Vůně čerstvě napečených zákusků, retro interiér a maličká kuchyň, ve které se každý den upeče kolem tisícovky zákusků. Cukrárna ve Václavské pasáži v centru Prahy funguje už skoro třicet let. Za tu dobu si vybudovala pevné místo v životě svých zákazníků – někteří sem chodí od dětství, jiní dnes přivádějí vlastní děti.
Za podnikem stojí Alena Doležalová, která po padesátce cukrárnu vybudovala prakticky od nuly. Věk už by jí dávno dovoloval zpomalit, ona ale do cukrárny téměř každý den chodí a dohlíží, aby všechno fungovalo. A stejně jako před lety má energie na rozdávání.
Na plnou cukrárnu si ale musela dlouho počkat. „Nebylo to hned. Dneska máme plnou cukrárnu, ale to je za spoustu let. Někdo přijde, chutná mu, tak řekne: Byl jsem v cukrárně a mají tam dobré věnečky. Dojdi si tam,“ vysvětluje.
Každé ráno cvičí, sprchuje se ledovou vodou a po schodech chodí zásadně pěšky. Svůj skutečný věk přitom odmítá prozradit – věřte však, že by jí ho hádal jen málokdo. „Co je v hlavě, to je v těle, tak jsem se rozhodla, že mně je 49. A u toho zůstanu až do smrti,“ říká.
Od konzumu k vlastní cukrárně
K vlastnímu podniku vedla Alenu Doležalovou dlouhá cesta. Pochází z malé vesnice na Jindřichohradecku, kde žilo kolem čtyřiceti lidí. Kvůli svému původu nemohla studovat a začínala jako prodavačka v konzumu. Po smrti manžela se na začátku 90. let přestěhovala do Prahy. Začínala znovu, ale měla jasno v tom, co chce.
Otevřít si vlastní krámek.
Svou první cukrárnu provozovala na nábřeží. Začátky nebyly jednoduché, rozjet nový podnik jí pomáhaly i děti, které tehdy ještě studovaly. „Dcera vystavovala, prodávala, syn zase chodil mýt nádobí,“ popisuje.
Když jí skončil nájem, začala hledat nové místo. Jednoho dne procházela Václavskou pasáží, která spojuje pulzující Karlovo náměstí s klidnější Václavskou ulicí a všimla si, že se jeden z obchodů pronajímá. Tehdy v něm byla prodejna lustrů a zájemců bylo víc. „Říkali mi: Paní, vy už jste dvanáctá. Tak jsem se nechala zapsat,“ vzpomíná.
Nakonec prostor získala právě ona. Pomohla jí i pověst z předchozího podniku, přesto byly začátky náročné. „Byla jsem tu ve dne v noci.“
Cukrařina po staru
Způsob výroby se ve Svatováclavské cukrárně za téměř třicet let příliš nezměnil. V malé kuchyni o velikosti zhruba patnácti metrů čtverečních jsou dvě trouby, dva mixéry a váha. A právě tady vznikají zákusky, které během dne tak rychle mizí z vitrín.
Výroba se nezastaví po celý den, stále se dopéká. „Musí se napéct tisíc věcí za den, jinak zkrachujeme,“ vysvětluje Alena Doležalová. Když se některý druh zákusku vyprodá, upeče se další várka. „A tak jedeme celý den,“ vysvětluje. Vedle zákusků se připravují také chlebíčky. Na dvou metrech čtverečních jich zaměstnanci vyrobí kolem 700 denně.
Související
O velikosti provozovny pochyboval i jeden z cukrářů, kteří jí pomáhali podnik rozjet. Když poprvé viděl malý prostor, byl přesvědčený, že se v něm nedá vůbec vyrábět. „Zavolala jsem mu, on sem přišel a říká: Jo, tak tady se vyrábět nedá.“
Alena Doležalová ho ale přesvědčila o opaku. „Zavolala jsem mu za týden a říkám: Když někdo něco umí, tak to umí úplně všude.“ Nakonec u ní pracoval deset let.
Zákazníci, kteří se vracejí po desetiletí
Od začátku cukrárna staví na tradiční cukrařině. Vše, co jde, si v cukrárně dělají sami – například korpusy, při jejichž výrobě připravují žloutky i sníh zvlášť. „Nepoužíváme instantní směsi,“ říká Doležalová. Záleží i na surovinách. Používají například italské kakao a několik týdnů v roce také borůvky z Bedřichova, ze kterých pečou čerstvé koláče.
Za necelých třicet let prošly její cukrárnou celé generace zákazníků. Některé zná Doležalová od dětství, jiné vídá po desetiletí. Z lidí, kteří sem kdysi chodili jako malí, jsou dnes dospělí a často přicházejí se svými vlastními dětmi.
Související
S dlouholetými zákazníky se pojí i vzpomínky a osobní vztahy. „Zajímavé, jak když někdo onemocní nebo odejde, nebo zemře, tak najednou tady chybí ta jejich energie,“ říká.
Vzpomíná například na jednu zákaznici, která jí kdysi říkávala: „Já už vím, co mě drží při životě.“ Měla ráda kávu a hodně šlehačky a na návštěvu cukrárny se vždy pečlivě připravovala. „Víte, ona než šla do cukrárny, tak se musela umýt, nastrojit, už se těšila na to, co si tady sní.“
Jednu z největších pochval pak Doležalová dostala až na Floridě. Při setkání s Čechoameričany se zmínila, že má v Praze cukrárnu. „Tak to vám musíme něco říct. My když letíme domů do Prahy, tak jdeme do Václavské pasáže,“ řekli jí. Vůbec přitom netušili, že mluví právě s majitelkou cukrárny, do které se při svých návratech do Prahy chodí.
„Já nevím, co to je se nudit“
Alena Doležalová už dnes nemusí být v cukrárně od rána do večera. Když tam ale přijde, pořád má co dělat. „Ten obchod je jako hra,“ říká. Nudit se podle svých slov neumí. „Když můžu žehlit, tak žehlím, když můžu uklízet, tak uklízím,“ popisuje. Energii má i na své další záliby. Už dříve dala například dohromady automobil Tatra z roku 1919 po svém tatínkovi.
Největší radost jí ale pořád dělá cukrárna. „Víte, kolik to dalo práce to tady vybudovat?“ říká. Za ty roky do ní dala snad všechno, co měla. „Když přijdete ke mně domů, nemám hrnce – dala jsem je sem. Nemám utěrky – dala jsem je sem,“ popisuje se smíchem.
A nejraději má chvíle, kdy je plná. „Pro nás je úplně nejúžasnější, když je hodně lidí a když je fronta od rána do večera,“ uzavírá.
VIDEO: Neexistuje žádná potravina, která do jídelníčku nepatří. Lepek za tloustnutí nemůže, na cukru závislost nevzniká
Zdroj: autorský text