Slunečné podzimní dopoledne. Na autobusovém nádraží ve Vodňanech se střídají autobusy, hned vedle nástupišť sedí u stolečků lidé a dojídají chlebíčky. Když otevřete dveře do maličkého bistra, z kuchyně voní sekaná a od pultu káva. Vítejte v bistru Pura Vida, které tu před čtyřmi lety otevřely Lucie Hucek Nachtigalová a Denisa Hucková.
Zdejší nabídka je úplně jiná, než by od nádražního „bufáče“ náhodný cestující čekal. Chlebíčky a sekaná na domácím chlebu, open sendviče, denně jiná polévka, ale i skvělé dezerty a moučníky. „Snažíme se to dělat moderně, fresh. Ale občas je to na ty Vodňany asi malinko moc,“ směje se Lucie.
Související
Kvůli mamince až na jih Čech
Bistro nevzniklo z promyšleného podnikatelského plánu. Když Denisina maminka onemocněla, obě partnerky se za ní přestěhovaly z Písku. „Přemýšlely jsme, jak bychom se o ni mohly nonstop starat a zároveň pracovat,“ vysvětluje Denisa. A tak je napadlo otevřít si bistro.
Lucie zkušenosti z gastra měla, roky v různých restauracích vařila a vaření ji bavilo i doma. Denisa ale celý profesní život pracovala v médiích a vrhnout se do podnikání v gastru pro ni bylo velké vystoupení z komfortní zóny. Dodnes tak pracuje aspoň pro regionální čtvrtletník BARbar!.
Video: Pura Vida není jen o jídle. Podívejte se, co všechno Lucie s Denisou umí
Začátky byly těžké. „Nefungovala pořádně ani elektrika, takže jsme tady trávily třeba dvacet hodin denně, abychom stihly všechno napéct,“ popisuje Lucie.
Krátce po otevření, když to vypadalo, že je vše na dobré cestě, Denisina maminka zemřela. „Ona byla celý život vtipná a tohle byl takový její vtip na závěr. Řekla nám: ‚Tak teď už se o vás nebojím,‘ a odešla,“ vypráví trochu vážněji Denisa a přiznává, že ji celá situace paralyzovala a na tohle období vzpomíná jako na enormně náročné.
Práce ve dvou není život ve dvou
Denisa a Lucie se doplňují nejen v soukromí, ale i v práci. „Denisa je strašně hodná na lidi. A já jsem tu proto, aby jim bylo dobře v bříšku,“ směje se Lucie. „Ne ne, to Lucie vaří srdcem a má neskutečné chuťové pohárky,“ kontruje Denisa.
Společný život i práce jsou ale někdy náročné. „Já jsem rychlá a perfekcionistka,“ popisuje Lucie. „No a já jsem bohém,“ přiznává Denisa.
Za covidových lockdownů spolu prý vydržely čtyřiadvacet hodin denně bez problémů, ale v práci je to jiné. Řešení našly po svém. „Nedávno jsme se vzaly, abychom si nemohly utéct,“ říkají svorně.
Chlebíček jako podpis
Nabídka bistra stojí na poctivé výrobě a lokálních surovinách. Hvězdou podniku jsou chlebíčky, pevné místo má i sekaná z nedaleké rodinné farmy Čunát v sendviči, to vše z jejich pověstného chleba. Ten ostatně dostanete i k polévce, která se tu vaří každý den jiná.
Zatímco si povídáme, v bistru se střídají zákazníci: tu pro krabici předem objednaných chlebíčků, tu pro kousek koláče, tu pro misku s polévkou. A Denisa všechny zákazníky i nejednoho kolemjdoucího zdraví jménem.
„Žijeme si tu v takové bublině,“ vysvětluje. Letos je začali lákat, aby se zúčastnily i komunálních voleb, to ale obě odmítly. „Říkali jsme, že spíš než političky jsme politý tyčky, a tak vznikl podcast PolitáTička se zajímavými lidmi z nejen Vodňan. Natáčíme ho přímo tady za pultem, z našeho kuchyňského studia,“ popisuje.
A Lucie zatím z kuchyně sází na pult další obložené chleby. Nováčci do bubliny pronikají spíš výjimečně a nejčastěji jsou to turisté, kteří kvůli Pura Vidě klidně sjedou z tahu na Budějovice.
„Moc bychom si přály přestěhovat se do větších prostor, bohužel se nám už roky nedaří nic sehnat,“ posteskne si Lucie. S chladnějším počasím totiž jídlo u venkovních stolků stydne čím dál rychleji a uvnitř si sednou – s jídlem doslova na klíně – jen dva lidé.
„Všichni si zvykli brát si jídlo s sebou, ale není to ono,“ shodují se. „Místní se naučili, že za lepším jídlem nemusí až do Budějovic nebo Písku, ale posedět si tu pořád nejde,“ vysvětluje Lucie. „A ani v létě, když je hezky, není rušné nádraží se svými někdy komplikovanými obyvateli příjemné místo,“ doplňuje Denisa.
Ze střechy teče, z kohoutku ne
Život bistru komplikují nejen malé rozměry, ale i technický stav budovy. Z kohoutku teče voda jen čůrkem. „Když Denisa zapne vodu, tak já už neumyju,“ krčí rameny Lucie. Střecha naopak propouští vody víc než dost.
Když před dvěma lety přišly přívalové deště, bistro muselo na tři měsíce zavřít. „Všichni čekali na vodu zvenku, k nám přišla horem. Celý strop se nám provalil dovnitř,“ popisuje Lucie.
Kvůli technickým potížím už majitelky několikrát zvažovaly bistro zavřít. „Popravdě, samy ani nevíme, co bude dál,“ přiznávají a doufají, že Pura Vida najde nový prostor, ve kterém by si se zákazníky mohly víc popovídat a dopřát jim u jídla víc komfortu.
Stolečky před bistrem brzy zmizí. Dvě ženy, které sem kdysi přijely kvůli mamince a zůstaly kvůli lidem, kteří se k nim vracejí, se ale zatím nevzdávají.
Zdroj: autorský článek