Odpustíme Almodóvarovi úplně všechno? Hořké svátky testují meze divácké shovívavosti – Aktuálně.cz

Hořké svátky jsou ve skutečnosti i názvem filmu ve filmu, respektive scénáře, na němž po většinu stopáže pracuje Almodóvarovo zjevné alter ego, sebestředný režisér Raúl (Leonardo Sbaraglia). Usilovně hledá „své téma“ a systematicky při tom vykrádá životy nejbližších. 

Chyba jako alibi

Když si jeho věrná asistentka Mónica a neméně oddaný partner Santi všimnou, že příběh scénáře až nápadně připomíná jejich vlastní traumata, zaklíná se Raúl právem na absolutní tvůrčí svobodu. „Nejhorší není to, že nás vysáváš, ale že výsledkem není dobrý scénář,“ kontruje Mónica a vyjmenuje všechny jeho nedostatky. 

Právě střet mezi Raúlem a Mónikou představuje nejsilnější scénu Hořkých svátků. Vrací se v ní to, co na Almodóvarovi tolik obdivujeme a čeho se jeho novince jinak zoufale nedostává – schopnost tančit na tenké hraně mezi dramatem a humorem. Problém je, že Móničina kritika se nevztahuje pouze k fiktivnímu scénáři, ale že mimoděk vystihne i slabiny Almodóvarova filmu jako takového. A fakt, že je sám tvůrce nechá sebemrskačsky zaznít, nijak neumenšuje škodu, kterou napáchají. 

Úvod filmu tak sice ještě poměrně zručně variuje typický almodóvarovský svět žen, v němž se mísí obdiv, ironie i citová přepjatost, ovšem prostřední, stěžejní část už je neúprosně drcena přehnanou rafinovaností. Každý záběr filmu je pečlivě naaranžovaný, interiéry madridských bytů dokonalé do posledního detailu. Naléhavá symfonická hudba, stylizované dialogy i pečlivě komponované obrazy – to vše nutí divákovi pocit dramatu, který však nemá z čeho vyrůstat. 

Muka, kam se podíváš

To přitom vůbec neznamená, že by Almodóvar svým hrdinům nedopřál dost utrpení, ba právě naopak. Obě zdánlivě oddělené, ve skutečnosti však provázané dějové linie zaplňuje smutek, frustrace a úzkost. 

V první z nich Elsa (Bárbara Lennie) zahání bolest po smrti matky ustavičnou prací a přivodí si tak úporné migrény a panické ataky. Když v jedné ze slabých chvilek shání prášky na uklidnění, zjistíme, že v jejím okolí je zobe skoro každý. Kamarádka Patricia (Victoria Luengo) uvízla v toxickém vztahu, Natalie (Milena Smit) oplakává zesnulého syna a úzkost patří k regulérním tématům společenské konverzace. 

Jedinou bezstarostnou bytostí se zdá být Elsin mladý partner Bonifacio (Patrick Criado), po nocích striptér, ve dne hasič. Stejně jako Patricia a Natalie i on je Else až nekriticky oddaný a trpělivě snáší její nálady a manýry. 

Druhá dějová linka záhy odhalí, že Elsa a její mikrokosmos jsou ve skutečnosti jen výplodem Raúlovy fantazie. Raúl přitom není pouhým vizuálním vtělením Almodóvara, ale i mužskou verzí Elsy – je stejně posedlý tvorbou, stejně melodramaticky zahleděný do sebe a svých problémů a také přesvědčený o vlastní velkorysosti. 

Ztracená lehkost bytí

Hořkým svátkům tak nejvíc ze všeho chybí odstup, ona stará dobrá almodóvarovská schopnost nebrat věci smrtelně vážně, a pokud ano, mít pro to ten správný důvod. Postavy Hořkých svátků trpí se vší vážností – a hlavně tak, aby to všichni kolem viděli. Otázkou zůstává, jestli vůbec něco cítí. A co bychom vlastně měli cítit my? 

Skalní almodóvarovští fanoušci jistě namítnou, že právě o to režisérovi šlo. Že jejich guru záměrně testuje hranice mezi životem a uměním, emocí a stylizací. Jenže ke hře (i k Almodóvarovi) patří také lehkost. A té mají Hořké svátky bolestně málo.