Když Olga před lety poprvé poznala Sanlúcar de Guadiana, nešlo ještě o hledání místa, kde by jednou žila. K malé obci na jihu Španělska se vracela postupně – nejprve pobývala na lodích a u přátel, později sdílela malou chatku u řeky. Nakonec spolu se svým tehdejším partnerem, argentinským námořníkem a umělcem, koupila ruinu.
Související
Dnes na jejím místě stojí dům o užitné ploše 76 metrů čtverečních. Projekt nazvaný Stone and Water, tedy Kámen a voda, dokončili v roce 2025 architekti Manuel Silva Zurita ze studia Zurita Studio a Simone Lorenzon a Valeria Polato z Kalibra Arquitectura. Nejde ale o klasickou rekonstrukci historické stavby. Architekti se rozhodli zachovat především to, co už na místě bylo, a nové části přidat jen v nezbytném rozsahu.
Dříve odtud hlídali hranici
Stavba stojí na kopci na levém břehu Guadiany, přímo u španělsko-portugalské hranice. Původně šlo o stanoviště španělské civilní gardy z konce 19. století. Z jeho místa se kontroloval pohyb po řece a pašování mezi oběma zeměmi. Část této historie zůstala v domě dodnes. V kamenných zdech jsou patrné původní otvory pod okny, které kdysi sloužily ke sledování řeky.
Architekti z nich ale neudělali muzeální exponát. Původní obvodové zdi využili jako základ nového domu. Určují jeho půdorys, jednotlivé přechody mezi místnostmi i atmosféru interiéru. Nová a stará část se přitom dají rozeznat. Původní zdivo zůstalo opatřené tradičním bílým nátěrem, zatímco nové části dostaly jednoduchou bílou omítku. Nejvýraznější zásah je vidět na střeše. Ta se přizpůsobuje terénu a směrem k přístupové cestě zůstává nízká, aby chránila soukromí obyvatelky. Na opačné straně se zvedá směrem k řece. A právě tam vzniklo jediné výrazně komponované okno, které rámuje výhled na Guadianu.
Vesnice námořníků uprostřed pevniny
Guadiana je pro Sanlúcar de Guadiana zásadní součástí místního života. V obci žije něco přes 420 lidí, přičemž téměř pětinu obyvatel tvoří cizinci, především Britové. Důvodem je mimo jiné poloha obce u řeky, která je splavná od Atlantiku. Sanlúcar je prvním chráněným kotvištěm, kam mohou plachetnice vplout proti proudu Guadiany. Námořníci zde proto zastavují před další cestou přes oceán i po návratu. Někteří zůstávají týdny či měsíce, jiní se sem nakonec přestěhují natrvalo. Místní komunita tak získala nezvyklý charakter. Její identitu po desetiletí formují lidé, kteří přijíždějí a zase odplouvají. Právě tento vztah k cestování, návratům a řece se promítl i do domu.
Dům bez dveří
Uvnitř architekti vytvořili téměř souvislý prostor. Mezi jednotlivými částmi nejsou klasické dveře. Pocit soukromí vzniká díky tloušťce zdí, jejich vzájemnému uspořádání a orientaci jednotlivých pohledů. Pro majitelku, která žije sama na venkově, bylo důležité, aby se v domě cítila chráněná. Stavba proto není otevřená okolní krajině bez omezení. Naopak pracuje s tím, co obyvatelka vidí a co zůstává skryté. Současně se ale dům na třech ze čtyř stran otevírá ven. Výsledkem je prostor, v němž se interiér a okolní krajina postupně prolínají. Člověk může být uvnitř, přitom stále vnímat svět kolem domu.
Z ruin, starých trámů a zapomenutých věcí
Projekt vznikal s rozpočtem 80 tisíc eur a navíc na místě s komplikovaným přístupem. Architekti proto pracovali s omezenými prostředky a znovupoužití materiálů se stalo jedním z hlavních principů návrhu. Část dřevěných střešních trámů například použili znovu při stavbě schodiště a v kuchyni. Stejný podlahový materiál se objevuje také na pracovních deskách, ve sprchách a u umyvadel.
Do domu se dostaly i věci, které už jinde nebyly potřeba – kamna, spotřebiče, stará skříň, dřez nebo části stavebních materiálů, které zbyly z předchozích konstrukcí. Autoři tak záměrně nepřistupovali k rekonstrukci jako k procesu, při kterém je potřeba všechno sjednotit a dostat pod kontrolu. Dům měl zůstat otevřený tomu, co už na místě bylo, i tomu, co do něj přinesou jeho obyvatelé.
Místo klimatizace stín a proudění vzduchu
Jedním z nejzajímavějších aspektů domu je způsob, jakým pracuje s místním klimatem. V horkém jihu Španělska by bylo snadné spolehnout se na klimatizaci. Architekti ale zvolili opačný přístup. Dům funguje bez ní. Využívá přitom principy, které nejsou nové. Masivní kamenné stěny a podlaha akumulují teplo, orientace domu omezuje odpolední sluneční záření a otvory ve fasádě umožňují příčné provětrávání.
Důležitá je také výška interiéru. Prostor přes dvě podlaží umožňuje teplejšímu vzduchu stoupat vzhůru, zatímco spodní část domu zůstává chladnější. Nad částí domu vznikla také jednoduchá konstrukce zastřešení, která poskytuje stín. Její plocha se může podle ročního období nebo dostupného materiálu měnit.
Energie ze slunce, voda a kámen
Dům získává elektřinu z fotovoltaického systému umístěného na nedaleké konstrukci. Ta zároveň slouží jako zastíněné parkovací stání. Materiálové řešení zůstává velmi jednoduché. Z původní stavby zůstal lokální kámen, nové části využívají cihlové dvojité stěny s vnitřní izolací. Konstrukce střechy a mezipatra je z lepeného borovicového dřeva, na některých místech se objevuje pozinkovaná ocel.
Nové povrchy používají mimo jiné vápennou maltu, cement a ventilované střešní tašky. Důležitější než seznam materiálů je ale způsob, jakým se s nimi pracuje. Nové není od starého odděleno jako samostatný designový objekt. Obě vrstvy jsou součástí jednoho domu.
Název Stone and Water odkazuje na dvě věci, které celý projekt určují: původní kamennou stavbu a řeku, která se rozprostírá pod kopcem. Pro majitelku je dům pokračováním dlouhého vztahu k místu, který nezačal koupí pozemku. Nejprve přišly cesty po řece a do vesnice, potom návraty a nakonec vlastní dům.
Architekt Manuel Silva Zurita má k místu podobně osobní vztah. Je přítelem syna majitelky a Sanlúcar i Guadianu znal už od dětství. Možná i proto projekt nepůsobí jako dům, který by chtěl na okolní krajině něco demonstrovat. Je spíš její součástí.
Zdroj: linka.news