Sankce neboli omezující opatření jsou jedním z nástrojů zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropská unie je používá například v reakci na ozbrojené konflikty, porušování lidských práv nebo ohrožení mezinárodní bezpečnosti.
Jejich cílem je přimět vlády, organizace či jednotlivce ke změně chování nebo omezit jejich schopnost pokračovat v nežádoucí činnosti. Nejde přitom o trest uložený soudem, ale o politický nástroj.
Zvýraznění země na mapě výše tak automaticky neznamená, že EU sankcionuje její vládu, ekonomiku i všechny její obyvatele. V některých případech opatření míří pouze na vybrané osoby či organizace, kterým může EU například zmrazit majetek nebo zakázat vstup na své území.
Jindy EU omezuje obchod s určitými druhy zboží a technologiemi, finanční služby nebo vývoz zbraní.
Kdo sankce přijímá?
O zavedení unijních opatření v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky rozhoduje jednomyslně Rada EU.
Evropský parlament může jejich zavedení podporovat prostřednictvím usnesení, debat nebo parlamentních otázek, přestože sám o jejich přijetí formálně nerozhoduje.
Sankce může přijmout také Rada bezpečnosti OSN. Její rozhodnutí jsou závazná pro členské státy OSN. Evropská unie je může převzít do svého práva a případně k nim přidat vlastní opatření.
Sankční opatření Evropské unie
Téměř 50 Více než 6000
sankčních režimů sankcionovaných osob a subjektů
Kdo může být zasažen?
vlády • firmy • organizace • jednotlivci
Jakou mají sankce podobu?
zmrazení majetku • zákaz cestování • zbrojní embargo • obchodní a finanční omezení
Poznámka: Počty jsou aktuální k 11. srpnu 2026 a mohou se měnit.
Zdroj: European Council
Země, nebo konkrétní problém?
Unie může vytvářet zcela autonomní sankční režimy, například v reakci na závažné porušování lidských práv.
Brusel ale neuplatňuje sankce pouze v souvislosti s konkrétními zeměmi. Má také tematické režimy, které se zaměřují na konkrétní druhy jednání bez ohledu na to, kde k nim dochází. Patří mezi ně například závažné porušování lidských práv, terorismus, kybernetické útoky nebo používání chemických zbraní.
To znamená, že například člověk odpovědný za závažné porušování lidských práv může být zařazen na sankční seznam, i když jeho země sama není pod sankčním režimem EU.
Sankce mohou mít různé podoby, od zmrazení majetku a zákazu vstupu do EU až po omezení obchodu, financování nebo vývozu a dovozu vybraného zboží a technologií. Zmrazení majetku pak znamená, že sankcionovaná osoba či firma nemůže se svým majetkem v EU nakládat a nikdo jí zde nesmí poskytovat finanční prostředky.
Globální sankční režim
Zjednodušením sankčního nástroje je tzv. globální sankční režim EU za závažné porušování lidských práv, který unie přijala v roce 2020. Díky němu nemusí vytvářet samostatný režim pro každou zemi a může sankcionovat konkrétní osoby či organizace bez ohledu na to, kde k porušování lidských práv došlo.
Fungují sankce?
Měření účinnosti sankcí je nicméně obtížné. „Sankce samy o sobě jen zřídka dosáhnou všech svých cílů a obvykle existují i jiné důvody, kterým lze změny připsat. I když se však nedosáhne primárního účelu, sankce mohou mít užitečné sekundární účinky, například odrazování dalších aktérů od podobného chování,“ vysvětluje Evropský parlament.
Za jeden z nejjasnějších úspěchů sankcí instituce uvádí příklad Íránu. „Jedním z nejzřetelnějších úspěchů sankcí je íránská jaderná dohoda podepsaná v roce 2015. Po devíti letech sankcí OSN a třech letech ropného embarga EU Írán souhlasil se zárukami, že jeho jaderný program nebude použit k vývoji zbraní; výměnou za to bylo mnoho sankcí zrušeno.“
Europoslanci dlouhodobě prosazují například sankce proti Rusku, a to už od jeho anexe Krymu v roce 2014. Také mimo jiné vyzvali k zavedení sankcí vůči „extremistickým izraelským osadníkům“ nebo k zařazení vedení palestinského hnutí Hamás na seznam teroristických organizací EU.