Profesor Robert Jech patří mezi přední české neurology, přitom lékařem původně vůbec být nechtěl. Mnohem víc ho lákal svět filmu. „Já jsem nikdy nechtěl být lékař. Chtěl jsem být režisér,“ přiznal. Natáčel hrané, dokumentární i kreslené filmy, sbíral ceny na amatérských soutěžích a ještě za totality reprezentoval Československo.
Všechno změnil jeden film ze zdravotnického prostředí. Příběh člověka ochrnutého po úrazu ho zaujal natolik, že během jediného víkendu změnil plány a podal si přihlášku na medicínu. „Ta medicína byla náhlé pohnutí mysli,“ vzpomíná. Nakonec ale využil i své předchozí zájmy. V neurologii je důležitá schopnost pozorovat a láska k elektronice se mu zase hodí při hluboké mozkové stimulaci. „Ty fyzikální znalosti a znalost elektroniky, elektrotechniky je neocenitelná.“
Některé pacienty zná desítky let
Neurologie podle Jecha není obor, v němž lékař pacienta jednou vyšetří a už ho nikdy neuvidí. U neurodegenerativních nemocí spolu ruku v ruce mohou jít doslova desítky let.
„Máte pacienty na celý život, takže si vytváříte vazby na celý život. Znáte toho člověka velmi dobře, kolikrát až na konec jeho života – nebo svého života podle toho, který skončí dřív,“ říká. Výjimeční jsou pro něj dětští pacienti. Některé začal léčit před více než třiceti lety a dnes jsou z nich dávno dospělí lidé.
Vzpomíná například na chlapce, který kvůli vážné poruše pohybu nedokázal chodit ani se sám najíst. Po zavedení hluboké mozkové stimulace nastala obrovská změna. „Začal chodit, začal se normálně pohybovat, začal jíst příborem a začal sportovat. Začal reprezentovat Česko v paralympijských disciplínách,“ popisuje. „Ty příběhy jsou často dojemné.“
Parkinson nezačíná vždy třesem
Velkou část své kariéry Jech spojil s Parkinsonovou nemocí. Ta podle něj zdaleka není pouze chorobou vysokého věku. Nejčastěji sice začíná mezi 55. a 60. rokem, může se ale objevit i před padesátkou či čtyřicítkou.
První příznaky navíc mohou přijít dlouho před známým třesem rukou. Jedním z varování může být specifická porucha REM spánku. Při běžném snění je tělo jakoby „odpojeno“, abychom své sny fyzicky nepřehrávali. U některých lidí tato pojistka nefunguje.
Prof. MUDr. Robert Jech, Ph.D., je předním českým neurologem, vědcem a přednostou Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Patří mezi špičkové experty na problematiku extrapyramidových onemocnění a poruch hybnosti, zejména pak na diagnostiku a moderní léčbu Parkinsonovy nemoci.
„Oni spadnou z postele nebo začnou kopat kolem sebe,“ vysvětluje neurolog. Člověk tak může ve snu hrát fotbal a skutečně kopnout partnera ležícího vedle něj. Pozornost lékařů roste zejména tehdy, když se přidá porucha čichu, deprese, ztuhlost nebo například menší pohyb jedné ruky při chůzi. Jech ale zároveň upozorňuje, že jednotlivý příznak sám o sobě Parkinsonovu nemoc neznamená.
Nemoc může prozradit i hlas
Ještě překvapivější je možnost rozpoznat začínající Parkinsonovu nemoc z obyčejné řeči. Jech zmiňuje výzkum svého kolegy z ČVUT, který spolupracuje s jejich týmem a analyzuje změny lidského hlasu.
„Z toho hlasu už se dá poznat, že Parkinsonova nemoc začala nebo že začne,“ říká. Podle něj se mění intonace, rytmus řeči i délka slabik a tyto odchylky je možné matematicky popsat. Výzkum navíc podle Jecha ukázal podobné změny také v dalších jazycích.
U rozvinutější nemoci bývá hlas tišší a monotónnější. „Chybí tam takzvaná prozódie. To znamená, že chybí ta intonace. Je to spíše strojová řeč,“ vysvětluje. Někdy člověk na konci věty slabiky opakuje, jindy naopak řeč zrychlí a začne slova drmolit.
Právě zachycení nemoci ještě před typickými projevy může být pro budoucnost léčby klíčové. „Ideální je vlastně zasáhnout ještě předtím, než ta nemoc vznikne,“ říká Jech.
Pacienti mají zůstat aktivní
Jednoduchý návod, jak Parkinsonově nemoci stoprocentně zabránit, podle profesora neexistuje. Jedna věc ale smysl má – pohyb.
„Fyzická aktivita nebo sportovní aktivita jako taková je do značné míry příznivě modifikujícím faktorem,“ vysvětluje. A význam má i tehdy, když člověk začne sportovat po třicítce, čtyřicítce nebo padesátce. Také pacienty s Parkinsonovou nemocí lékaři vedou k tomu, aby zůstávali aktivní. „Naším cílem je vždycky tu léčbu uzpůsobit tak, aby oni mohli fungovat. Aby mohli pracovat, aby mohli dělat i věci, které chtějí dělat.“
Možnosti léčby se přitom podle Jecha za poslední desetiletí zásadně posunuly. „U Parkinsonovy nemoci tu léčbu máme skvělou. Ti pacienti dneska žijí kolikrát stejně dlouho jako zdraví lidé,“ říká. Kromě léků lze využít například hlubokou mozkovou stimulaci nebo pumpové systémy.
Přes všechny moderní technologie se však Jech po více než třiceti letech v medicíně zdráhá předpovídat konkrétním pacientům budoucnost. „Já jsem si zvykl, že nikdy neodhaduju budoucnost, protože ji nevím,“ říká. Raději vysvětluje pravděpodobnosti a dostupná fakta, než aby nemocného děsil scénáři, které možná nikdy nenastanou.
A možná právě desítky let strávených s vážně nemocnými lidmi stojí za jeho jednoduchým pohledem na život. „Není nic důležitějšího než zdraví. Všechno ostatní je pomíjivé,“ říká. Peníze jsou podle něj až někde za zdravím, vztahy, štěstím a kvalitou života.
Nejdůležitější je totiž nečekat, až jednou přijde vhodnější chvíle. „Užít si ten konkrétní den. Neodkládat to někam do budoucna.“
Zdroj: FACE TO FACE