„Byl jsem totálně na dně,“ přiznává 37letý Luboš. Nejprve mu zemřela dcera, což vyústilo v dlouhý a bolestný rozvod, poté se přidaly i problémy v práci. „Nemohl jsem se soustředit a výkon klesal. Všechno, co jsem měl do té doby rád, bylo zkrátka najednou pryč,“ popisuje.
Na internetu si proto našel terapeutku a začal k ní chodit. Sezení absolvoval jedenkrát týdně. „Zpočátku to celkem pomáhalo, protože jsem mluvil hlavně já. Potřeboval jsem to ze sebe dostat,“ říká. Jenomže pak přišel zlom.
„V určité fázi mě přestala poslouchat. Místo abychom řešili moje úzkosti, musel jsem poslouchat její stesky – sama mi začala vyprávět o svém vlastním rozvodu. Prokládala to poznámkami, jak jsou muži nezodpovědní,“ říká.
Když se jí jednoho dne svěřil i s intimním traumatem z dětství, odmítla to řešit. „Jenom se lakonicky podívala na hodinky a řekla, že náš čas pro dnešek vypršel. A že bude mít celý následující měsíc dovolenou,“ vzpomíná.
Na další sezení už se proto Luboš neobjednal. „Začal jsem se pídit po její kvalifikaci a zjistil, že má jen titul z bohemistiky a pár kurzů na life coaching,“ vysvětluje.
Samozvaní terapeuti
Podobných případů jsou v Česku desítky. Dokládají to oslovení odborníci i košaté debaty na sociálních sítích.
Třeba na Facebooku už se před několika lety zformovala skupina Psychokraviny, kterou spravují akreditovaní psychologové. Lidé si tam vyměňují nepříjemné zkušenosti, které nabrali s takzvanými psychošmejdy či různými samozvanými terapeuty a kouči. Ti sice své služby nabízejí za peníze, ovšem často bez dostatečného vzdělání.
„Třeba tato dáma poskytuje terapii za sto tisíc korun formou telefonátu,“ upozorňuje jeden z přispěvatelů na terapeutku z pražských Nuslí. A podotýká, že žena má jen bakalářský titul ze sociologie a k tomu pětidenní kurz integrované psychoterapie. Další lidé se pozastavují nad poradenstvím od mladé influencerky.
Situaci měla vyřešit novela živnostenského zákona, která začala platit letos v létě. Jakékoliv psychoterapeutické služby mimo zdravotnické zařízení už podle ní může nabízet jen člověk, který dokáže doložit vysokoškolské vzdělání, akreditovaný výcvik a k tomu alespoň rok praxe.
Jenomže podle odborníků norma zafungovala jen částečně. Stávající poradci si totiž mohou vysokou školu teprve dodělat, dostali na to celkem tři roky. Mezitím mohou v klidu působit dál.
Živnostenské úřady navíc nemohou kontrolovat všechno. „Pohlídají si jen oblast živnostenskou. Co naopak nepostihnou, je to, jestli daný psychoterapeut pracuje v souladu s etickými principy profese nebo jestli se celoživotně vzdělává,“ podotýká mluvčí České asociace pro psychoterapii Andrea Brožová. V tom podle ní zůstává současná legislativa bezzubá.
Konec chaosu
Podle Tomáše Nikolaie, který vede katedru psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, by proto měla vzniknout profesní komora. Ta by jednak střežila seznam prověřených odborníků se stoprocentně doloženým vzděláním, současně by také řešila jejich případná provinění.
„Rozhodně by to ukončilo dosavadní chaos v řadách pacientů, kteří se nemají kam obrátit. Neví, kde si prověřit odbornost konkrétního psychologa, nemají si ani kde stěžovat,“ řekl Nikolai Aktuálně.cz.
Na podobě nového zákona o psychologických službách, který by profesní organizaci ustanovil, už se podle něj pracuje. V podstatě už se ladí jen detaily.
„Například to, kdo bude moct v profesní organizaci působit. Třeba já bych preferoval odborníky rozdělit do dvou kategorií,“ nastínil Nikolai a dodal: „V jedné komoře by zakotvili ti, co působí ve zdravotnictví – tedy kliničtí psychologové, logopedi a adiktologové. Druhá komora by sdružila terapeuty mimo zdravotnická zařízení.“
Ještě rychlejším způsobem, jak komoru založit, by podle něj bylo vepsat ji do stávajících zákonů. „I sestry chtějí svou vlastní stavovskou organizaci, tak by se to mohlo spojit,“ navrhuje.
Vedení resortu zdravotnictví s ním souhlasí, otázkou profesních komor se prý skutečně zabývá. „Stále o tom ale probíhá odborná diskuse, její závěry proto nebudeme prozatím předjímat,“ napsala Aktuálně.cz Renata Povolná z tiskového odboru ministerstva.
Pomoc potřebuje každý pátý Čech
Zájem o pomoc psychologů a terapeutů totiž roste, podle odborníků ji potřebuje zhruba každý pátý Čech. Jenže expertů na péči o duševní zdraví se nedostává.
Zatímco Světová zdravotnická organizace doporučuje zajistit nejméně 26 klinických psychologů na sto tisíc obyvatel, v tuzemsku jich působí na stejný počet jen asi osm. Reálně tak v Česku chybí zhruba 1500 klinických psychologů.
Lidé pak na jejich služby čekají týdny i měsíce. „A někteří mohou dát v zoufalství přednost i neověřeným jménům a adresám,“ varoval dětský psychiatr David Adam. To ale může mít v krajních případech až fatální následky – neodborná péče může vyústit až k sebevraždě klienta.
Další lidé zvolí neodbornou pomoc i z toho důvodu, že rozdíl v profesích nevidí. Neumí rozlišit mezi psychologem, klinickým psychologem a psychoterapeutem. Ukázal to nedávný průzkum agentury STEM/MARK pro Asociaci klinických psychologů, podle kterého se až polovina lidí v těchto odbornostech nevyzná.
„Všechny tyto profese se přitom diametrálně liší, a to vzděláním i poskytovanými službami,“ komentovala výsledky klinická psycholožka z asociace Markéta Celerová.
Psychiatr je podle ní lékařem, psycholog má za sebou studium psychologie na vysoké škole. Nejčastěji ho absolvoval na filozofické fakultě některé z univerzit.
„Pokud má atestaci, tedy odborné vzdělání a praxi zakončenou zkouškou, je zdravotnickým pracovníkem označeným jako klinický psycholog. Věnuje se tedy diagnostice duševních poruch nebo krizové intervenci,“ popisuje Celerová. Mimo zdravotnictví může psycholog působit například i v kariérním, školním nebo sportovním poradenství.
Psychoterapeut ve zdravotnictví zase musí mít vystudované lékařství či psychologii, k tomu speciální výcvik a atestaci. „Věnuje se pak systematické psychoterapii pacientů,“ přibližuje odbornice. Mimo zdravotnictví může působit jako psychoterapeut jakýkoliv vysokoškolák s magisterským stupněm vzdělání a odborným výcvikem.
Kouč může mít i středoškolské vzdělání a absolvovaný kurz. Označení „terapeut“ není zákonem nijak chráněno, nazývat se tak může prakticky kdokoliv.