Objev několika kostí v jeskyni na ostrově Flores vyvolal nadšení až po jejich důkladnějším prozkoumání. Vědci totiž zjistili, že drží v rukou pozůstatky doposud neznámého tvora, který rozměry zásadně překonával jeho moderní příbuzné.
Jeskyně Liang Bua na ostrově Flores v Indonésii vydala roku 2003 poklad – lidskou lebku, kterou vědci nejprve považovali za dětskou. Teprve další analýzy ukázaly, že patřila do té doby neznámému pravěkému druhu člověka, který dostal jméno Homo floresiensis, ale říká se mu pro jeho rozměry „hobit“.
Teď vědci na stejném místě, kde před lety našli důkazy o existenci trpaslíka, objevili kosti obra.
Kosti, které paleontologové v hluboké jeskyni odkryli, patřily na první pohled nějakému ptákovi. Druhý pohled, tentokrát pomocí radiokarbonové analýzy, prozradil, že žil v době před asi 190 tisíci až 120 tisíci lety. A třetí analýza odhalila, že tvora, jemuž kost patřila, věda nezná.
Obří „bažant“ z jeskyně
To vyvolalo další zájem vědců, takže kosti začali zkoumat opravdu detailně. Analýzy prokázaly, že patřily dávno vyhynulému druhu tabona. Taboni jsou velcí a zavalití nelétaví ptáci, kteří jsou příbuzní dnešním bažantům nebo pávům, vzhledem jsou podobní spíše slepicím s holou hlavou.
A ten z ostrova Flores zřejmě patřil k těm největším tabonům, jací kdy chodili po povrchu Země. „Jedná se o jeden z nejstarších ptačích pozůstatků, které jsme v Liang Bua našli,“ uvedla Hanneke Meijerová z Univerzitního muzea v Bergenu, která výzkum vedla. „Toto je období, z něhož nemáme téměř žádné údaje o ptácích, takže je skvělé, že můžeme tento druh přesně přiřadit právě k tomuto období.“
Nově popsaný druh dostal jméno Megapodius rokusi po Rokusovi Due Aweovi, tedy vědci, který jednak jako první rozpoznal kosti hobitů a jednak našel kost tohoto druhu tabona. „Due Awe byl neuvěřitelný zoolog-archeolog-paleontolog a navíc samouk, takže je nám ctí, že můžeme pojmenovat druh po něm,“ uvedla Meijerová.
Tabon rokusův byl zřejmě poměrně velký, vážil asi 3,9 kilogramu, což z něj činí největšího tabona, který byl kdy nalezen. Zcela by, jak ukazuje úvodní ilustrace, zastínil i současný největší druh tabona na ostrově Flores, který váží pouze 0,5–1,2 kilogramu.
Opeřený stavitel mohyl
Moderní taboni sice vzhledem připomínají slepice nebo vyhublé krocany, ale chováním se od nich zásadně liší. Co mají společného, je způsob obživy, tedy vyhrabávání drobných tvorů ze země. Ale zásadně odlišný je způsob, jak se starají o své potomky.
Na rozdíl od svých opeřených příbuzných se taboni o svá mláďata nestarají ani sekundu. Vejce snáší do země nebo do speciálně navršených mohyl, kde jsou v bezpečí před případnými predátory. Poté, co se mláďata vyklubou z vajec, jsou od prvního okamžiku zcela samostatná a sama se protloukají životem. Je pravděpodobné, že stejně se chovaly i pravěké obří varianty těchto ptáků – konkrétní důkazy pro to ale vědci nezískali.
Na základě jediné fosilie nelze o pravěkém tabonovi říci nic dalšího. Bez křídelních kostí není jisté, jestli dokázal létat, a bez dalších fosilií zůstává nejasné i to, kdy vůbec vyhynul. Studie uvádí, že mohl vyhynout přibližně ve stejné době jako další zvířata z Liang Bua, včetně obřího čápa, supů, a také zmiňovaní hobiti.
Jestli byl mezi miniaturními lidmi a obřími „bažanty“ nějaký vztah, nebo jestli se vůbec mohli potkat, není jasné. Paleontologové ale doufají, že další výzkumy v jeskyni pomohou i na tuto záhadu najít odpověď.
