Spisovatel Štěpán Javůrek, autor úspěšné trilogie Sudetský dům, představil první díl z nové zamýšlené čtyřdílné historické ságy Ve stínu jeřabiny. Ta obsáhne období československých dějin od Mnichovské dohody v roce 1938 po rok 1950.
Javůrek se tak po předchozím hořce komediálním románu Léta sametová, který se vztahoval k listopadu 1989, vrací do doby bezprostředně ovlivněné druhou světovou válkou. Podobně jako v dřívější trilogii Sudetský dům, situované do pohraničí.
„Byl částečně psán z pohledu Němců a lidí, kteří v pohraničí prožívají válku, leccos jsem pochopil a zkrátka jsem začal být trošku tolerantnější k některým názorům. A chtěl jsem si ten příběh poslechnout i z druhé strany, jak ho vnímali lidi, kteří žili ve vnitrozemí, nebo typičtí Češi,“ vysvětlil spisovatel, proč se opět inspiroval dávnější minulostí.
Úvodní próza z tetralogie Ve stínu jeřabiny začíná v létě roku 1938 a končí o dva roky později. Představuje rozdělenou rodinu, kdy se matka s dcerou skrývají v Pošumaví, zatímco otci se podaří utéct za hranice a dědeček se zapojí do odbojové skupiny. Právě po posledním jmenovaném členovi rodiny se tento díl jmenuje – Prokop.
Nosným tématem i v autorově novince je svoboda. „Existuje svoboda objektivní, prostředí, ve kterém žijeme, a pak svoboda vnitřní. Ta může existovat vždycky. Opět jsem si uvědomil, že když někdo sedí v cele a jeho osud je víceméně zpečetěn, tak pořád si může udržet vnitřní svobodu, když nemá tu fyzickou,“ míní Javůrek.
Inspirováno skutečnými „obyčejnými“ příběhy
K novému příběhu ho inspiroval skutečný příběh ženy, v knize ji představuje Prokopova vnučka Josefína. „Víceméně všechny hlavní postavy jsou založeny na skutečných faktech. Osud těchto lidí byl velmi těžký,“ říká s odkazem na svou babičku, narozenou v roce 1930, z jejíhož vyprávění ve svých románech také čerpá.
I za knižní postavy si volí lidi, kteří nemuseli nutně vykonat velké činy se zápisem do historie. „Často je někdo určen osudem a okolnostmi, aby tvořil velké dějiny. Když pak ale prožíváte takovou dobu, jste třeba živitel rodiny a musíte se o ni postarat, nebo žena, která za války zůstala s dětmi sama, to jsou tak mezní situace, že kdo může být obyčejný, když tohle zvládne,“ podotýká.
Prozradil ale, že vývoj jedné z postav kopíruje osud vojáka z českých dějin. I otec v románu je důstojník, po útěku z protektorátu se dostane do Sovětského svazu. „Jedna z těch zápletek spočívá v tom, že utíká jako velký masarykovec, sokol, člověk věrný těmto ideálům první republiky, a prožije celou válku mezi komunisty, což ho samozřejmě ovlivní. Nikdo není jenom špatný,“ zmínil Javůrek. Na to, jak přesně rozdílné pohledy zasáhnou do rodinného soužití, si čtenáři ale budou muset počkat až do třetího dílu.
„Abychom se naučili vést veřejnou debatu a klidně se i na některých věcech neshodnout, ale také zůstat přátelé, sousedi a spoluobčani. Není nic špatného na tom veřejně sdělovat své postoje a názory, když je to kultivovanou formou. Čím víc to lidé budou dělat, tím silnější bude občanská společnost a tím víc si budou o svých věcech rozhodovat sami,“ formuloval Javůrek to, co by si přál, aby si čtenáři odnesli z jeho knih o dějinných zvratech dvacátého století.