Březen 1945, Budapešť. Město, které po dlouhém krvavém boji teprve před pár týdny obsadila Rudá armáda, se těžce probírá z obléhání. V malém bytě na Arpádově ulici v centru města sedí u psacího stroje muž s vytetovaným osvětimským číslem na předloktí.
Byt i stroj mu sehnali předváleční známí a on teď horečnatě ťuká do klávesnice vše, co za poslední čtyři roky zažil, dokud to má v paměti čerstvé.
„Sepsal všechny vzpomínky od deportace do Terezína až po Osvětim a pochod smrti. Byl novinář, což se samozřejmě projevilo i v jeho prózách, které psal velmi realisticky, až reportážně,“ popisuje jeho syn Tomáš Kraus, který po revoluci třicet let vedl Federaci židovských obcí.
Mužem u stroje, jeho otcem, byl František Robert Kraus. Uznávaný meziválečný novinář, sportovec a jeden z nejautentičtějších svědků hrůz druhé světové války. Jak je možné, že jeho jméno dnes skoro nikdo nezná?
Dvořákovo Requiem
Předválečná Praha byla pro Františka R. Krause jako stvořená. Psal do prestižních německých listů Prager Tagblatt a Prager Presse, pracoval pro ČTK a Československý rozhlas i jako zahraniční zpravodaj, uměl německy, anglicky, francouzsky i španělsky.
Novinářské řemeslo se učil od těch nejlepších, byl totiž dobrým přítelem „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische, od kterého se podle Tomáše Krause učil nejen psát reportáže, ale také poznávat pražský noční život a vůbec společensky žít.
Jenže pak k moci nastoupil Hitler, v roce 1938 byl donucen odejít z Rozhlasu a to byl teprve začátek všeho zla, které na něj čekalo. Po vyhlášení Protektorátu se pokusil o útěk, byl ale na hranicích zadržen, a tak se aspoň krátce stal spolupracovníkem odbojové zpravodajské sítě.
Pak ale přišla válka. Do Terezína odjel v listopadu 1941 úplně prvním transportem aniž by věděl, že to není jen dočasná práce na pár dnů.
Coby člen takzvaného „Aufbaukommanda 1“ ghetto teprve stavěl, o rok později ho esesáci s dalšími vězni odvezli do Lidic, kde musel pohřbívat zavražděné muže, což zpracoval v povídce Dvořákovo Requiem, která vyšla v roce 2023 ve sbírce Krausových pozdních povídek Sedmý závoj.
„Potácíme se jako ve snách ke koberci mrtvých těl před temnou stěnou z matrací a slamníků na zdi stodoly. Stranou leží čepice a klobouky tak, jak se rozkutálely poté, co třeskly salvy tlamaté popravčí čety… (…)
Saháme mrtvým do mokrých, lepkavých, teplých kapes. Vytahujeme jejich červené průkazy. Pak papírové desetikoruny, dvacetikoruny, stovky, zkrvavené, slepené, zašpiněné. Odevzdáváme je Seidlovi a ten si bankovky cpe do holínek, do kapes svého elegantního Waffenrocku a rajtek, a když pak už nemá kam, podává Dolfussovu vrahu: Da! Nimm! Mensch!“
Následovala Osvětim a pracovní tábory v Gliwicích a Blechhammeru, odkud na začátku roku 1945 během pochodu smrti utekl: podařilo se mu s jedním přítelem podplavat latrínami.
Obdiv a vděk jsou dvě různé emoce
V Krausových povídkách dnes mnohé zarazí zjevné nadšení pro socialismus, který je v jeho povídkách patrný. Syn Tomáš to ovšem vysvětluje dobovým kontextem a kulturním šokem, který otec zažil.
„Táta byl levicový intelektuál už před válkou, byl sociální demokrat a komunismus zavrhoval. Víra v lepší svět, postavený na sociální rovnosti, ho ale nikdy neopustila,“ přibližuje pozadí jeho syn Tomáš.
František Kraus jako typický předválečný pražský Žid choval hluboký obdiv k německé kultuře, Kantovi, Schillerovi. „A pak tam na něj v lágru nějaký odporný nácek ječel a šikanoval ho v Goethově jazyce, to pro něj byl obrovský šok,“ vysvětluje.
Po útěku z Blechhammeru naopak potkal velmi vzdělaného sovětského důstojníka – osvoboditele, se kterým mohl diskutovat i filozofii
Po válce se k sympatiím osvoboditelům přidala skepse vůči Západu. Přeživším holokaustu nikdo nevěřil, co se v koncentrácích dělo, nikdo jim nechtěl vrátit ukradené majetky, takže neměli často ani kde bydlet, a bývalí sousedé, u kterých si před deportací třeba schovali památku po rodičích, jim ani neotevřeli dveře.
„S hořkostí pak sledoval, jak Západ bez skrupulí využíval nacisty ke svým cílům, místo aby je potrestal,“ dodává Tomáš Kraus. Příkladem budiž třeba v Krausových povídkách zmiňovaný Reinhard Gehlen, šéf německé zpravodajské služby na východní frontě, který se vzápětí stal šéfem západoněmecké rozvědky ve službách USA.
Stihl i pražské povstání
Do Prahy se Kraus vrátil jako válečný zpravodaj s armádou Ludvíka Svobody. Zázrakem se shledal s rodiči, kteří válku přežili, a okamžitě začal hledat nakladatele pro text, který napsal v Budapešti. Už v září 1945 tak vyšla kniha „Plyn, plyn… a pak oheň“. Ačkoliv před válkou psal primárně německy, tento rukopis už napsal česky.
„V českém kontextu je to dozajista první svědectví o holocaustu a v takové šíři byla kniha první nejspíš i v Evropě,“ podotýká Tomáš Kraus.
Mnohem slavnějším autorem, ačkoliv píšícím na stejné téma, se stal Arnošt Lustig, s nímž byl F. R. Kraus letitý přítel a jejich rodiny se přátelí dodnes. Sám Lustig Krause považoval za českého Jacka Londona.
Proč je tedy Lustig slavný a Kraus téměř zapomenutý? „Lustigův syn Pepi to jednou shrnul tak, že jeho táta se snažil vyrovnat Hemingwayovi, kdežto můj táta Kischovi. Arnošt psal o emocích a psychologii, táta reportáže, které tehdy tolik netáhly,“ glosuje Tomáš Kraus.
Související
Na Krausově vymazání z literární historie měla ale největší podíl poválečná politika. Po procesu se Slánským komunisté židovská témata téměř zakázali, Krausův román Šemarjáhu hledá Boha, věnovaný Janu Masarykovi, zcenzurovali. Změnili název, vyškrtli věnování a přepsali konec – a tak to bylo se vším.
Pražského jara se František Robert Kraus nedožil, zemřel v pouhých 64 letech v roce 1967.
Přeživší rukopisy
Rukopisy u sebe měl syn Tomáš, kterému se díky jeho členství v Jazzové sekci podařilo až v roce 1984 vydat román Kat beze stínu. Změna přišla až v roce 2020, kdy v malém nakladatelství Cattacan začaly vycházet Krausovy sebrané spisy. Zatím poslední díl, „Sedmý závoj: Listy z jednoho století“, vyšel v roce 2023.
Pro mnohé z uveřejněných povídek napsaných na přelomu 50. a 60. let (a mimochodem velmi feministických a s mnohými ženskými hrdinkami) je to jejich první vydání, a syn Tomáš pořádá další a další besedy nad tatínkovým dílem, aby poselství nezapadlo a znala jej i nejmladší generace.
Odkaz z vypůjčeného budapešťského psacího stroje tak dnes konečně ožívá.
Zdroj: autorský článek, cattacan.cz