Sté narozeniny oslavil konstruktér Oldřich Jelínek, který sestrojil první katalyzátor využívaný v praktickém provozu. Působil mimo jiné v děčínských strojírnách a chrudimské Transportě. Na svém kontě má také několik patentů a vynálezů, z nichž vycházeli konstruktéři dalších systémů.
„Oni si to prohlédli a řekli – máte pravdu. Naštěstí o katalyzátorech něco věděli,“ vzpomíná Oldřich Jelínek na prosazování svého vynálezu. V šedesátých letech pracoval v továrně na vysokozdvižné vozíky. Protože bylo nutné je provozovat i v uzavřených halách, sestrojil zařízení, které tlumilo hluk a zachycovalo výfukové zplodiny.
Jeho katalyzátor, na který získal v roce 1964 patent, představoval novinku i ve světovém měřítku. „Objevila se zpráva, že Jelínek předešel automobilky o čtyři roky – a já jsem se zarazil a říkal si: těbůh, já se nechci s nikým srovnávat,“ vzpomíná.
To není katalyzátor, je to pucmašina
Jelínek vyrůstal na venkově poblíž Nového Bydžova. „Jako kluk ze zemědělství jsem vždycky říkal, že to přece není katalyzátor, ona je to pucmašina,“ říká s úsměvem. Pucmašina bylo označení pro stroj na čištění obilí. Konstruktér tak dokázal zkušenosti z mládí promítnout i do svého technického řešení.
Základy technických znalostí získal v bývalém cukrovaru ve Skřivanech, kde za protektorátu působila německá továrna na opravy letadel Luftwaffe. „Získal jsem pojem o hydraulice, protože předtím jsem to vůbec neznal. Z toho jsem žil už v práci,“ vysvětluje.
Nezbohatl, ale netrápilo ho to
„Říkali mi tehdy, že se to bude jednou používat i ve všech osobních autech a že z toho zbohatnu. Nezbohatl jsem, věděl jsem totiž už tenkrát, že mne výzkumné ústavy nikam nepustí. Mě to ale nijak netrápilo, já se nehonil za penězi,“ řekl Jelínek před čtyřmi lety Paměti národa.
Celkem získal tři patenty a ocenil ho také tehdejší ministr průmyslu. Jeho katalyzační tlumič dokázal zachytit více než devadesát procent karcinogenních plynů z výfuků. Za důležitější než finanční úspěch však konstruktér považoval své životní postoje. „Mnohem důležitější pro mne je, že jsem v kritických okamžicích svého života obstál. Žil jsem tak, abych se nemusel sklánět,“ pověděl Paměti národa.
Uvádí, že o politiku se nikdy aktivně nezajímal. Věnoval se především technice a sebevzdělávání. V padesátých letech odmítl spolupracovat s StB. Do komunistické strany vstoupil bez výraznějšího politického angažmá, v roce 1970 mu strana členství zrušila. Po revoluci založil firmu na výrobu razítek, kterou později prodal.