Slzy radosti, objetí, ukrajinské vlajky – před čtyřmi lety, 11. listopadu 2022, osvobodily ukrajinské obranné síly Cherson z ruské okupace. Náměstí Svobody se stalo místem setkání obyvatel města a ukrajinských vojáků. Obyvatelé Chersonu, kteří toho dne byli ve městě, se podělili o své vzpomínky a o to, jak se od té doby změnil jejich život.
„Všichni si šeptali, že jsme osvobozeni.“
Obyvatelka Chersonu Ljudmyla Vološyná má stále v telefonu fotografie ze dne osvobození. V současnosti pracuje v dobrovolnickém centru, kde spolu s dalšími obyvateli tká maskovací sítě.
Ljudmyla vzpomíná, že zpráva o osvobození se městem rychle rozšířila, lidé se jí však zpočátku neodvažovali uvěřit.
„Na osvobození jsme dlouho čekali. Věděli jsme, že naši už jsou na přístupech k městu. Varovali nás, že by mohlo dojít k provokacím, takže když jsem poprvé uslyšela, že jsme osvobozeni, nevěřila jsem tomu. Stála jsem ve frontě na chleba, bylo tam asi přes sto lidí. Všichni si šeptali, že jsme osvobozeni, ale nikdo tomu nevěřil,“ říká.
Později se lidé začali scházet v centru města. Místem setkání se stalo náměstí Svobody, kde už byli přítomni ukrajinští vojáci.
„Život, který jsme vedli za okupace, nebyl životem. Jsme nesmírně vděční našim obráncům za tuto svobodu, za možnost svobodně dýchat a volně se pohybovat po naší zemi,“ říká Ljudmyla.
Zdůrazňuje, že válka ještě neskončila, a proto je pomoc armádě povinností každého.
„Myslím, že dnes buď sloužíte v ukrajinských ozbrojených silách, nebo pro ně pracujete. Musíme to dělat a pamatovat na to, že válka pokračuje,“ říká žena.
Ljudmyla sní o vítězství a osvobození levobřežní části Chersonské oblasti.
„Sním o tom, že se znovu setkám s našimi příbuznými, blízkými a přáteli a uvidím zemi sjednocenou. Chci, aby celý svět věděl o bolesti, kterou jsme prožili. A chci, aby Rusové pocítili lítost a pokání,“ říká.
Vlajky jako symbol ochrany
Sofii Karjejevové je nyní 14 let. Když byl Cherson osvobozen, bylo jí deset. Dívka říká, že si tyto dny dobře pamatuje. Následující den, 12. listopadu 2022, se vydala s babičkou na náměstí Svobody.
„Překvapilo mě, kolik tam bylo lidí. Všichni měli radost a skandovali: ‚Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům!‘“ vzpomíná Sofija.
Od té doby si schovává vlajky, které jí vojáci věnovali na památku.
„Mám dvě velké vlajky, které mi daroval můj strýc a jeho brigáda. A také jednu malou, kterou mi během osvobozování Chersonu podepsali vojáci. Schovávám si je a jednou pravděpodobně budu svým dětem a vnoučatům vyprávět, že jsem přežila okupaci,“ říká dívka.
Sofiina babička Ljubov Saluková ukazuje, kde jsou vlajky zavěšené.
„Malá vlajka visí vedle fotografie nad psacím stolem a velká je stranou na závěsu vedle stolu. Je to jako ochranný talisman,“ říká.
Navzdory nízkému věku si Sofija pamatuje život za okupace.
„Vzpomínám si, jak jsme se schovávali doma a snažili se nikam nechodit. Někteří moji spolužáci chodili do ruské školy. A když nám řekli, že se po našem sousedství pohybují ruští vojáci, odjeli jsme na naši daču (venkovský dům) a několik dní se tam schovávali,“ vypráví.
Radost a smutek jediného dne
Dmytro Hurin, původem z Holé Prystaně, strávil 11. listopad 2022 v Chersonu. Tento den navždy změnil jeho život. Přinesl mu radost z osvobození, ale také smutek z rozhodnutí jeho rodičů, kteří podporovali okupační úřady.
„Byla to obrovská radost, ale právě v ten den se v mém osobním životě objevily velké problémy. Rodiče mi napsali, že odjíždějí do Ruska. Já sám pocházím z levého břehu. Mé pocity byly smíšené: cítil jsem radost i smutek,“ vzpomíná Dmytro.
Po osvobození zůstal v Chersonu a stal se dobrovolníkem. Říká, že mu pomoc druhým dodává sílu.
„Když pomáháte lidem, nemusí vám ani říkat slova vděčnosti: to jednoduše vidíte v jejich očích. A to vás inspiruje žít dál,“ říká muž.
Dmytro nemá v úmyslu opustit město.
„Jednou jsem odjel na týden, ale nelíbilo se mi tam. Řekl jsem si: ‚Ne, vrátím se ke svým lidem, abych pracoval a pomáhal.‘ Neplánuji opustit ani město, ani zemi,“ říká.
„Nedělali jsme si iluze, že je po všem“
Illja Muzyka byl v Chersonu také v den jeho osvobození. Dozvěděl se o něm od známých, ale zpočátku této zprávě nepřikládal velkou váhu. O několik hodin později však spatřil v ulicích ukrajinské vojáky.
„Po silnici jede vojenský pick-up a na korbě sedí vojáci. Padla mi do oka jedna přilba a poznal jsem ukrajinský model. Dav křičí, raduje se, všichni jsou v euforii. S otcem jsme se také usmívali a radovali, ale i v tu chvíli jsme měli pochybnosti,“ vzpomíná.
Okupace ho podle jeho slov naučila vážit si svobody a života.
„Deokupace znamenala uvědomění, že jsme se dožili tohoto dne a zůstali fyzicky nezranění. Zároveň jsme si ale nedělali iluze, že je teď všechno za námi. Tušili jsme, že nás Rusové jen tak nenechají na pokoji a že budou následovat ostřelování. Jak vidíte, měli jsme pravdu,“ říká.
V roce 2024 se Illja přestěhoval do Ivano-Frankivsku. V současnosti studuje magisterský program na Chersonské státní univerzitě. Zatím neví, zda se do svého rodného města vrátí, nemá však v úmyslu s ním přerušit vazby.
„Nemohu s jistotou říct, zda zůstanu tady, nebo se jednoho dne vrátím do Chersonu. V každém případě ale plánuji přispět k obnově města jako odborník, případně jako dobrovolník. S Chersonem rozhodně neztratím kontakt,“ říká Illja.
Článek napsal Dmytro Vasyljev (Suspilne), poprvé byl publikován 11. listopadu 2026 v 08:03 (SEČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.