (GTAZ).
Experti z policie a zpravodajských služeb na ní podle reportérů dospěli k závěru, že existuje značné riziko, že by Abdul Ballout mohl znovu opustit zemi nebo provést útok. Toto hodnocení ale nesdělili soudu a ten Ballouta propustil.
Ballout sice docházel na „deradikalizační“ sezení neziskové organizace „Violence Prevention Network“, ale jak přiznal vedoucí organizace Thomas Mücke, bylo jasné, že Ballout se už deradikalizovat nedá. O tom ale nikoho neinformoval.
Případ odhalil hluboké strukturální problémy v německém systému: externí neziskové organizace jsou sice placeny státem za vykázané hodiny s klienty, ale mají zákonnou povinnost mlčenlivosti sociálních pracovníků a psychologů (pokud není bezprostředně ohrožen život).
Expert na terorismus Peter Neumann pro Bild navíc argumentoval, že jsou Němci na teroristy příliš měkcí. Zatímco v Německu je průměrný trest za terorismus tři roky, ve Francii šest, v Británii sedm, ve Spojených státech těžko vyváznete s méně než deseti lety. Ballout byl navíc německou justicí navíc chápán stále jako „dospívající“ (věk 18-21). U dospívajících může soud aplikovat trestní právo pro mladistvé, a tudíž i mírnější tresty.
Deník Die Welt upozorňuje i na selhání komunikace mezi zpravodajskými službami a úřady v Berlíně. Ačkoliv byl Ballout u Úřadu pro ochranu ústavy (BfV) registrován jako hrozba, lokální úřady mu vyplácely dávky.
Pouhé tři týdny před tragédií sice policie v jeho bytě provedla razii kvůli podezření z nelegálního držení zbraní. Jelikož však zajistila pouze maketu zbraně, případ byl odložen bez dalších preventivních opatření.
Berlínská zemská kriminální policie (LKA) islamistu navíc po jeho propuštění sledovala. Jeho mobilní telefon a sociální sítě byly monitorovány a pravidelně ho sledovaly sledovací týmy.
LKA nainstalovala před jeho dům kameru, jejíž záznam byl kontrolován každých 24 hodin. Abdul Ballout se ale choval nenápadně. Zhruba po deseti dnech byl rozsáhlý dohled omezen, částečně kvůli omezeným zdrojům LKA.
Podle týdeníku Der Spiegel se přitom digitální stopou potvrdilo, že den před samotným útokem v Berlíně Ballout natočil videozáznam s přísahou věrnosti Islámskému státu, který odeslal přes šifrovanou službu na bot-kanál napojený na oficiální tiskovou agenturu této teroristické organizace. Následně najel vozem do davu na berlínském pochodu hrdosti a pobodal několik lidí. Když ho speciální jednotka obklíčila, radikál se odmítl vzdát a s mačetou v ruce se rozběhl přímo proti zasahujícím policistům. Ti ho zastřelili v rámci nutné obrany.
