Rusko-čínská spolupráce v Arktidě sílí. Země budují Polární hedvábnou stezku a jednají o společném rozvoji ruských přístavů, námořního výzkumu a výměně technologií. Severní mořská trasa v době zablokovaných úžin kvůli konfliktu na Blízkém východě vzkvétá. Západ rusko-čínská osa znepokojuje – Moskva provozuje na severu desítky ledoborců a svou část Arktidy militarizuje. Peking zase v regionu významně investuje, přičemž jeho vědecké stanice budí obavy z dvojího užití. Evropská unie představila novou strategii, jež počítá s navýšením počtu ledoborců, vznikem Centra pro námořní bezpečnost či důslednějším monitoringem ruské stínové flotily v Arktidě.
Geopolitické soupeření na odlehlém severu umocňují v posledních letech změny klimatu, protože oteplování umožňuje rozšíření lodní obchodní dopravy i do míst, kde to led dříve nedovolil. V Arktidě se navíc dle odhadů amerických geologů z USGS nachází zhruba třetina neobjevených světových zásob zemního plynu a třináct procent ropy.
Společný výzkum a rozvoj přístavů
Říjnová návštěva poradce ruského vládce Vladimira Putina Nikolaje Patruševa v Číně poukazuje na úsilí o prohloubení námořní spolupráce obou zemí na severu za účelem překonání geopolitického tlaku. Během schůzek se jednalo mimo jiné o propojení čínské Hedvábné stezky s ruským transarktickým dopravním koridorem, rozvoji ruských přístavů, výměně technologií pro automatizaci kontejnerových terminálů či společném námořním výzkumu, informoval server Asia Times.
Spolupráce Pekingu s Moskvou v oblasti Arktidy se v poslední dekádě celkově značně rozšířila. Země v roce 2023 podepsaly klíčovou dohodu o spolupráci v tomto regionu. Čínské subjekty spolufinancují masivní těžební projekty, jako je Jamal LNG, a aktivně rozšiřují vlastní flotilu jaderných ledoborců.
Kreml má o rozvoj arktických námořních tras zájem mimo jiné proto, že se snaží dodávat více ropy a plynu do Číny, aby se vyhnul západním sankcím zavedeným kvůli své válce proti Ukrajině. Peking zase hledá alternativní námořní trasu, aby snížil svou závislost na Malackém průlivu mezi Malajsií a Indonésií. Posílení polárního koridoru zároveň může poskytnout čínským firmám přístup k ruským arktickým zdrojům a infrastruktuře.
Peking už ve strategii z roku 2018 prezentoval Čínu jako „téměř arktický stát“ s legitimními zájmy v arktické lodní dopravě, rozvoji zdrojů, vědeckém výzkumu a správě věcí veřejných. „Čína má ambici aspirovat na pozici světové supervelmoci. Jedním z atributů je dominance nebo alespoň přítomnost v geopoliticky důležitých oblastech světa, a tou Arktida bezesporu je,“ řekl dříve ČT24 bezpečnostní expert Vlastislav Bříza z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Polární námořní trasa
Severní mořská cesta významně zkracuje zejména vzdálenosti mezi Evropou a východní Asií. Trasa vedoucí z Šanghaje do Hamburku trvá asi osmnáct dnů. Naproti tomu tradiční lodní trasy mezi Evropou a Asií přes Suezský průplav kolem třiceti až pětatřiceti dnů.
Patrušev nyní orodoval v Číně za to, aby se čínské společnosti zapojily do Severní mořské cesty a souvisejících koridorů. Rusko si přeje přímé kontejnerové spojení mezi šanghajským přístavem Jang-šan a ruskými přístavy, investice do terminálů a čínské digitální know-how v oblasti automatizace přístavů. Moskva navrhuje také spolupráci v oblasti stavby lodí, námořního vzdělávání a výzkumu.
Peking v reakci označil námořní spolupráci za hnací sílu bilaterálních vztahů. Čína je největším obchodním partnerem Ruska a Moskva dodává asijské mocnosti stále více surovin a energií. Údaje čínské vlády uvádějí, že vzájemný obchod v roce 2025 již třetím rokem po sobě přesáhl dvě stě miliard dolarů (4,36 bilionu korun).
Námořní doprava ekonomické vazby obou států strategicky prohlubuje. V roce 2026 se ruský vývoz ropy přes Severní mořskou cestu ve srovnání s loňským rokem zvýšil o téměř padesát procent, přičemž od července do poloviny října bylo do Asie dodáno přibližně dvacet milionů barelů, upozornil magazín Modern Diplomacy s odkazem na informace agentury Reuters.
Dopady konfliktu s Íránem
Ačkoli je tato trasa známá jako rizikovější a nákladnější, její obliba roste ruku v ruce s narušením jiných dopravních tras, jako je Suezský průplav a Hormuzský průliv. V době, kdy osmdesát procent světového zboží stále proudí po moři, dosáhly sazby za tankerovou přepravu rekordních výšek kvůli konfliktům v Íránu a na Ukrajině, což způsobilo, že asijské rafinerie hledají alternativy k drahé americké ropě.
Vysoké poplatky za používání Severní mořské trasy, jež se neobejde bez pomoci ledoborců, jsou nyní levnější ve srovnání s trasami přes Rudé moře. Pro Moskvu navíc trasa představuje bezpečný způsob vývozu „černého zlata“, kdy se vyhýbá problémům, s nimiž se potýká kvůli západním restrikcím v evropských vodách.
Odhady naznačují, že ruský export ropy přes Arktidu by se mohl do konce navigační sezony zvýšit o dalších pět až deset milionů barelů. Společnost Gazprom Něft plánuje letos zvýšit své dodávky přibližně o 35 procent. Kromě toho se očekává, že vzroste i vývoz LNG. Putin tvrdí, že obrat nákladu by se do konce desetiletí mohl zdvojnásobit na sedmdesát milionů tun ročně, a to v době, kdy nový obří projekt Vostok Oil společnosti Rosněft na severu Ruské federace už nyní zvyšuje objem vývozu.
Server Asia Times v této souvislosti poznamenal, že globální toky v Suezu jsou s arktickou trasou stále neporovnatelné a provoz v arktické trase brzdí kromě ledu i vysoké pojistky, řídká infrastruktura a krátká provozní sezona, geopolitický a geoekonomický význam trasy však reálně roste.
Letos v srpnu zahájila čínská přepravní společnost Sea Legend první pravidelnou týdenní kontejnerovou linku přes Arktidu, čímž naplnila dlouhodobé ambice Pekingu vybudovat Polární hedvábnou stezku, informoval server The South China Morning Post. O ledovou zkratku do Evropy přitom mají zájem i Jižní Korea či Indie, kterým konflikty rovněž zkomplikovaly dodavatelské řetězce.
„Pro Moskvu by čínský kapitál, poptávka po lodní dopravě a technologie mohly pomoci proměnit ambiciózní arktickou strategii ve fungující logistický systém. Geopolitické důsledky budou ve Washingtonu nepochybně bedlivě sledovány,“ píše Asia Times.
Podezřelé čínské aktivity
Spojené státy již nyní považují Arktidu za arénu rostoucí strategické konkurence . V roce 2025 americká pobřežní stráž ohlásila pět výzkumných plavidel napojených na Čínu operujících v americké Arktidě nebo v její blízkosti a zvýšila počet vlastních hlídek.
Západní země znervózňuje rozšiřování čínských výzkumných aktivit, satelitních systémů a mapování mořského dna v oblasti severu. Peking také podle Západu využívá výzkumných stanic v regionu i pro vojenské účely, což asijská země popírá.
„Čínské arktické ambice narážejí na rostoucí odpor (západních) arktických států, které jsou obezřetné vůči jejím strategickým záměrům. Navrhované investice jsou blokovány, vědecké aktivity podrobně zkoumány a ukazuje se, že partnerství s Ruskem je užší, než naznačovaly dřívější prognózy,“ analyzuje situaci akademická platforma East Asia Forum s tím, že vojenské kapacity Číny nicméně zůstávají v blízké budoucnosti omezené.
Šéf švédské vojenské zpravodajské služby Thomas Nilsson v rozhovoru pro list The Times varoval, že Čína „využije“ Ruska k získání opěrného bodu na Dalekém severu. Moskva, které se původně nelíbilo rozšiřování čínského vlivu v Arktidě, nyní podle něj nemá na výběr, protože je závislá na Pekingu, pokud jde o udržení jeho válečného úsilí prodejem ropy a plynu. Zároveň se spoléhá na svého spojence v oblasti dodávek válečného materiálu a zboží dvojího užití, jako jsou mikročipy.
Ruská militarizace severu
Spolu s táním ledovců se potenciálně otevírá cesta do Arktidy nejen pro komerční lodě, ale i pro vojenské ponorky z námořních základen na severu, přičemž zhruba 53 procent pobřeží leží v Ruské federaci. Tyto základny se nacházejí hlavně v okolí Murmansku, ale Moskva postupně rozšiřuje své kapacity i na dálném severu od poloostrova Kola dále, upozorňuje American Security Project.
V Arktidě působí Severní flotila a Rusko tam má i důležitá jaderná zařízení, připomíná turecká agentura Anadolu. Za Putinovy éry Moskva znovu oživila i některé vojenské základny ze sovětské éry v této oblasti, aby posílila svou dominanci.
„Rusko rozšiřuje svou vojenskou přítomnost na severu. Moskva znovu otevřela sovětské základny a testuje v regionu nové zbraně,“ varovala šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová. „Invaze dronů, rušení GPS a sabotáž podmořských kabelů podkopávají bezpečnost Arktidy,“ dodala.
Moskva na severu nasadila také pokročilé systémy pobřežní obrany, jako je Bastion, systémy protivzdušné obrany S-400 přizpůsobené pro arktické podmínky a stíhací letouny vyzbrojené hypersonickými raketami, informoval polský zpravodajský server Defence24.
Rusko zároveň v Arktidě provádí cvičení s jadernými ponorkami. Západní rozvědky a vojenští analytici přitom varují, že i Peking k takovému kroku aktivně směřuje a intenzivně buduje kapacity, aby mohl své jaderné ponorky v regionu v nejbližších letech nasadit.
Trump a role NATO
Před rostoucím ruským i čínským vlivem na dalekém severu opakovaně varuje americký prezident Donald Trump, jehož strategie v tomto regionu se opírá o posílení vojenské přítomnosti, zajištění strategických surovin a získání větší kontroly nad klíčovým územím Grónska.
Jeho veřejná prohlášení o možné anexi tohoto strategického ostrova vyvolala po jeho návratu do Bílého domu roztržku se spojenci, kteří se kromě kroků Moskvy a Pekingu začali obávat i dalšího postupu Washingtonu. Napětí se snížilo až po nedávném uzavření bezpečnostní dohody USA s Dánskem a Grónskem.
Podle webu Defence24 ale odstrašování ze strany Západu zatím na severu není dostačující. Vstup Finska a Švédska do Severoatlantické aliance sice v posledních letech dramaticky změnil rovnováhu sil v Arktické radě, kdy sedm z jejích osmi členských států je nyní členy NATO, což dává Alianci značnou strategickou hloubku na jejím severním křídle, to ale nestačí.
„Problémem NATO není geografie, ale nedostatek specializovaných operačních platforem a nedostatek odpovídajících prostředků k fyzickému vyjádření síly v těchto vodách. Spojené státy trpí vážným nedostatkem operačních ledoborců, mají k dispozici pouze dvě stárnoucí plavidla, zatímco Rusko jich má více než čtyřicet, včetně výkonných jaderných ledoborců třídy Arktika. Bez fyzické schopnosti operovat v ledem pokrytých vodách zůstávají washingtonská prohlášení na podporu svobody plavby v Arktidě jen diplomatickými notami,“ upozornil Defence24.
NATO se nyní snaží posílit bezpečnostní přítomnost v Arktidě a na Dálném severu prostřednictvím zastřešující iniciativy Arctic Sentry, která byla spuštěna letos v únoru a jejím cílem je sjednotit námořní a letecké hlídky, sdílení zpravodajských informací a vojenská cvičení. Do misí a hlídek v oblasti se zapojují různé státy – například Švédsko či Německo, které pro tyto účely vyčlenily své stíhací letouny.
Arktická strategie EU
Evropská unie letos v říjnu představila svou vlastní arktickou strategii, jež stanovuje čtyři priority: posílení bezpečnosti a odolnosti, reakci na změnu klimatu v Arktidě, prosperitu a příležitosti pro obyvatele a komunity v arktickém regionu.
„Arktida se změnila velmi dramaticky – a změnil se i celý svět, zejména od ruské agrese proti Ukrajině. Arktida se otepluje až čtyřikrát rychleji, než je světový průměr, stala se předmětem geopolitické rivality,“ uvedl v rozhovoru pro ČT24 komisař EU pro mezinárodní partnerství Jozef Síkela, jenž měl přípravu nové strategie na starosti.
Evropská komise počítá s posílením dohledu nad Arktidou, kde se její zájmy střetávají se zájmy Ruska, Číny i USA. V první řadě jde ale o reakci na ruskou hrozbu pro severní křídlo Evropy, a na to, jak Moskva využívá tento region k vyhýbání se sankcím.
Kvůli rostoucímu napětí v oblasti byla sedmadvacítka nucena přesměrovat své arktické priority od klimatických obav k bezpečnostním aspektům, poznamenal francouzský deník Le Monde.
„Arktida je jedním z míst, kde se střetávají tektonické desky geopolitiky,“ řekla šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. „Když vidíme, že suverenitu, územní celistvost a pravidla, která jsou základem stability v regionu, již nelze brát jako samozřejmost, musíme jednat a změnit naši strategickou pozici,“ zdůraznila.
Podle von der Leyenové to, jak Rusko obnovuje svou vojenskou přítomnost v Arktidě, prosazuje hybridní strategie proti svým sousedům a přetváří bezpečnost Arktidy, má dopad na EU jako celek.
Více ledoborců a nové centrum bezpečnosti
Nová strategie předpokládá posílení evropské flotily ledoborců, což je dlouhodobý požadavek Finska, protože starý kontinent nyní disponuje pouhou desítkou těchto plavidel. Brusel dále plánuje zvýšení ochrany kritické infrastruktury v regionu či zintenzivnění monitorování potenciálních sabotáží a pohybu ruské stínové flotily v regionu.
Ta je stále hůře sledovatelná nejen kvůli složitým vlastnickým strukturám a registracím pod cizími vlajkami, ale také kvůli technologiím navrženým k maskování totožnosti a pohybu plavidel.
Putin navíc dekretem nedávno zpřísnil kontrolu nad údaji o energetickém sektoru včetně přepravy po moři, což může dále zkomplikovat úsilí o sledování této flotily. Krok Kremlu také vyvolává obavy o námořní bezpečnost Norska a jeho severských sousedů, píše server High North News.
Arktická strategie by rozšířila rozsah sledování ruské stínové flotily za hranice Středozemního a Baltského moře tak, aby zahrnovalo i severní Atlantik a Severní ledový oceán, a to zřízením nového Centra pro námořní bezpečnost.
To však nezačne fungovat okamžitě. Vysoce postavený úředník EU podle serveru Kyiv Independent uvedl, že tuto myšlenku je nejprve třeba prodiskutovat s členskými státy Unie, aby se zjistilo, kdo a jakým způsobem je ochoten do iniciativy přispět. V rámci idey Brusel zmiňuje úzkou spolupráci s NATO a jeho členskými zeměmi, ale zatím není potvrzeno, kterých států se to týká.
Snížení závislosti na USA
Některé z iniciativ uvedených ve strategii zřejmě cílí na snížení závislosti na Washingtonu, podotýká Le Monde. Brusel plánuje „suverénní a bezpečný“ podmořský kabel, který propojí Grónsko s pevninou EU, jako součást širšího projektu „pan-arktického“ kabelu, který propojí i Kanadu, Japonsko a Jižní Koreu.
Blok také pracuje na zajištění satelitní konektivity v Arktidě prostřednictvím projektu satelitní konstelace IRIS², jehož cílem je konkurovat systému Starlink amerického miliardáře Elona Muska. Strategie dále zdůrazňuje potřebu spolupráce s „podobně smýšlejícími“ zeměmi mimo EU, jako je Kanada, Velká Británie a Norsko, a počítá s pravidelným summitem partnerů „severního sousedství“.
Plán počítá také s investicemi do obnovitelných zdrojů energie a projektů zaměřených na kritické suroviny. Evropský komisař pro energetiku Dan Jorgensen přitom zdůraznil, že postoj bloku „k vrtání v Arktidě zůstává stejný a je zcela jasný: ropa, uhlí a plyn musí zůstat v zemi.“
V tomto ohledu se názory EU a USA rozcházejí. Trump po návratu do Bílého domu rozhodl o uvolnění ekologických regulací a chce maximalizovat těžbu „černého zlata“ a plynu v americké části Arktidy.
V regionu provádějí těžbu kromě USA a Ruska také některé evropské země mimo EU jako Norsko. Síkela obvinil Rusko z „bezprecedentních“ akcí v Arktidě a uvedl, že „katastrofální úroveň vrtání a otevírání nových dolů“ v regionu přispívá k jeho rychlému oteplování.
V rámci nové strategie má blok v úmyslu posílit výzkum, pozorování a monitorování klimatu a spustit stěžejní projekty využívající umělou inteligenci k „předvídání extrémního počasí a kaskádových katastrof, jako jsou pobřežní záplavy“. „Spolupráce v rámci Arktidy je velmi obtížná. Nezískáváme informace o permafrostu z největší části arktického území,“ upozornil Síkela v rozhovoru pro německou stanici Deutsche Welle.
EU rovněž nastínila nové plány týkající se obyvatel arktické oblasti. Blok chce posílit dialog s původními obyvateli a zároveň rozšířit příležitosti v rámci programu Erasmus+ pro arktickou mládež.