Před pěti sty lety, 23. října 1526, zvolil český sněm králem Ferdinanda I. Habsburského, čímž začala téměř čtyři sta let trvající éra Habsburků na českém trůnu, kterou ukončila až první světová válka a vyhlášení samostatného Československa. „Myslím, že si připomínáme den, který byl důležitý pro celou Evropu, nejen pro oblast Čech nebo pro Prahu. Byla to doba, kdy se svým způsobem budovala nová Evropa, kdy střední Evropa nabyla na důležitosti,“ vzpomíná na výročí v rozhovoru pro ČT nynější hlava rodu Karel Habsbursko-Lotrinský.
Interpretace dlouhé vlády Habsburků bývá různorodá a napříč dějinami se lišila. Jiří Hrbek z Historického ústavu Akademie věd ČR nicméně podotkl, že narativ „zlých Habsburků“, kteří utlačovali český národ, vznikl až ve druhé polovině 19. století a vytvořili ho především mladočeši a intelektuálové, kteří s nimi spolupracovali, například Alois Jirásek, a to z čistě pragmatických politických důvodů. „Tehdy se začal stávat dominantním, až nakonec během první světové války převážil. Například ještě roku 1848 chtěli Češi s Habsburky spolupracovat,“ poznamenal.
Historik a publicista z Historického ústavu Akademie věd ČR Jaroslav Šebek připomněl, že těsně po roce 1918 se sice objevovala hesla o tom, že „jsme tři sta let trpěli pod habsburskou porobou“, avšak už v té době se objevovaly i nostalgické pohledy do minulosti. „Ne náhodou byl třeba prezident T. G. Masaryk do jisté míry vnímán jako takový atribut laskavého monarchy – ‚tatíček‘ Masaryk,“ podotkl.
Šebek poukázal také na to, že za habsburské monarchie došlo k uměleckému i vědeckému rozvoji českých zemí. „Nějakou dobu tady byla i demokratická podoba politického systému, od 60. let devatenáctého století,“ doplnil. Zmínil ale i křivdy. „Souvisely s nezvládnutou situací ve směru rostoucího nacionalismu a pak také snahou prosadit jednolitý katolický náboženský model. Myslím, že tohle jsou křivdy, které se objevovaly po roce 1918 a zůstávají i v současné době,“ uvedl.
Podle bývalého šéfa protokolu kanceláře prezidenta republiky a znalce habsburské historie Jindřicha Forejta ovšem nelze rok 1526 interpretovat jako začátek oslabování a postupné ztráty české samostatnosti. „Měl by být vnímán spíše jako okamžik, kdy se české země staly součástí jednoho z nejvýznamnějších mocenských útvarů v dějinách Evropy,“ řekl nedávno pro Echo24.cz.
Jako zkázu a dobu temna nevnímá příchod Habsburků na český trůn ani autor knihy Panovníci království českého Pavel Juřík. „Když Ferdinand I. nastoupil na český trůn, zastavil nešťastnou politiku, kdy od husitských válek byla panovnická moc v českých zemích hodně slabá. Ještě Jiří z Poděbrad byl poslední silný panovník, ti další už byli slabší. Čeští pánové si vzali hodně pravomocí, snažili se získat co nejvíc prospěchu pro sebe a to státu samozřejmě škodilo,“ domnívá se.
Smrt Ludvíka Jagellonského a otázka nástupnictví
Téměř čtyři století trvající období vlády Habsburků započalo právě zvolením Ferdinanda I. českým králem. Jeho nástupu na trůn ale předcházela řada událostí. Tou zásadní byla bitva u Moháče, v níž 29. srpna 1526 vojska osmanského sultána Sulejmana I. Nádherného drtivě porazila síly česko-uherského krále Ludvíka Jagellonského.
Porážka křesťanských vojsk Turkům mimo jiné otevřela cestu až za Dunaj. Na dlouho se usadili v Bělehradě a opanovali velkou část Uher včetně metropole Budína i sousední Pešti. Krátce po bitvě navíc zemřel král Ludvík, jehož smrt znamenala vymření česko-uherské větve Jagellonců.
Následný nástup Habsburků na český a uherský trůn byl podle historika Zdeňka Vybírala z Husitského muzea v Táboře logickým vyústěním. Habsburkové totiž měli s Jagellonci od roku 1515 uzavřenou smlouvu o vzájemném nástupnictví, která se zakládala i na vzájemném propojení díky sňatkům. Manželkou Ludvíka Jagellonského byla sestra Ferdinanda I. Habsburského Marie, Ferdinand se zase oženil s Ludvíkovou sestrou Annou.
Z toho podle Vybírala vyplýval i právní nárok na nástupnictví v případě vymření jedné z dynastií a Ferdinand byl tedy právoplatným dědicem českého a uherského trůnu. Odbojná šlechta v obou zemích však odmítala tento nárok uznat, takže se musel o korunu utkat ve volebním klání. Uherskou korunu si pak musel vybojovat proti rodu Zápolských.
Podle Václava Bůžka z Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Ferdinand jako manžel Anny Jagellonské počítal s tím, že budou uznány její dědické nároky. Stavové Království českého však tyto nároky na volebním sněmu v roce 1526 neuznali, proto se Habsburk musel o svatováclavskou korunu ucházet jejich svobodnou volbou. „To se lišilo od postoje stavů z vedlejších zemí Koruny české, tedy Moravy, Slezska a Horní a Dolní Lužice, které dědické nároky uznaly,“ vysvětlil historik.
Ferdinand čelil několika protikandidátům
Ferdinand navíc nebyl jediným kandidátem. Reálné uchazeče nabízely i bavorská (vévody Ludvíka a Viléma) a polská (Zikmund I.) strana. Zikmund nicméně do volby zasáhnout nestačil. Podle Bůžka ovšem existovali i další kandidáti. „Nešlo pouze o bavorské Wittelsbachy a polské Jagellonce, ale také o saské Wettiny nebo o několik domácích kandidátů, mezi nimiž byli nejvýznamnější Zdeněk Lev z Rožmitálu a Vojtěch z Pernštejna,“ poznamenal.
Obecně se předpokládalo, že se volební klání potáhne nejméně měsíc, během kterého si stavové postupně vymohou na kandidátech významné ústupky. Významnými argumenty proti volbě Ferdinanda byl jeho postup proti stavovským svobodám v rakouských zemích a hrozba, že se podobně jako v Uhrách bude domáhat trůnu vojenskou cestou. Naopak pozitivem byla schopnost postavit se tureckému vpádu a jeho dobrovolné uznání volebního práva stavů.
Agenti bavorské kandidatury naopak nabízeli vysoké finanční injekce do zadlužené panovnické kasy. Panovník byl dlužen převážně svým šlechticům, nynějším volitelům. Sázka na peníze spojená se štědrými úplatky však bavorské straně nevyšla a značně poškodila její pověst.
Ferdinanda podporovala jeho sestra Marie, která se podle Bůžka opírala především o mocenský vliv nejvyššího kancléře Adama I. z Hradce. Wittelsbachové zase spolupracovali se Švihovskými z Rýzmberka, kteří měli svá sídla v česko-bavorském pohraničí, Wettinové pak například se Šliky z okolí Jáchymova a Lokte, doplnil historik.
Ferdinand se musel zavázat k uhrazení dluhů
Vlastní volba byla nakonec zahájena 8. října 1526. Zvolen sice byl Ferdinand, avšak podle Bůžka se ještě před korunovací musel zavázat, že uhradí staré královské dluhy. „Požadavky českých stavů na zaplacení královských dluhů se promítly do volební kapitulace, kterou sestavili stavové před volbou 23. října, a Ferdinand I. musel její znění odsouhlasit ještě před královskou korunovací, která se konala až v únoru 1527 v Chrámu svatého Víta,“ popsal Bůžek.
Ferdinand však na uhrazení dluhů neměl dostatek peněz, a musel si je proto půjčovat na úvěr od řady českých šlechticů. Velké množství prostředků si totiž vyžádalo budování obrany na uhersko-turecké hranici i Ferdinandova panovnická reprezentace, včetně rozsáhlé stavební činnosti, která se týkala například přestavby vídeňského paláce Hofburgu nebo výstavby Letohrádku královny Anny v Praze, přiblížil Bůžek.
Samotná korunovace byla podle Hrbka pro Prahu velkou logistickou zkouškou. „S přípravou na ni se pojila řada investic do veřejného pořádku, například na opravy cest či budov, zároveň ale přinášela i ekonomický profit měšťanům, protože dvůr během ní musel někde bydlet a utrácet své peníze. Pojila se s ní pochopitelně i určitá prestiž, a její popisy byly – často dost idealizovanou formou – tištěny a rozesílány po celé Evropě,“ popsal historik.
„Schopný pragmatik, který umně dosahoval politických kompromisů“
Po roce 1526 Ferdinand I. Habsburský vládl v rakouských, českých i uherských zemích. „Šlo v podstatě o personální unii států, v níž podle hrubých odhadů žilo asi sedm milionů lidí, kteří mluvili různými jazyky, hlásili se k rozdílné víře a leckdy i vyznávali odlišné kulturní hodnoty,“ vysvětlil Bůžek.
Aby mohla nově vytvořená středoevropská monarchie pod vládou Habsburků držet pohromadě, prosazoval Ferdinand politický program centralizace. Rezidenci měl sice ve Vídni, ale hodně cestoval po monarchii i Římsko-německé říši, včetně Prahy. „Šlechtici z českých zemí si při výpravách do Vídně těžko zvykali na cizí prostředí, navíc měli tendenci jednat kolektivně, kdy například chtěli bydlet v hospodách, kde už se před nimi ubytoval jiný krajan a doporučil jim ji,“ sdělil Bůžek.
Česká šlechta navíc podle něj panovníkovi odmítala postoupit větší podíl na výkonu moci v království, než bylo nutné. Současně chtěla, aby respektoval dvě rozdílná vyznání v jedné zemi podle basilejských kompaktát. Tato dohoda z roku 1436 ukončila husitské války a jako zemský zákon legálně zrovnoprávnila katolíky s kališníky.
„Na druhé straně je třeba říct, že zemi bez krále si v té době nedokázali představit – král byl z boží milosti, ztělesňoval harmonii řádu v zemi, ono ‘obecné dobré’, a to právě společně se stavy, tedy v Čechách s pány, rytíři a královskými městy,“ dodal historik.
Podle Bůžka byl Ferdinand I. Habsburský jako panovník velmi schopným pragmatikem, který umně dosahoval politických kompromisů. „Husitstvím izolované české země dokázal otevřít západní a jižní kultuře, ať šlo o vzdělanost, humanismus či renesanci. Rozhodně to nebyl ten odsouzeníhodný cizák na českém trůnu, který se nedokázal sžít s národem, který údajně germanizoval, jak psali někteří historikové v meziválečné době a po nich v zásadě stejně účelově i pováleční marxisté,“ zdůraznil odborník.
Krize habsburské monarchie
Ferdinand I. zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Spolu s manželkou Annou je pohřben v katedrále sv. Víta v Praze. Jeho nástupcem byl Maximilán II. Habsburský, po němž následovala řada dalších významných panovníků z dynastie.
V roce 1804 se habsburská monarchie přeměnila na Rakouské císařství. Název Rakousko-Uhersko se začal pro soustátí spojené osobou panovníka používat až v roce 1868 poté, co bylo v únoru 1867 dojednáno rakousko-uherské vyrovnání, které mělo završit snahy o státoprávní uspořádání poměrů v mnohonárodnostní říši. Monarchie se tím rozdělila na dva státy – „Království a země na říšské radě zastoupené“ a Uherské království. Často se užívaly neoficiální názvy Předlitavsko a Zalitavsko, a to podle řeky Litavy, která tvořila část hranice obou útvarů.
Vznik Rakouska-Uherska měl habsburskou říši posílit, vedl ale naopak ke zvýšenému nacionalismu u menšinových národů, který ji v podstatě dovedl ke krachu. České země ale patřily v rámci monarchie k nejprůmyslovějším částem říše a úroveň školství i vzdělanosti byla podle Forejta na mimořádné úrovni.
Podle Juříka Habsburkové v 19. století selhali, protože nedokázali monarchii včas reformovat. Proti se stavěli hlavně Maďaři a čeští Němci. Naopak moravští Němci se s Čechy dokázali dohodnout na politické a právní dohodě z roku 1905, kterou potvrdil rakouský císař a moravský markrabě František Josef I. Podle Juříka se jednalo o kompromis, který mohl vyřešit dlouhodobé národnostní spory mezi moravskými Čechy a Němci v rámci monarchie.
„Ale v Čechách k takové dohodě mezi Čechy a českými Němci nedošlo. Za to mohla jako vždycky ne mlčící většina, ale křičící menšina a radikálové na obou stranách. U nás to byli mladočeši, na straně Němců liberálové i konzervativci. A ti prostě nebyli schopní a ochotní se dohodnout. Fakt je, že se císař snažil, ale už bylo pozdě,“ míní Juřík.
Paralely s Evropskou unií
Definitivně došlo k rozpadu monarchie po první světové válce v roce 1918. „Bylo to zkrátka něco, co vyplynulo ze světové války, to není žádná podružná událost. (…). Já se vždycky snažím o to, abych byl optimista. Když se dnes dívám na Českou republiku a vidím, čím si tato země v posledních několika dekádách prošla, v dobách totality a komunismu, a co z toho vzešlo, umožňuje mi to být tím, kým jsem vždycky – optimistou,“ řekl v rozhovoru s Petrem Zavadilem pro Události, komentáře Karel Habsbursko-Lotrinský.
Jak by se dějiny vyvíjely, kdyby se monarchie nerozpadla? Podle Šebka se objevovaly určité úvahy, že kdyby monarchie přetrvala, nevznikla by nacistická diktatura, české země by nebyly okupovány a k moci by se nedostal komunistický režim. „To jsou ale velice sporné historické paralely. Myslím, že takhle to v historii nefungovalo,“ zdůraznil Šebek.
Karel Habsburko-Lotrinský se vyjádřil i k možnému srovnání habsburské monarchie s Evropskou unií. „Nevím, jestli je to srovnání úplně spravedlivé. Mluvíme o dvou naprosto odlišných politických strukturách. Samozřejmě i EU má dost chyb, které bych rád viděl napravené. A zároveň jsem naprosto vášnivým Evropanem a velkým podporovatelem Evropské unie. Můžeme se učit z minulosti, můžeme se učit z chyb napáchaných v době monarchie a také se můžeme podívat, co tehdy skutečně fungovalo,“ sdělil.
Jako příklad nynější hlava rodu uvedla Burgundsko, kde byl v roce 1430 založen Řád zlatého rouna. „Vznikla instituce, ve které seděli vůdci různých zemí a mluvili spolu o válce a míru. A když se dnes dívám na zasedání summitu lídrů EU, dívám se na něco, co se stalo už před pěti sty nebo šesti sty lety. Proto říkám, že se z dějin můžeme poučit. Jedině tak můžeme něco vyvodit pro budoucnost, když se budeme učit z minulosti,“ domnívá se.
Podle Šebka je paralela mezi EU a habsburskou monarchií „vachrlatá“. „Přece jen Evropská unie vznikla za jiných podmínek než habsburská monarchie. Musíme si uvědomit, že Evropská unie vznikla jako projekt, který měl zabránit válkám. Což habsburská monarchie úplně nebyla. Byl to projekt, který integroval řadu národů a bývalých zemí do jednoho celku, ale EU je přece jen úplně jiná kategorie v tom smyslu, že tam vznikaly procesy na základě nějakého demokratického principu,“ vysvětlil.