Nebe tehdy bylo bez mráčku, podmínky pro parádní lyžovačku byly ideální. V rakouském alpském středisku Kaprun se u pozemní lanovky Gletscherbahn Kaprun 2, která lyžaře vozila tunelem skrz masiv Kitzsteinhornu až do výšky 2 450 metrů, hromadili natěšení sportovci.
Na lyžování se těšil i tehdy jedenáctiletý Zdeněk Dřevěný z Jablonce nad Nisou, který na ledovec přijel na soustředění s lyžařským oddílem TJ Bižuterie.
Související
„Vždycky jsme s oddílem jezdívali hned první lanovkou. A když jsme se nevešli, tak druhou, ta jela asi za deset minut,“ vzpomíná Zdeněk po šestadvaceti letech. S týmem tak nahoru na sjezdovku vyrazil někdy po osmé hodině, tedy o půl hodiny až hodinu dřív, než vyjela osudná souprava.
Past v nitru hory
Souprava Kitzsteingams, tedy Kitzsteinský kamzík, se vzhůru naposledy vydala v 9:02, bylo v ní 161 cestujících a průvodčí. Mezi nimi byla i dvacetiletá česká instruktorka lyžování Ilona Menšíková nebo německá světová mistryně v akrobatickém lyžování Sandra Schmittová. Cesta měla trvat osm a půl minuty.
Jenže v neobsazené zadní kabině pro průvodčího mezitím začalo hořet. Podle vyšetřování byl na vině obyčejný domácí teplovzdušný ventilátor, který měl kabinu vytápět, přestože výrobce jeho použití v dopravních prostředcích zakazoval. Hned za ním vedlo potrubí hydraulických brzd, ze kterého podle znalců unikal olej.
Prohlédněte si fotogalerii:
Když se plastové potrubí roztavilo, začal olej stříkat přímo do plamenů. Oheň zachvátil ovládací pult a souprava nouzově zastavila zhruba půl kilometru za vjezdem do tunelu – aniž by průvodčí v přední kabině tušil, co se mu děje za zády. Celková délka tunelu je přitom 3300 metrů a lanovka tak byla v podstatě ještě na jeho začátku.
Cestující neměli jak přivolat pomoc: v oddílech chyběl alarm a v tunelu nebyl mobilní signál. Chybělo i tlačítko pro nouzové otevření dveří, a tak se snažili hůlkami a vším, co měli po ruce, prorazit okna. Dlouho ale neúspěšně.
Když si průvodčí konečně všimnul plamenů, strojník z horní stanice mu nařídil otevřít dveře a zahájit evakuaci. Byl to jejich poslední hovor, pak vyzkratovalo elektrické vedení.
Z tunelu se kvůli jeho sklonu stal gigantický komín a kouř plný toxických zplodin se hnal vzhůru, podle odborného časopisu SNOW vznikla požární smršť o rychlosti přes 150 kilometrů v hodině.
Přežilo pouze dvanáct lidí ze zadní části vozu, které německý dobrovolný hasič Thorsten Grädler přesvědčil, aby se vydali dolů, podél plamenů, přestože cesta nahoru vypadala logičtěji a snáz. Všichni, kdo běželi tunelem vzhůru k Alpincentru, se během několika minut udusili jedovatým kouřem.
První jízda a náhlé ticho
V téže chvíli byl Zdeněk Dřevěný s týmem už nahoře na ledovci. „Hned při první jízdě ale vleky vypnuli,“ popisuje. To byl okamžik, kdy požár zkratoval zmíněný vysokonapěťový kabel a všechno nad tunelem zůstalo bez proudu.
„Že se vlek zastavil, bylo docela normální, tak jsme si říkali, že je to asi v pohodě. Chvíli jsme čekali a potom nám řekli, že máme sjet k Alpincentru, že shořely nějaké kabely a vlek nepojede,“ vypráví.
O tom, co se odehrává pár stovek metrů pod nimi v nitru skály, lyžaři na svahu v tu chvíli ještě neměli tušení. Jedovatý kouř se tunelem hnal do horní stanice a Alpincentra, tři lidé se v budově udusili. Zemřeli i dva lidé v protijedoucí soupravě, průvodčí a jeho jediný cestující.
Zdeňka s jeho skupinou nasměrovali do chaty asi dvě stě metrů od Alpincentra. „Viděli jsme kouř a pořád přilétaly vrtulníky s hasiči. Šli dovnitř a za chvilku je nebo další lidi vynášeli na nosítkách, protože se nadýchali kouře,“ vybavuje si.
Pro jedenáctileté kluky měla situace zpočátku i dobrodružný nádech. „Samozřejmě jsme taky chtěli letět vrtulníkem,“ přiznává Zdeněk.
Až postupně jim, jako v podstatě ještě malým dětem, docházelo, co se stalo. „Viděli jsme, že jeden vagon vyhořel, a věděli jsme, kolik lidí se do něj vejde. A že to je hodně lidí. To pro nás byl trochu šok,“ vzpomíná.
Bůh zhasnul světlo
Dolů do střediska se dostali až po poledni, když se podařilo zprovoznit nedalekou kabinovou lanovku. Zpráva o požáru tou dobou už obíhala svět a doma v Jablonci nikdo nevěděl, jestli jsou děti v pořádku.
„Mobily ještě moc nebyly a hned to bylo ve zprávách. Pamatuju si, že jsme zavolali na první číslo, které jsme si vybavili, babičce, že jsou všichni v pořádku,“ vzpomíná Zdeněk.
Při požáru tehdy zemřelo 155 lidí z osmi zemí. Pro sportovní oddíl z Jablonce naštěstí jen skončilo soustředění už po prvním dni.
Vyšetřování největší poválečné katastrofy v Rakousku trvalo roky. Soudce Manfred Seiss 19. února 2004 zprostil viny všech šestnáct obžalovaných a neštěstí označil za zásah vyšší moci. „Bůh v Kaprunu na pár minut zhasl světlo,“ prohlásil.
Tunelem už lanovka nikdy nevyjela. U dolní stanice stojí od roku 2004 památník se 155 barevnými průzory, jedním za každou oběť, a jedním navíc směrem do tunelu, ze kterého už se nevrátili.
Zdroj: autorský článek, snow.cz,