Od zvláštního zpravodaje Aktuálně.cz v Srbsku – Když jsem přijížděl znovu po pádu Miloševićova režimu v roce 2000, jel jsem autem s černohorským kamarádem, který pracoval v Německu. Byl to zkušený harcovník. Maďarským celníkům dával automaticky do pasu pětieurovku, se srbskými celníky se dohodl na systému „půl na půl“ (100 eur clo státu, 100 eur celníkovi do kapsy) a dopravní policisty uplácel po cestě ze zdánlivě nekonečného balíku pětieurovek.
Letos jsem si chtěl při cestě na srbské volby zopakovat cestu vlakem, ale ten nejede. Číňané staví rychlodráhu Budapešť – Bělehrad. Takže volba padla na auto. Dotek toho, že staré časy nekončí, jsem ucítil hned na hranici. Po zmínce, že jsem novinář, následovalo odstavení vozu, důkladná prohlídka, doprovázená ale příjemnou konverzací s policistou, který stejně jako já rád jezdí na podobná místa v Černé Hoře. No nic, po půl hodině mě pustili, není to tak hrozné.
Připomnělo mi to ale, že Srbsko je stále takovým zvláštním ostrovem uprostřed Evropy. Mimo EU, mimo NATO, stále s dobrými vztahy s Ruskem a se stále se vzdalující šancí na to, že někdy vstoupí do unie. To, co bylo kdysi lákavým snem, se mění ve vybledlý a třeba pro mladou generaci stále méně atraktivní program.
A pak už frčím po dálnici rovinatým krajem s nekonečnými poli. Míjím Suboticu, maďarsky Szabadka a německy Maria-Theresiopel. Jsme ve Vojvodině – před první světovou válkou to byla součást Uher. Dosud zde žije maďarská menšina, žili tu i dunajští Němci (Švábové), se kterými se po válce Jugoslávci vypořádali stejně jako my. Na jejich místo přišli zasloužilí partyzáni. Takže třeba vesnice Sekitsch, kterou míjím po cestě, se nyní jmenuje Lovčenac – podle černohorské národní hory Lovčen.
Když sem partyzáni ze zaostalého černohorského vnitrozemí dorazili, byl to kulturní šok. Luteránský kostel vyhodili do vzduchu („náboženství je opium lidstva“ řekl přece Marx), aby si až potom uvědomili, že v něm mohli udělat školu („učit se, učit se, učit se“, řekl přece Lenin). Z opuštěného klavíru udělali králíkárnu, protože nevěděli, k čemu to je.
Dodnes tady v kraji pracovitých podsaditých lidí působí tihle dva metry vysocí hromotluci (Černohorci jsou nejvyšším národem Evropy) trochu jako zjevení. Hodně z nich pracuje jako vyhazovači, ochranka a podobně. V kavárnách a hospodách mají černobílé fotografie staré vlasti, hor, chudých vesniček a hrdých bojovníků. Jako kdyby odešli z Černé Hory včera.
A je tu vojvodinská metropole Novi Sad, rozkládající se na obou březích Dunaje. Tady se cítíte pořád jako ve střední Evropě, a ne na Balkáně. Podle architektury poznáte, že jste pořád v Rakousku-Uhersku. Při průjezdu městem vás zdrží nekonečná kolona – jako každý pátek v 11.52 zablokují občané hlavní křižovatku. Na 16 minut na památku 16 obětí neštěstí z 1. listopadu 2024.
Tehdy spadla betonová stříška čerstvě zrekonstruované budovy hlavního nádraží v Novém Sadu. Zahynulo 16 lidí, nejmladší bylo šestileté dítě. Neštěstí odstartovalo politické zemětřesení, které Srbové nakonec řeší tuto neděli předčasnými volbami. Mezitím jsou skoro dva roky protestů, násilí a zatýkání.
Nejdříve obyvatele Nového Sadu rozčílilo mlžení úřadů. Potom studenty zásah policie proti jejich manifestaci. Pak následovala okupační stávka. Potom útoky provládní úderky maskovaných ostrých hochů na studenty. Pak pochody studentů celým Srbskem.
Proč Srby rozčílilo stavební neštěstí? Je nutné se trochu ponořit do stylu vládnutí prezidenta Aleksandra Vučiće, který zemi vládne jako premiér nebo prezident už skoro patnáct let a to stále více autoritativním způsobem. Vučić miluje velké infrastrukturní projekty. Prezentuje se jako někdo, kdo umí věci zařídit, kdo je „prezident budovatel“, jako někdo, kdo staví dálnice, železnice, továrny.
Byl to Vučić, kdo v roce 2022 osobně otevíral ještě nedostavěnou budovu nádraží. Znovu ji vysocí státní funkcionáři otevírali v roce 2024. A pak spadla. A úřady nedokázaly vysvětlit, jak je možné, že někdo v projektu takového významu přetíží stříšku o dvacet tun. Byl to jen šlendrián? Nebo korupce? Všichni v Srbsku vědí, že státní zakázky jdou spřáteleným firmám – v tomto případě čínskému konsorciu CRIC-CCCC.
Jenže právě z důvodu nesouhlasu čínského partnera odmítají srbské úřady zveřejnit veškerou dokumentaci včetně stavebních deníků, výkazů prací a kompletního finančního pozadí.
Vučić si navíc naběhl na vidle, když bezprostředně po neštěstí tvrdil, že stříška vůbec nebyla předmětem prací, což novináři snadno vyvrátili pomocí fotografií a videozáznamů. Potom na demonstranty 5. listopadu tvrdě zaútočila policie.
Související
Když vyšli v prosinci do ulic studenti v dalších srbských městech, policie je opět zatýkala a bila. Výsledkem byla celostátní okupační stávka, kterou podpořila hlavně ve větších městech i veřejnost. Podle prezidenta Vučiče ale šlo o snahu o „barevnou revoluci“ v žoldu cizích sil. Cizí síly Vučić nikdy nespecifikoval, ale alespoň slíbil, že napíše knihu „Jak sem porazil barevnou revoluci“. Zatím ji nenapsal…
Srbsko, které se pořád točí v kruhu, se tak trochu vrátilo do roku 1996, kdy Srbové více než tři měsíce protestovali proti režimu Slobodana Miloševiče, který odmítal uznat výsledky lokálních voleb, ve kterých zvítězila opozice. Nyní trvaly intenzivní protesty skoro rok a občasné protesty skoro dva roky. Doprovází je ale podobná energie a kreativita jako před jednou generací.
Co studentům neschází na kreativitě, jim ale schází na zkušenostech. Nakonec se transformovali do politického hnutí „Studentská kandidátka“, ale tu v zemi, založené tradičně na silných lídrech, budují bez lídra, jako jakýsi kolektivní orgán. Odmítají politiky ostatních opozičních stran.
„Mají dojem, že jsou zkrátka hlasem lidu, který skrze ně promlouvá, vysvětluje mi analytik Balša Božović. „Vstup do Evropské unie? Nezájem! NATO? Nikdy! Vztahy s Ruskem? Zachovat! Bojovat za Kosovo? Ano!“ „Chtějí se zbavit Vučiče, ale v zahraniční politice si nedělejte iluze,“ dodává skepticky.