Na konci července se po aklimatizačních týdnech odhodlala česká dvojice k pokusu o prvovýstup novou cestou v Rupálské stěně, která je s převýšením 4600 metrů nejvyšší stěnou světa.
Už ve výšce 5000 metrů však přišel zádrhel. K hoře vysoké 8126 metrů se přihnala bouře, která přinesla velké množství deště a sněhu.
„Všude kolem nás se rozjely tekoucí sněhové řeky různých hlasitostí. A aby toho nebylo málo, do pohybu se daly i kameny. Prostě nic, o čem byste psali domů,“ líčil Petreček na svém Facebooku.
Podmínky se nelepšily, a tak nezbývalo, než se zachránit ústupem do základního tábora.
To však po dlouhém bivakovaní na skále nebylo jen tak a oba muži museli jednat rychle, protože nebezpečí na ně číhalo ze všech stran.
„Přeci jenom ležet přes třicet hodin v kozelci si vybralo svoji daň. Též plíce odmítají okamžitě naskočit. Přesto jsme si nemohli dovolit žádné zpoždění,“ popisoval Holeček.
Dvojice navíc prchala ze stěny v neděli 2. srpna v noci a nad ránem, kdy bylo riziko sesuvů nejmenší.
„Začali jsme slézat, kde strmý svah se v té tmě zdá ještě strmější a děsivější. Na vzájemné jištění není prostoru, jen lano a pohybující světlo dává tušit, že nejsem v tom prostoru sám. Přišlo na řadu slanění do tmou pohlcené díry. Nevracíme se stejnou cestou, jelikož ta je nyní v permanenci dvacetiminutových intervalů, zasypávána kamennými pozdravy shora,“ vysvětlil Holeček.
Nakonec se jim to ale úspěšně podařilo. „Vycházeli jsme ve dvě ráno, teď je 8:21 a jsme dole pod ledovcem. Nebylo to vůbec jednoduché. Makačka, i když se jde jen z kopce dolů,“ prohlásil Petreček v následném videu na sítích.
Poté v základním táboře nabírali síly a promýšleli další postup, zda se pokusit o vrchol jinou cestou, nebo se vrátit domů. Na tom se ovšem neshodli.
„Já měl po chvíli jasno. Podíval jsem se na předpověď počasí, kde výhled následujících dnů slibuje zlepšující s tendencí na delší čas. Pak jsem zkontroloval sebe, kde jsou dvě levé ruce i kozí nohy a hlava o nic pitomější než před tím. Neboli schránka je v pořádku, neunavená a v dobré kondici. Jsem rozdýchaný pro výšku, neboli na vyzvání opět připraven zasednout za vesla,“ uvedl Holeček.
Jeho parťák měl ale jiný názor na věc.
„Po dlouhém přemýšlení a zvážení všech pro a proti jsem došel k závěru, že já už se do stěny letos nepodívám. Možná jsem až moc „cíťa“ nebo srab, ale teď to tak prostě vnímám. Ne vždy máte k rozhodování v horách jasné parametry, které vám ve výsledku řeknou, zda máte, nebo nemáte vyrazit. Často je to prostě jen na vás samotných, vašich zkušenostech a případně instinktu…“ uvedl Petreček.
I když o pět let starší Holeček chvíli zvažoval, zda nepoleze k vrcholu sám, nakonec od této myšlenky upustil a také zamířil zpátky domů.
