Sama výtvarnice uváděla, že utrpení a bolest (její manžel malíř Jiří John i syn Martin John předčasně zemřeli) jí otevřely nové obzory. Obrazy a další díla Adrieny Šimotové, která se narodila před 100 lety, 6. srpna 1926, jsou vidět ve sbírkách například v Tokiu, Washingtonu, Paříži, Stockholmu a na mnoha českých výstavách.
Ve sbírce svých úvah, nazvané Uvnitř – vně, napsala: „Člověk vlastně hledá sám sebe, a čím je tomuto sebepoznání blíž, tím spíš nalézá něco mimo sebe. Ověřila jsem si, že tam, kde se snažím být co nejupřímnější, nejpoctivější k sobě, tam překračuji přes hranici osobní a přesáhnu do pravdy obecné… Čím jsem osobnější, tím jsem obecnější. Když nejsem osobní, nejsem ani obecná, není se na co dívat, jde jen o namalovaný obraz, který je prázdný, dutý.“
Ačkoli patří k významným osobnostem tuzemského poválečného umění, v poslední době se mnoho výstav neuskutečnilo. V roce 2001 měla retrospektivu v pražském Veletržním paláci, na jaře 2011 výstavy v Museu Kampa a v Galerii Rudolfinum. Nyní je mimo jiné otevřená výstava Milá Adrieno…v Museu Kampa s podtitulem Adriena Šimotová & Meda Mládková. S česko-americkou sběratelkou a později zakladatelkou Musea Kampa Mládkovou (1919–2022) se Šimotová seznámila na konci šedesátých let. Když Mládková na podzim 1968 organizovala ve Washingtonu svou vůbec první výstavu, která byla věnována grafikám současných československých umělců, na pozvánku si vybrala jednu z Adrieniných suchých jehel. Později se z obou žen staly blízké přítelkyně.
Do českého umění Adriena Šimotová přinesla emocionalitu, zájem o tělesnost nebo nové vnímání výrazových možností klasických materiálů. Po zářivě barevných malbách ze šedesátých let se základním materiálem stal textil a ještě později papír. Z vycpávaných textilií nebo z mačkaných papírů vytvářela objekty evokující křehkost lidského těla i jeho existence. Do vrstveného karbonového papíru vyřezávala lidské figury v dramatických okamžicích.
„Nezajímá mě realismus, ale realita, nezajímá mě figura, ale člověk,“ říkala.
Kromě výtvarného díla zanechala i literární texty, úvahy, eseje, zápisy z deníků, vzpomínky i básně, vesměs soustředěné v zásadních knihách: Uvnitř – vně (malá sdělení) a Hlava k listování. Často mluvila o umělcích, k nimž cítila blízkost: z výtvarníků to byl Henri Matisse nebo Alén Diviš, ze spisovatelů Marcel Proust a filozof Martin Buber. Přátelská pouta ji vázala s metafyzickým malířem Václavem Boštíkem i s o generaci mladším performerem Václavem Stratilem.
O svém dílo jednou řekla: „Nechci, aby v něm někdo hledal patetické poselství. To určitě ne. Ale přesto jsem ráda, když někdo tu flašku se vzkazem vytáhne. Vzkaz, to je to správné slovo. Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám, a pak ho také každý nemusí vytáhnout. Je to věc svobodné volby. Na nikoho nenaléhám.“
Silné zážitky ze setkání se smrtí manžela, malíře Jiřího Johna (1923-1972) a také ze smrti syna ji přivedly k intenzivnějšímu zkoumání vlastního nitra. „To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti,“ přiznávala Šimotová. Ale dodávala, že její východisko bylo vždy pozitivní. „Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný, a to není málo,“ vyznala se výtvarnice.
Šimotová se narodila 6. srpna 1926 v Praze, v mládí váhala mezi kreslením a hrou na klavír. Vystudovala grafickou střední školu, kde byl jejím učitelem Zdeněk Balaš. Nejen že ji velmi podporoval, ale byl to on, kdo ji naučil vnímat barvu. Na jeho vliv vzpomínala celý život. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se také seznámila se svým mužem, potkala dalšího profesora, který jejímu pohledu na umění hodně dal: Josefa Kaplického. „Byl nejosvícenější z mých kantorů… Říkal nám pravdy, které ve mně zůstávají jako film.“
V 60. letech patřila mezi umělce kolem skupiny UB 12, Nové skupiny a obnovené Umělecké besedy. Absolvovala tehdy první větší výstavy a začala cestovat do zahraničí. Po roce 1968 ale přišel normalizační zákaz uměleckých skupin a do nového svazu výtvarníků nebyla Šimotová (stejně jako řada jejích kolegů) přijata. Tak vystavovat spíš pokoutně, v soukromých ateliérech, na chodbách vědeckých ústavů či v okrajových galeriích.
Krizi po manželově smrti v 70. letech překonala prací. Tehdy změnila i své výrazové prostředky. Přestala malovat. „Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem,“ popsala nový styl založený na fyzickém doteku. Začala pracovat s kresbou, prostorem a zaměřila se na lidskou figuru a tvář. Využívala textil a další materiály, především papír, který prořezávala, muchlala, drásala a tvarovala do křehkých papírových soch. Vznikaly tak otisky člověka – tváře, dlaní, chodidel i celého těla, závěsné reliéfy složené z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru, malby na skle technikou pigmentu.
Její nová tvorba měla ohlas a stala se jednou z přelomových výtvarných událostí konce 80. let, kdy se začali do výstavních síní vracet neoficiální umělci. V 80. letech na čas vyměnila celoživotní ateliér na Letné u Královské obory za prostory bývalého františkánského kláštera v Hostinném. Pracovala tam a vystavovala kreslené i papírové cykly, k nimž ji staré stěny sakrálního prostředí vábily. V roce 1986 se po 15 letech konala v brněnském Domě pánů z Kunštátu její velká, bohatě navštívená výstava.
Za komunistického režimu neměla Šimotová moc příležitostí a oficiálně takřka nevystavovala. Nikdy nedělala angažované umění, a živila se proto tak, jak to šlo. V těžké době jí pomohl zájem v zahraničí, kde si získala jméno i řadu ocenění na mezinárodních soutěžích.
Šimotová se dobře uvedla ve světě již v 70. letech: v roce 1970 získala ve Florencii na Mezinárodním bienále grafiky zlatou medaili a v roce 1979 si z bienále, tehdy konaném v Lublani, odvezla Grand Prix. Stejnou cenu získala na trienále grafiky v polské Vratislavi v roce 1988.
Po roce 1990 se jí naplno otevřely nejen domácí galerie, ale i světové. Včetně Paříže, kde několikrát získala stipendium ve studiu Centre Georges Pompidou. Francie ji také v roce 1991 ocenila Řádem rytíře umění a literatury, v roce 2003 dokonce Řádem důstojníka umění a literatury. A to už doma měla i velmi prestižní evropskou Herderovu cenu.
Devadesáté roky a věk vnesly do její práce poněkud melancholické tóny. Barevnými pigmenty tvořila na papíru otisky tváří, jimiž si přivolávala prchavé podoby těch, kteří z její blízkosti odešli, zemřeli. Tak vznikaly cykly Paměť rodiny nebo Vytrácení podob. V roce 1994 se v nich objevil i profil syna Martina, který toho roku tragicky zahynul.
Jako ocenění svých celoživotních postojů a umělecké tvorby převzala Šimotová v roce 1997 medaili Za zásluhy a v roce 2005 Cenu ministerstva kultury. Milovníkům umění pak připomněla šíři jejího výtvarného záběru velká retrospektivní výstava v pražském Veletržním paláci v roce 2001.
Navzdory zdravotním problémům pracovala téměř do smrti – zemřela v 87 letech v květnu 2014.
