Od našeho zpravodaje na Ukrajině – Možná jste to viděli na sociálních sítích. Lidé leží na pláži na břehu Černého moře a klidně se dívají na oblohu, zatímco nad nimi se ozývá zvuk těžkých kulometů a následná rána. To právě ukrajinská protivzdušná armáda úspěšně zasáhla drony Šáhid.
Když jsem na Ukrajinu dorazil, poctivě jsem si do mobilu nainstaloval a zapnul notifikace v aplikaci Air Alert!, která hlásí výstrahu proti úderům ze vzduchu. Jenže když mi na ulici či v kavárně začal během několika dní v Oděse začal houkat telefon, byl jsem jediný a lidé v okolí se na mě dívali tak trochu jako na blázna.
Když se při večerním sezení na balkonu u reportéra Českého rozhlasu Martina Dorazína – který v přístavním městě žije už třetím rokem – ozvalo několik explozí, trhnul jsem sebou. „To byl buď Šáhid, reaktivní Šáhid nebo Banderola (křídlatá raketa),“ poznamenal přitom Dorazín téměř bez emocí.
Po několika podobných příhodách začínám chápat, jak moc se každodenní život v Oděse přizpůsobil válce. I na ni si lze – bohužel – zvyknout. „Když slyším střílet PVO (protivzdušnou obranu), prostě si dám sluchátka a pokračuju v hraní na počítači,“ reaguje na moji otázku například 24letý Nikita.
A když pokračuje ve vyprávění, je mi jasné, odkud pramení jeho smíření s osudem s lehkým nádechem nihilismu. Nedávno totiž šel na autobus, jenže potřeboval dopít kávu, a tak se zhruba o pět minut zdržel. Na dům vedle zastávky mezitím dopadla ruská balistická raketa a tlaková vlna několik lidí zabila.
„Kdybych se neopozdil, tak už tady se mnou nemluvíš,“ říká, aniž by pohnul brvou. A dodává, že se situace klidně může opakovat s méně šťastným koncem.
„Žijeme ze dne na den“
Jak s každodenní hrůzou bojovat? „Já třeba neotvírám Facebook. Nic zajímavého tam není, kromě nekrologů,“ povzdechuje si Aljona, majitelka pivovaru HoppyHog.
Podle historika a poddůstojníka námořní pěchoty Oleksandra Babiče je receptem žít ze dne na den. „Nemít plány na zítřek, netrápit se tím, co nestihneš. Když den uplyne a jsi naživu, je to skvělá zpráva. Člověk si postupně zvyká na všechno – na zprávy o bití studentů, na první mrtvé na Majdanu, i na masakry jako v Buče. Váš nervový systém se adaptuje, jinak byste zemřeli na stres už první den,“ radí Babič.
A podobnou radu mi dává i Nikita, podle kterého by si člověk neměl nic moc plánovat.
Když jdete po Oděse a zrovna nehoukají poplašné sirény ani není slyšet práce protivzdušné obrany, můžete mít i tady pocit, že válka snad ani neprobíhá. V kavárnách mají espresso tonic, v obchodě si koupíte slanou gruzínskou minerální vodu Borjomi (oblíbeného léku na ranní kocovinu) a v barech – jako má třeba výše zmíněná Aljona – craftové pivo.
Pomníky mrtvých „zkrášlují“ park
Jsou tady ale nuance, které děsivou realitu naznačují. Občas narazíte na člověka s jednou nohou či rukou, všude jsou billboardy lákající ke vstupu do různých vojenských jednotek. V ulicích jsou občas vidět pracovníci TCK (Teritoriální centrum náboru a sociální podpory), kteří společně s policií zastavují muže na ulicích a odvážejí je do odvodových center.
Místní tomu říkají „busifikace“. Scenerie se během mého pobytu opakuje hned několikrát, a tak se na to během jízdy autem ptám jednoho z vojáků.
„Dostal jsi povolávací rozkaz a vyhýbáš se odvodu? Tak to jsi debil,“ vysvětluje přímočaře muž s volacím znakem G., který žil 18 let v Česku a na frontu šel dobrovolně. „Když ti přijde povolávák, máš několik možností: můžeš si zaplatit odjezd do zahraničí a zdrhnout, podplatit komisi – anebo se prostě přihlásit a mít možnost vybrat si jednotku,“ popisuje G., jak funguje náborový proces.
„Jsi dobrý kuchař? Tak můžeš jít vařit. Mechanik, ajťák? Jde to. Ale když se vyhýbáš, pošlou tě do šturmu,“ upozorňuje. To v překladu z válečné mluvy znamená poslat vojáky do útočné akce na nepřátelské pozice, často pěší útok na zákopy, opevnění nebo budovy.
„Zpátky se jich moc nevrací,“ dodává G. s odkazem na akce v bojové zóně, které jsou pod neustálým dohledem dronů a palbou obou stran.
Počty padlých pak dokazuje několik míst, kde postupně vznikají památníky. Například v nedalekém parku Tarase Ševčenka je dlouhá řada fotografií mužů s ukrajinskou vlajkou a podle svíček, květin a dat narození a úmrtí je jasné, že se ke svým rodinám už nevrátí.
A v Aljonině baru si koupíte hned několik variací rajčatového piva s názvem Moskalova krev (Moskal je hanlivé označení obyvatel ruské metropole – pozn. red.).
Ekonomická blokáda
Válka se ovšem neprojevuje jen v životech obyvatel. Stále citelněji dopadá také na ekonomiku přístavního města.
Ukrajinské armádě se v poslední době daří zasahovat ruské rafinerie, zásobníky ropy a dalších důležitých surovin nebo sklady zásilkové společnosti Wildberries. V rámci těchto útoků se ovšem občas zapomíná na to, že podobné útoky se odehrávají i na druhé straně.
Rusové útočí na logistické uzly společnosti Nova Pošta. A zatímco drony a některé typy raket dokáží Ukrajinci sestřelit, proti balistickým raketám nemají téměř žádnou obranu. Antiraket do Patriotů není mnoho a nové je téměř nemožné získat.
V posledních týdnech pak útoky trpí i přístavy v Oděse a jejím okolí, kterým prochází na 90 procent ukrajinského zemědělského exportu za přibližně 30 miliard dolarů. Zlom nastal 19. července, kdy ruská raketa zasáhla tureckou nákladní loď Golden Leo a zabila devět členů posádky. Od 20. července sem žádná loď nevplula a žádná rovněž přístav neopustila.
Při pohledu na moře a přístav směrem od slavných Potěmkinových schodů tak na přelomu července a srpna žádný mumraj nevidím. Situace začíná být vážná i pro místní firmy zabývající se logistikou.
Podle ukrajinského ministerstva infrastruktury zaznamenala Ukrajina jen v červenci celkem 35 útoků na plavidla v přístavech a 22 útoků na plavidla na moři a také 67 útoků na přístavní zařízení. Za celý loňský rok přitom zaznamenali jen 14 ruských úderů na plavidla.
Vývoz obilí vázne
„Dříve jsme vozili mléko, obilí a další zboží na trasách dlouhých 200 až 300 kilometrů, dnes jezdíme jen 20 až 30 kilometrů,“ popisuje dopravce Ilja s tím, že kvůli tomu vydělává méně peněz.
Podle něj se po omezení exportních tras přeprava výrazně propadla. „Přes Polsko, Rumunsko nebo Maďarsko to takhle nejde. Čekáme, žádné plány nemáme,“ říká mi do telefonu poněkud beznadějně.
Připomíná, že Ukrajina vyprodukuje mnohem více zemědělských komodit, než sama spotřebuje. Zatímco za běžných okolností vyváží desítky milionů tun obilí a dalších produktů, nyní se podle něj daří vyvézt jen zlomek tohoto objemu.
Pro Ukrajinu jsou hlavními alternativními trasami přeprava přes Dunaj, železniční a silniční nákladní doprava. Jenže podle agentury Reuters bude trvat nejméně do konce léta, než se podaří dosáhnout „stabilní provozní úrovně“. Alternativní trasy by také při současných cenách pro producenty znamenaly náklady navíc.
Cvrček a mravenec
V Oděse jsem si několikrát vzpomněl na známou bajku o cvrčkovi a mravenci. Zatímco cvrček celé léto zpívá a na zimu se nepřipraví, pracovitý mravenec si dělá zásoby a nakonec přežije.
Po zkušenostech z mrazivého Kyjeva z letošního února, kde v mrazivých teplotách mnoho hodin nefungovala elektřina, topení či netekla voda, mě zajímalo, zda jsou v tomto Ukrajinci spíše mravenci nebo cvrčkové. Ukázalo se, že i díky českým organizacím se chtějí stát spíš mravenci.
Rusko se totiž už několik zim po sobě snaží ochromit ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Přestože útoky na elektrárny, rozvodny a teplárny pokračují, místní samosprávy i obyvatelé se postupně naučili připravovat. Generátory, které byly na začátku války vzácností, dnes mají mnohé školy, nemocnice i menší obce.
„Každou zimu je Ukrajina připravenější než tu předchozí,“ vysvětluje Matouš Bláha z české humanitární organizace Koridor UA, který do Oděské oblasti přivezl generátory a další pomoc. Ještě nedávno se pomoc soustředila hlavně na velká města, dnes míří také do menších obcí, které jsou daleko od hlavních distribučních sítí. Organizace jim dodávají velké generátory, kamna na pevná paliva nebo menší solární elektrárny.
Solární panely samy o sobě výpadek sítě nevyřeší. Mohou ale zajistit, že obecní úřad, čerpací stanice vody nebo zdravotnické zařízení nezůstanou bez proudu úplně.
A právě o to jim jde. Ne přečkat zimu pohodlně, ale přečkat ji vůbec. Po čtyřech a půl letech války už totiž Ukrajinci vědí, že další tvrdé ruské útoky přijdou. Otázkou je kdy.
