Jaroslav Maršík prožil většinu života ve skalách a u železnice a před pár lety se pustil i do dálkových pochodů: loni v 76 letech prošel celou Stezku Českem, 2200 kilometrů mu trvalo 69 dní. A protože mu bylo líto, že už jeho cesta skončila, naplánoval si na letošek další trasu.
Slavnou pyrenejskou GR10, která vede přes celé pohoří po francouzské straně, 910 kilometrů od Atlantiku až k Středozemnímu moři. Jeho starší syn před časem o zdolání tohoto treku s rodinou napsal knihu, a tak si Jaroslav Maršík řekl, že to zkusí taky.
Pevná vůle je někdy víc než fyzička
Když se v 77 letech vydáte zdolat tento trek, musíte mít nějaké zkušenosti. „Nejtěžší to ale není po fyzické stránce. Abyste jej dokončili, musíte být připravení hlavně psychicky,“ říká horolezec.
Nejnáročnější období prý přijde zhruba po dvou týdnech, kdy se člověk začne ptát, proč to vlastně dělá, a je čím dál náročnější sám sebe přesvědčit, že má smysl pokračovat.
Jaroslav Maršík navíc ve svém věku už logicky má i nějaké zdravotní neduhy, je po operaci menisku, kolena bolí od pokročilé artrózy, takže hlavně sestupy mu trvají déle, než by si představoval.
„Je to náročné, někdy to i dost bolí, odmítl jsem i výměnu kolene, ale překonávání vlastních limitů je pro mě celý život výzva,“ usmívá se.
Pyrenejská GR10 má jednu velkou výhodu: je výborně značená, a to i z pohledu Čechů, kteří jsou zvyklí na abnormálně skvěle značené české turistické trasy.
Zároveň cestovatel zmiňuje i její největší minus: „Překračuje všechny postranní hřebeny, které z toho hlavního vybíhají. Takže jdete pořád nahoru nebo dolů, téměř nikdy po rovině.“
Co přesně to znamená? Oficiálně má trek převýšení 55 tisíc metrů, během jeho absolvování tedy nastoupáte 55 kilometrů nahoru a sestoupáte dalších 55 kilometrů dolů. Jaroslav Maršík napočítal asi o 2 tisíce výškových metrů méně, ale přesto to znamenalo průměrně denně překonat přes 1100 metrů nahoru a dolů.
50 dní, sníh i krutá vedra
Proč tolik? Na výpravu si Jaroslav Maršík předem stanovil maximálně 50 dní, a ačkoliv ho okolnosti donutily dvakrát na jeden den cestu přerušit, nakonec to zvládl. „Jednou to bylo špatné počasí, podruhé se mi rozpadly boty, tak jsem stopem vyrazil dolů do města pro nové,“ vysvětluje.
A jen pro upřesnění: špatné počasí v jeho očích znamená velmi silný déšť a vítr, nepropustnou mlhu, všechny značky pod sněhem a nikde ani stopu.
Takovýto nečas totiž potkal už v prvním horském sedle a vzhledem k tomu, že cestuje jen s mobilem a aplikací Mapy.cz, jednou za čas prostě kontroloval, zda nesešel, a případně se vracel.
Když za dva dny vystoupal do dalšího sedla a předpověď hlásila stejné počasí, rozhodl se den obětovat. „Kdyby ale měla být nepřízeň delší než na ten jeden den, pokračoval bych rovnou,“ říká rezolutně.
Během necelých dvou měsíců ho kromě sněhu dostihla i mimořádná vedra, 35 až 38 stupňů i ve výškách kolem patnácti set metrů nad mořem. „Tam už jsou v podstatě jen louky a skaliska, takže jdete prudce do kopce a slunce vám praží do zad i do hlavy. Ztráta čepice by byla katastrofa,“ popisuje.
Na některých úsecích navíc není voda, takže si musel nosit i tu. Dvakrát bylo potřeba mít s sebou jídlo na pět dní dopředu a batoh pak vážil i čtrnáct kilo: při téhle cestě přitom cítíte každých dvacet deka navíc.
Do čtyř dnů někdo projde
Jaroslav Maršík se během vyprávění opakovaně vrací k nejtěžší části cesty, k dobré motivaci a psychické odolnosti. „Já pořád musím nad něčím přemýšlet, tak jsem hodně vzpomínal na mládí a na děti. A když už mě nic nenapadalo, tak jsem v hlavě násobil dvoj- a trojciferná čísla. To vám chvíli zabere,“ směje se.
Kromě toho je člověk sám uprostřed hor, kde klidně dva dny nikoho nepotká. „Je důležité být si vědom rizika, já jsem ho ostatně při lezení podstupoval celý život. Jenže kdo strachu podlehne, je na tom mnohem hůř než ten, kdo se ovládne a soustředí se,“ říká sebevědomě. A jak dodává, dřív nebo později kolem někdo projde, ať už pastevec, nebo turista.
I zkušený chodec a horolezec ale chvílemi cítil, že síly ubývají. „Většina lidí si myslí, že prostě jdete a zvyknete si, ale reálně to tak nefunguje,“ upozorňuje Jaroslav Maršík, který tam zhubnul 10 kilo převážně svalové hmoty. „Chvílemi jsem začal propadat panice, že to za padesát dní nestihnu,“ přiznává. O tom, že by cestu vzdal, ovšem neuvažoval nikdy.
Z krize mu pomohly děti, hlavně starší syn, který stezku zná a chystal mu itinerář. Stačilo si zavolat a popovídat si. „Když bylo nejhůř, řekl jsem si, Maršíku, nemudruj, nekecej a šlapej,“ směje se. V závěru nakonec některé denní plány i překračoval, takže do cíle dorazil přesně padesátý den, jak si předsevzal.
Výzvy, které je třeba překračovat
Ke skalám se Jaroslav Maršík dostal už jako kluk a svoji první horolezeckou cestu si vybavuje velmi přesně. „Psal se rok 1965, byly to skály v Tisé, přesněji věž zvaná Trůn. Bylo mi patnáct, skoro šestnáct, a lezl jsem se studentkou starší asi o tři roky,“ vzpomíná Jaroslav Maršík.
Pocity z první zdolané skály už si ale tak přesně nepamatuje. „Nebyla to nijak těžká cesta a vylezl jsem to, ale přiznávám, že spíš jsem koukal po té slečně,“ směje se.
Skála ho ale chytla a už nepustila: leze i dodnes a většinu cest pořád na prvním konci lana.
Kde se v člověku po sedmdesátce bere tahle urputnost, jde vyčíst z jeho dávné vzpomínky. Zamlada Jaroslav Maršík dělal výpravčího v Dubí v Krušných horách a každý týden, někdy i dvakrát, tam vystupoval jeden člověk.
„Nemohl chodit ani o normálních holích, opíral se o čtyřnožku – a přesto se za každého počasí vydával asi čtyři kilometry do kopce, nahoru do Mikulova,“ vzpomíná cestovatel. „Vždycky si říkám, že když on dokázal něco takového a nevzdával se, tak co jsem já.“
Asi nikoho nepřekvapí, že odpočívat rozhodně neplánuje. Po Pyrenejích si dal jen tři týdny volna a vyrazil s celoživotním kamarádem na osmidenní Tour du Mont Blanc, na září má v plánu tři týdny lezení na řeckém Kalymnosu.
„Jakmile přestanu překonávat vlastní hranice, začnu rychleji stárnout,“ říká. „A to se mi nechce.“
Zdroj: autorský text
