„Majetek této skupiny lidí roste nominálně o devět procent ročně. I kdyby se zavedla tato daň, jejich majetek by stále rostl,“ říká Komárek v rozhovoru pro Ekonom. Kdo by podle něj měl nést náklady konsolidace a kde hledat další desítky miliard?
V Česku se opět začalo řešit zdanění investičních bytů. Koho reálně může vláda zdanit?
Investičních bytů je podle odhadu asi 223 tisíc a ty vlastní zhruba 71 tisíc lidí. Možnou nepřesností statistik ale je, že řada fyzických osob vlastní byty přes právnické osoby či družstva.
Možností, jak zdanit investiční byty, je víc. Osobně jsem ale zastáncem toho, abychom konečně začali danit příjem z prodeje investičních nemovitostí. Dnes tu máme časový test 10 let, po jehož uplynutí prodejce neplatí nic. Když jsme dělali propočty, kolik by to mohlo vynést, vyšel konzervativní odhad kolem deseti miliard korun ročně.
Zároveň by to trochu ochladilo poptávku po investičních bytech. Pokud bychom se bavili o dani z nemovitých věcí, tam je několik cest, jak se na investiční byty zaměřit. Jako smysluplné mi přijde nastavení, kdy by se celkové zdanění zvýšilo a zavedla by se sleva pro ty, kteří mají v nemovitosti trvalé bydliště a zároveň jsou jejími vlastníky. To by šlo udělat například i u družstevních podílů.
Ale když jste dříve společně s PAQ Research navrhovali změnu daně z nemovitých věcí, mluvili jste o plošné variantě, ne jen o vyšším zdanění investičních bytů.
Ano, a teď se na to dívám z pozice toho, že tu je konkrétní politické zadání zvýšit zdanění jen pro „investiční“ nemovitosti. Upřímně, problém daně z nemovitých věcí ale není jen v tom, že je obecně nízká a nepostihuje investiční byty. Její hlavní problém je, že je regresivní, protože zatěžuje především lidi s velkými rodinnými domy v regionech, zatímco v Praze je vůči hodnotě extrémně nízká.
Koeficient daně z nemovitých věcí je v Praze 4,5 či pět, což je maximum…
Ano, ale pořád to znamená pro vlastníky pražských bytů, že ročně na této dani zaplatí jen dva či tři tisíce korun ročně.
Jak by daň musela být koncipovaná, aby šlo pro rozpočet o smysluplný příjem?
Politicky představitelné je maximálně nějaké znásobení sazby pro vlastníky tří a víc bytů, a pak by to byly maximálně jednotky miliard. Třeba místo tří a půl tisíce zaplatíte sedm tisíc.
V rámci návrhu Chytřejší daně, který připravili odborníci z PAQ Research, Centra veřejných financí a IDEA při CERGE-EI, jste navrhli, aby se daň z nemovitostí více odvíjela od jejich hodnoty. Jak měl tento systém fungovat?
S Danielem Prokopem jsme pracovali s konceptem slevy na „fyzického poplatníka“, což je obdoba slevy na poplatníka u daně z příjmu fyzických osob. To by umožnilo navázat výši daně na hodnotu pozemku, přičemž sleva na fyzického poplatníka by ochránila vlastníky méně hodnotných nemovitostí před zvýšením, případně by jim daň i snížila.
Problém dnešní daně z nemovitých věcí je, že je špatně nastavená a nelze ji zvyšovat, aniž by to zasáhlo lidi v regionech s nízkou hodnotou nemovitostí, ve špatném stavu a se špatnou energetickou náročností. Stát navíc dnes vůbec nezná hodnotu nemovitostí v České republice, takže neumí zdanit ty drahé, například v Pařížské.
To by ale znamenalo pracovat s cenovou mapou nebo něčím podobným, co zachycuje hodnotu jednotlivých nemovitostí.
Ano, ale to není science fiction. Běžně se tak nemovitosti daní v Estonsku, Finsku nebo Dánsku. Použijete dostupná data, určíte hodnotu pozemků po celé republice a zjistíte, že v Praze jsou výrazně dražší než jinde. To by umožnilo více zdanit hodnotné nemovitosti a dodatečný fiskální příjem využít třeba na snížení zdanění nízkopříjmové práce.
Zdanění investičních bytů se ale promítne, alespoň částečně, do zvýšení nájmů pro lidi, kteří si pronajímají.
Právě proto dávám přednost sáhnutí po kapitálových příjmech, tedy po zdanění příjmů při prodeji, protože to se do nájmů promítá jen minimálně. Dnes navíc nedaníme ani pořízení, ani prodej nemovitostí. Jsme jedna ze tří zemí v EU, kde to tak je.
Zrušení daně z nabytí nemovitosti byl výrazný stimul pro růst cen. Podle OECD není dobré danit nemovitosti při pořízení, ale mnohem lepší je to dělat při prodeji. V tu chvíli má člověk zisk, a když vydělá dva miliony jen tím, že koupil nemovitost, a zdaníme ho patnáctiprocentní sazbou, nepřijde mi to jako nic hrozného.
Jakub Komárek (30)
Vystudoval ekonomii na Univerzitě Karlově a ekonomii a politologii na britské UCL. Donedávna působil v analytickém týmu Ministerstva financí a dříve v PAQ Research. Stál u zrodu projektu „Chytřejší daně“ i doporučení NERV pro dostupnější bydlení. Je makroekonomickým spolupracovníkem Vídeňského institutu pro mezinárodní ekonomická srovnávání a nově působí v think-tanku Fakta o klimatu.
Jak by tedy podle vás mělo být zdanění nemovitostí nastaveno?
Postupoval bych v rámci celého investičního cyklu nemovitosti. Nejdřív buď zrušit odpočet úroků u hypoték, nebo ho zacílit jen na mladé domácnosti se středními příjmy, které nevlastní žádnou nemovitost. Jsme jediná země v regionu, která to umožňuje všem lidem s hypotékami. Tím bychom snížili fiskální náklad na jednotky miliard.
Během posledních let se částka, kterou stát takto nevybere, zvýšila z pěti na deset miliard ročně. Při nákupu i držení by šlo o překopání daně z nemovitých věcí a její postavení na hodnotě pozemku, což je koncept, o kterém mluvil už Milton Friedman jako o „nejméně špatné dani“.
Podle vás je téma i zdanění příjmu z pronájmu? Proč? Vždyť se to daní klasicky patnáctiprocentní sazbou…
Ano. Dnes tu fungují dva režimy, takzvané paušální výdaje a reálné výdaje. Reálné výdaje umožňují hodně pracovat s valuací nemovitosti a odpočty. Když si sám objednávám valuaci pro daňové účely, logicky chci co nejvyšší odhad ceny.
Řada lidí má u pronájmu dokonce negativní zdanění, protože využívá ztrátu ke krácení daňového základu v jiných částech svých příjmů. Kdo používá paušální výdaje, platí na dani zhruba deset procent, kdo uplatňuje reálné výdaje, má v mediánu efektivní zdanění ve výši zhruba pěti procent. A právě tihle lidé mívají zpravidla vyšší celkové příjmy. Vlastně je Česko daňový ráj v tom smyslu, že zisky z investičních nemovitosti nikdo prakticky nedaní.
Co by pomohlo, aby se tohle nedělo?
Řešením je sblížit obě skupiny. Na jedné straně zvýšit paušální výdaje pro většinu, navrhovali jsme z 30 na 40 procent, a na druhé straně zrušit výjimky a zastropovat reálné výdaje třeba na šedesát procent příjmu z pronájmu, ale zbylých 40 procent z nájmu by se muselo vždy zdanit. Vyšlo nám to jako fiskálně neutrální řešení, které by většině pronajímatelů pomohlo snížením zdanění a zároveň by nevedlo k růstu nájmů.
Dlouhodobě také kritizujete, že Česko příliš daní zaměstnaneckou práci. Nejvíc je to vidět na rozdílu mezi vysokopříjmovým zaměstnancem a OSVČ ve stejném příjmovém pásmu. Proč to žádná vláda neřeší?
Jedna věc je, že zaměstnanci jsou v Česku už zvyklí, že je práce zdaněna vysoko. A zároveň nikdo nemá ambici řešit rozdíl mezi zdaněním zaměstnanců a OSVČ, protože OSVČ jsou disciplinovaná skupina voličů se silným zastoupením, zejména v médiích. Málokdo si ale uvědomuje, jakou to dělá v rozpočtu ztrátu peněz. Pokud by se prosadily změny, které navrhoval PAQ, tak by to bylo kolem 25 miliard korun.
PAQ Research odhaduje, že ve švarcsystému pracuje mezi 100 až 175 tisíci lidí. Proč je tento odhad tak široký?
Protože je dost obtížné jednoznačně identifikovat, kdo dělá na švarc a kdo ne. Intuitivně to chápeme jako situaci, kdy má člověk živnost, ale chová se jako zaměstnanec: fakturuje dlouhodobě jednomu odběrateli tu samou částku, používá jeho počítač a podobně. Existuje ale řada lidí, kteří na švarc pracují prostě proto, že jim zaměstnavatel nechce a často ani nemůže nabídnout zaměstnaneckou pozici.
Jaké změny by vedly k narovnání prostředí?
První věc je omezit paušální daň jen na řemeslníky. Ta dnes umožňuje efektivní zdanění kolem patnácti procent i vysokopříjmovým OSVČ, lidem s příjmem milion až milion čtyři sta tisíc ročně. Druhá věc je zavést jednotné inkasní místo, aby odpadla administrativa spojená s hlášením zvlášť na finanční správu, ČSSZ a zdravotní pojišťovnu.
Na druhé straně by šlo snížit zdanění nízkopříjmové zaměstnanecké práce tím, že by nevyužitá sleva na poplatníka nepropadla, jako se děje teď, ale šla by, podobně jako v některých jiných zemích, do bonusu, což by pak pokrylo například sociální odvody.
Obecná doporučení Evropské komise i mezinárodních institucí přitom míří k přesunu daňové zátěže z práce jinam. Český systém je ale postavený na realitě 90. let, kdy naprostá většina lidí měla příjem jen ze zaměstnání a ostatní zdroje příjmu se moc neřešily.
Premiér Andrej Babiš mluví zhruba o 280 miliardách korun, které ročně odcházejí zahraničním vlastníkům, a zmínil možnost zvýšit srážkovou daň u dividend z 15 na 25 procent. Kolik z té částky je možné reálně zdanit?
Výrok pana premiéra ukazuje, že vláda vůbec nemá představu o tom, jak stát financovat v 21. století. U dividend plynoucích do zahraničí se uplatňují smlouvy o zamezení dvojímu zdanění. Danit je proto nemůžeme v plné výši. Zvýšení sazby by tak dopadlo především na české vlastníky. Reálný fiskální dopad odhaduji ale jako minimální, možná v řádu stovek milionů korun či jednotek miliard, které by zaplatili drobní čeští akcionáři.
Mluvil jste o omezení časového testu u nemovitostí. V Česku se ale používá i u akcií a kryptoměn. To by se také mělo změnit?
U práce máme efektivní zdanění kolem 40 procent, ale při nákupu akcií amerických firem nebo amerických dluhopisů při splnění časového testu neplatíme žádnou daň. To motivuje lidi posílat kapitál do zahraničí. Jak píše někdejší šéf ECB Mario Draghi, evropské domácnosti tím fakticky financují rozvoj amerického kapitálového trhu a americké firmy pak kupují ty evropské.
V Česku to zároveň pomáhá 20 procentům nejbohatší části populace, protože kapitálové investice má převážně tato skupina. To dělá český daňový systém v tomto ohledu regresivní. Práci daníme hodně, zatímco kapitálové příjmy skoro vůbec.
Dobře, ale peníze, které zhodnotíte v USA, pak investujete například tady nebo je tu třeba v důchodu utratíte. Proč tomuhle bránit?
Myslím, že je potřeba nejdřív docílit toho, aby více českých domácností vůbec mělo kapitálové investice, třeba jako ve Švédsku. Jejich daňové zvýhodnění lze zastropovat. Třeba do milionu korun vkladu, který by byl daňově zvýhodněný bez ohledu na to, o kolik jeho hodnota po třiceti letech naroste. Všechno nad tento strop by pak už dani podléhalo.
Kdyby stát zdanil více nemovitosti, kapitálové příjmy a některé další oblasti, o kterých jsme mluvili, o kolik by mohl průměrný Čech měsíčně zaplatit více, aby to zároveň pomohlo řešit rozpočtový schodek?
Průměrný Čech neexistuje. Česká společnost je dost třídně rozdělená. Mně dává smysl podívat se na ty daně tak, aby to nedopadlo na mediánového Čecha. Dobře je to vidět u nemovitostí. Myslím, že Pražané by měli platit víc, zejména vlastníci nejhodnotnějších nemovitostí v centru Prahy a různé investiční společnosti. Celkově bychom se tak mohli dostat u reformy daně z nemovitostí k příjmu kolem 30 miliard korun.
Co spotřební daně?
Neřesti stojí, ať už na výdajích státu ve zdravotnictví, nebo obrovské ztrátě produktivity, Česko desítky miliard ročně. Pokud bychom udělali koncepční zvýšení spotřebních daní, u alkoholu bychom se mohli bavit o 15 až 20 miliardách dodatečného příjmu. Dál jsou tu také výjimky u tabákových produktů. Třeba balený tabák je daňově zvýhodněný, aniž by pro to byl jasný důvod.
Podobně je podle mě zbytečně zvýhodněné LPG. Nafta je zase zdaněná méně než benzin, přestože je z hlediska emisí horší. Do budoucna by se sazba nafty mohla přiblížit benzinu. Upřímně jsou tu ale i další oblasti, kde jsou peníze. Například je to zdanění dědictví superbohatých. Tohle je například velké téma v německy mluvících zemích, ale i v anglosaských zemích, kde když někdo zdědí miliardy, část z nich odvádí státu.
Ani kdyby tato opatření přinesla kolem 100 miliard, strukturální deficit tím nezmizí. Kde by tedy měl stát hledat zbytek?
Ta opatření, která jsme navrhovali v rámci Chytřejších daní, nejsou tak malá. Vezměte si například, že u OSVČ můžete získat dodatečných 25 miliard, spotřební daně by mohly vynést navíc 27 miliard a změny u nemovitostí 30 miliard.
K tomu například úspora u odpočtu úroků u hypoték, což jsou jednotky miliard, a jsme na vyšších desítkách miliard korun. Vedle toho lze zrušit časové testy, což je dalších 10 miliard. Pak je tu téma, kdy například v Maďarsku či Francii otevírají otázku zdanění superbohatství. Konkrétně v Maďarsku chtějí zavést wealth tax pro miliardáře ve výši jednoho procenta.
To ale u nás nikdo neotevírá. Ostatně premiérem v Česku je miliardář.
Kdybychom vzali například návrh francouzského ekonoma Gabriela Zucmana a zdanili 150 nejbohatších Čechů sazbou dvě procenta z majetku, tak to vynese přes 40 miliard korun ročně. Zucman pracuje s hranicí sta milionů eur majetku a navrhuje pro celou Evropu variantu s dvouprocentní a variantu s tříprocentní sazbou.
Pro Česko podle jeho propočtu by to pak při tříprocentní úrovni znamenalo výnos kolem 74 miliard korun. Není to nic radikálního, protože majetek této skupiny lidí roste nominálně zhruba o devět procent ročně. I kdyby se zavedla tato daň, jejich majetek by stále rostl.
Kdekoli, kde se zavedla daň z bohatství, tedy v Norsku, ve Velké Británii, nastal odliv kapitálu a odchod těchto lidí. V Norsku byl pak výnos dokonce menší než před zavedením této daně. Francie, která ji už měla, od ní před lety upustila.
Právě proto Zucman počítá s tím, že daňová povinnost by existovala i po odchodu. Druhou věcí je říct si, z čeho v Česku superbohatství vzniká. Ne vždy jde o majetek, který přispívá k rozvoji podnikatelského prostředí. Často jde o monopolistická odvětví, jako je energetika, chemičky, zbrojařství nebo telekomunikace.
Z toho plyne, že tento majetek z Česka vyvést nejde. Pro případy, kdy to možné je, Zucman navrhuje takzvanou exit tax, tedy daň na odchodnou. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby s tím přišla samotná EU. To se ale asi v dohledné době nestane.
Český kapitál miliardářů, jako jsou Daniel Křetínský, Michal Strnad a další, expanduje různě po světě. Logicky tak dividendy a část výnosů skončí jednou u nás. Skupina PPF dokonce nedávno přesunula své sídlo z Nizozemska do Česka. Proč tedy majitele těchto firem, které dělají Česku dobré jméno, trestat?
Já ale nemluvím o danění jejich firem. Mluvím o zdanění české miliardářské třídy. Ve chvíli, kdy 8500 nejbohatších Čechů vlastní asi pětinu majetku českých domácností, vlastní média i různě politicky motivované think-tanky, tak samotný princip demokratického rozhodování selhává.
Podívejte se na dotace třeba v teplárenství nebo vysoké marže ve zbrojařství. Ty nesou určitou společenskou cenu. Náklady na to v podobě deficitu veřejných financí pak nese zbytek domácností.
Myslíte si, že strukturální deficit jde vyřešit hlavně na příjmové straně, nebo musí významná část řešení přijít přes výdaje? Není na čase, aby náklady konsolidace nesli všichni, zaměstnanci, OSVČ, vlastníci nemovitostí, lidé s kapitálem i důchodci?
Musí to jít oběma směry. Výdajovou stranu jsme řešili posledních patnáct let, Česko má nejnižší celkové zdanění v regionu, na čase je řešit tu příjmovou. To neznamená, že na výdajové straně nejsou neefektivity, ale jde o mravenčí práci na více let. Bohužel podfinancovaná státní správa naopak vede k tomu, že se dlouhodobé úspory na výdajové straně nerealizují.
Souhlasím, že je třeba zvyšovat efektivitu našich veřejných politik, ale zvyšovat daně nebo zhoršovat sociální služby spodní polovině domácností v současné situaci nepovažuji za sociálně únosné. Vede to k nástupu krajně pravicových sil ve společnosti a celkové nedůvěře ve stát a demokracii, jak vidíme v USA, Německu nebo Francii.
Obzvlášť pokud budeme dále číst, že na jedné straně 0,1 procenta nejbohatších lidí dál rekordně bohatne a na druhé straně roste podíl společnosti, která žije z týdne na týden.