Zazděné trezory, několik vrstev starých podlah a sklepy, které pamatují 14. století. Historický dům v Kutné Hoře vydával svá tajemství postupně, jak z něj architektka Jana Zadák odstraňovala nánosy pozdějších úprav.
Nechtěla minulost zahladit, ale ani proměnit dům v kulisu, která si na historii hraje dobovým nábytkem a dekoracemi. Rozhodla se zachovat to, co má smysl, a propojit staré zdi se současným designem a uměním.
Související
„Charakter domu jsme nemuseli vytvářet. Spíš jsme ho potřebovali nechat vyniknout,“ říká Zadák, která hotel donebe navrhla, vlastní a také provozuje. Hned při prvním setkání ji zaujalo, kolik stop minulosti v něm zůstalo. Chtěla vytvořit místo, které ukáže Kutnou Horu z trochu jiné stránky.
Návštěvníci si město spojují hlavně se středověkými památkami, majitelka jim chtěla nabídnout pobyt v historickém domě, který nepůsobí jako muzeum. Staré prvky spojila se světlými interiéry, současným nábytkem a uměním. Hotel dával smysl také z praktického hlediska. Oprava vyžadovala značné investice a krátkodobé ubytování podle majitelky nabízelo rozumnou cestu, jak je postupně splácet.
Rekonstrukce odhalila další vrstvy
S opravami začala brzy po koupi. První roky postupovala po etapách a řadu věcí zvládala s manželem svépomocí. Teprve v posledních dvou letech se práce rozběhly naplno. Na stavbu nastoupila firma s dalšími dodavateli a Zadák koordinovala jejich práci.
Celá rekonstrukce zabrala pět let. Dům totiž nešlo jednoduše zaměřit, zakreslit do plánů a pak se držet původního návrhu. Mnohé se ukázalo až ve chvíli, kdy řemeslníci odkryli staré konstrukce nebo obnovili zazděné průchody. Zadák proto plán průběžně upravovala.
„Historický dům podle mě nejde navrhnout jen od stolu. Musíte být na místě a reagovat,“ říká. Jedno z překvapení se skrývalo v dnešní kavárně. Okno, které se při rekonstrukci ukázalo, mohlo podle architektky kdysi patřit ke kutnohorské radnici. Jistotu ale nemá. Jindy narazili na zazděné trezory. Některé objevy zatím čekají na své místo. Zadák si například schovává několik set let staré dveře do sklepa, pro které dosud nenašla vhodné využití.
„U takto starého domu nemůžete počítat s rovnými podlahami, pravými úhly ani jednoduchými řešeními. Často říkám, že domu musíte naslouchat. Jenže vám ne vždy říká to, co chcete slyšet,“ popisuje.
Zachovat původní prvky pro ni nebylo něco navíc, na co by přišla řada, pokud zbudou peníze a čas. Patřilo to k samotnému zadání. Jako architektka a zároveň investorka nemusela nikoho přesvědčovat, proč má cenu určité části domu zachránit. Rozhodovat mohla rychleji, i když jí občas chyběl odstup a pohled někoho, kdo by její nápady zpochybnil.
Devět pokojů, devět různých podob
Zadák nechtěla každému z devíti pokojů předem přidělit téma a pak ho do prostoru násilím vtěsnat. Jejich podobu určily samotné místnosti, jejich proporce, zachované detaily i atmosféra. Každý pokoj proto vypadá jinak, všechny ale spojují některé společné prvky. Patří k nim ocelový nábytek vyrobený na míru nebo židle značky TON.
Stejně důležitou součástí hotelu se stalo současné umění. Zadák ho nechtěla vybírat až na konci podle toho, kde zbyla volná stěna. S umělci proto spolupracovala už během příprav interiérů. Sochařka Martina Jirčíková vytvořila přímo pro hotel sérii děl nazvanou donebe.
V pokoji Bohéme zaujmou obrazy Filipa Šíchy. Nejvýraznější umělecký zásah ale najdou hosté v podkroví. Při rekonstrukci tam Zadák obnovila historické trámy a vizuální umělec Patrik Proško na ně navázal instalací Netvar. Právě u ní musela architektka ustoupit od své původní představy. Zpočátku si přála méně výrazné dílo a váhala, zda má instalace v pokojích dostat tak dominantní místo. Nakonec nechala rozhodnutí na autorovi.
„Z výsledku jsme nadšení. Zpětně jsem ráda, že jsem netrvala na své původní zdrženlivosti. Vyplatilo se důvěřovat někomu dalšímu a připustit odvážnější výsledek, než jsem si původně představovala,“ říká. Instalace neslouží jen jako dekorace, kolem které hosté projdou cestou do pokoje. Ve dvou pokojích pod ní mohou usínat a během pobytu ji pozorovat. Zároveň se jim otevírá výhled na chrám svaté Barbory. Umění, interiér a okolní město tu patří k sobě.
Obraz, který dům vytvořil sám
Jeden z nejpůsobivějších detailů najdou hosté ve wellness v nebi, které patří k pokoji Kiss & Hug. Nad vířivkou nechala Zadák odkrýt část původní zdi a nasvítila ji. Na první pohled je vidět, jak se v ní střídají cihly a kámen. Každá vrstva připomíná jinou etapu dlouhého života domu.
„Mám tenhle obraz ráda právě proto, že jsme ho nevytvořili my. Jen jsme upozornili na něco, co už zde bylo,“ vysvětluje. „Architekturu proměňují lidé, kteří přidávají nové vrstvy, upravují staré prostory a přizpůsobují je svým potřebám.“ Podobně se během provozu proměňoval i hotel. Architektka přiznává, že její snaha o jednoduchost někdy zašla příliš daleko. Během prvního roku proto doplnila některé věci, které hostům chyběly. Minimalismus má podle ní smysl jen tehdy, když prostor zůstává příjemný a dobře se v něm žije.
Rekonstrukce se navíc odehrávala souběžně s rodinným životem. Během pěti let se manželům narodily třetí a čtvrté dítě a víkendy často trávili společně na stavbě. Hotel tak pro ni nebyl jen pracovním projektem, od kterého by po večerech odcházela. Po celou dobu se prolínal s každodenním životem její rodiny.
„Dům nás během rekonstrukce mnohému naučil. Některá rozhodnutí bych dnes udělala rychleji a jinak. Samotnou podstatu projektu bych ale neměnila. Není dokonalý. A to je podle mě v pořádku,“ uzavírá.
VIDEO: Móda má být zábava
Zdroj: autorský článek