Do České televize Dana Makrlíková na sklonku roku 2000 přitom nepřišla jako politický pěšák, ale jako krajská reportérka, která od ledna měla v Praze nastoupit na post moderátorky regionálního zpravodajství. Místo posunu v kariéře ji však čekala barikáda, která rozdělila celou společnost.
„Byla jsem zaměstnanec televize, krajánek. Rada ČT tehdy zvolila generálním ředitelem Jiřího Hodače a prakticky okamžitě se začalo stávkovat,“ vrací se k prosinci roku 2000 Dana Makrlíková.
Související
„Jako pětadvacetiletá holka jsem to vnímala tak, že ředitel byl řádně zvolený, ještě nic nepředvedl a oni mu ani nedali šanci. Kdyby se začalo stávkovat za půl roku, kdybych viděla, že dělá špatné kroky, vnímala bych to jinak,“ vysvětluje svůj tehdejší postoj.
Ačkoliv sama přiznává, že dosazení Jany Bobošíkové do čela zpravodajství vnímala jako nešťastný a kontroverzní tah, stávku zaměstnanců tehdy nepodpořila.
„Kdybych měla tehdy dnešní rozum a zkušenosti, vůbec bych se do toho nepletla. Z pohledu po šestadvaceti letech bych do toho nešla ani náhodou,“ říká otevřeně.
Prořezané gumy a inzerát na erotické služby
Cena za několik týdnů vysílání takzvané „Bobovize“ byla vysoká. Zatímco stávkující redaktoři vyšli z krize jako obhájci svobody slova, Makrlíková čelila tlaku, který přesáhl hranice profesní debaty.
„Šikanovali mě mnoho dalších let. Bez ohledu na to, co jsem uměla nebo co jsem dělala, to na mě vždycky někdo vytáhl – že jsem ta z Bobovize,“ vzpomíná na následující roky.
Související
„Měla jsem propíchané pneumatiky, poškrábaný lak na autě, někdo podal inzerát, že nabízím erotické služby, a mně pak chodily tisíce zpráv denně,“ vypočítává.
Z médií přesto nezmizela. Moderovala zprávy na tehdejší TV Galaxie a později na Primě i v Českém rozhlase, působila jako mluvčí Českého telekomunikačního úřadu a mezi lety 2008 a 2014 zasedala v Radě České televize.
Nakonec ale zpravodajství opustila docela. Vystudovala zahradní inženýrství, doplňuje si doktorát, navrhuje zahrady a píše knihy. Před kamerou se dnes objevuje už jen s radami ohledně zahrad.
„Zahrady jsou moje celoživotní láska, ale rozhodnutí věnovat se jim souviselo i s obrovskou úlevou, že nad sebou nemám šéfa a nemusím nikoho poslouchat ani se nikomu zpovídat. Je to nesmírně osvobozující. Ve zpravodajství se totiž politice a tlakům zkrátka nevyhnete,“ vysvětluje.
Noční hlasování rozhodně vzbuzuje otázky
Aktuální napětí na Kavčích horách a stávku v ČT a ČRo Dana Makrlíková sleduje se znalostí zákulisí z pozice redaktora i dozorčího orgánu. Noční hlasování sněmovny, které 24. října ve 4:36 ráno poslalo návrh na zrušení poplatků do druhého čtení, nepovažuje za šťastné.
„Hlasování v tuto noční dobu budí obrovské spekulace. Nabíhají si do toho,“ prohlašuje směrem k události, která stávku odstartovala. Iluze si však nedělá.
„Jako člověk, který pracoval jako novinář i v Radě České televize, mohu říct jediné: politici napříč spektrem chtějí, aby o něm média informovala jak chce on a kdy se to hodí jemu.
Galerie: Současné protesty v obraze
Stačí se poučit z historie, jenže lidstvo má strašně krátkou paměť. Vůdci vždycky uměli manipulovat médii, aby ovlivnili davy, a z historie víme, že totalitní režimy leckdy vzešly ze svobodných voleb,“ říká.
Finský model? U nás riziko manipulace
Vládní koalice chce koncesionářské poplatky zrušit a Českou televizi i Český rozhlas financovat přímo ze státního rozpočtu, premiér Andrej Babiš mezi alternativami zmínil i jejich dobrovolnost.
„Během mého působení v Radě ČT jsme byli ve finské veřejnoprávní televizi Yle, která přešla na financování ze státního rozpočtu, protože výběr poplatků nebyl efektivní a v jejich radě seděli přímo volení poslanci,“ vzpomíná na zajímavou zkušenost.
Video: Protesty proti převedení ČT a ČRo pod státní rozpočet
„Když jsem se ptala, jestli se nebojí politického ovlivňování, koukali na mě, jako kdybych spadla z višně. Skandinávská mentalita je ale od naší propastně odlišná,“ varuje.
Podle Makrlíkové se stačí podívat, jak dopadlo státní financování na Slovensku nebo v Maďarsku. Zároveň odmítá argumenty, že veřejnoprávní média jsou přežitkem nebo zbytečnou finanční zátěží.
„Dnes si každý, kdo má přístup na sociální sítě, vytváří vlastní zpravodajství. A vidím kolem sebe, že i velmi inteligentní lidé často nedokážou rozlišit fake news od reality. Právě proto by Česká televize, Český rozhlas a ČTK měly přinášet realitu. Zpravodajství tu musí být i pro případ jakékoliv krize – všichni se o něj opíráme a čekáme, co nám řeknou. Stávka samozřejmě nic nevyřeší, ale médium veřejné služby potřebujeme, jinak na to doplatí obyčejní lidé. Tak, jak to v dějinách bývá vždycky,“ říká.
Zdroj: autorský článek