NATO má obranný charakter a nemá organizovat útočné operace. Aliance byla vytvořena v roce 1949 a de facto se měla stát protiváhou Sovětského svazu a jeho satelitů východního bloku během studené války.
Základním kamenem alianční smlouvy je článek 5, který zakotvuje princip kolektivní obrany, podle něhož je útok proti jednomu spojenci považován v duchu solidarity za útok proti všem členským státům.
Ty následně podniknou „kroky, jež považují za nezbytné k pomoci napadenému spojenci“. To znamená, že ale nemusí jít nutně o ozbrojené síly, ale třeba finanční výpomoc, dodávky vojenského vybavení a zbraní či logistickou podporu.
Podle agentury Reuters přitom neexistuje žádný časový limit, jak dlouho by diskuse měly trvat. Podle expertů je formulace dostatečně pružná na to, aby každému členovi umožnila rozhodnout se, jak daleko zajde v reakci na ozbrojenou agresi proti jiné zemi.
„Každý takový ozbrojený útok a veškerá opatření přijatá v jeho důsledku budou okamžitě oznámeny Radě bezpečnosti. Opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nezbytná k obnovení a udržení mezinárodního míru a bezpečnosti,“ píše se ve smlouvě.
Při tvorbě článku 5 na konci čtyřicátých let dvacátého století sice panovala shoda ohledně principu vzájemné pomoci, ale zásadní spor se týkal způsobů provádění tohoto závazku. Evropští účastníci chtěli zajistit, aby jim Spojené státy automaticky pomohly, pokud by byl některý ze signatářů napaden, což USA odmítaly. To se odrazilo ve znění článku 5.
Článek 5 byl dosud uplatněn pouze jednou, a to po teroristických útocích 11. září. V důsledku útoků na USA vznikla mezinárodní koalice a uskutečnila se invaze do Afghánistánu, kde byl sesazen režim radikálního hnutí Taliban.
Zdroje: Reuters/ČT24