Když bylo Vlastě Chramostové něco přes třicet, měla za sebou kariéru, kterou by většina hereček považovala za životní úspěch. Hrála na jedné z předních pražských scén, točila filmy, dostala Národní cenu. Byla známá, zaměstnaná, obsazovaná. A také byla součástí kulturního provozu komunistického Československa se vším, co k němu v padesátých letech patřilo.

Její první film se jmenoval Veliká příležitost. Psal se rok 1949 a Chramostová v něm hrála mladou svazačku na stavbě Trati mládeže. Následovala Fričova Past, za niž získala Národní cenu, potom Akce B, Nad námi svítá nebo Rudá záře nad Kladnem. V podstatě katalog socialistického realismu.

Divadlo pro ni bylo ještě důležitější. Po angažmá v Olomouci a Brně přišla roku 1950 do pražského Divadla československé armády, pozdějšího Divadla na Vinohradech. Zůstala tam dvě desetiletí a dostávala velké role: Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu, Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Na konci padesátých a v šedesátých letech už nebyla příslibem, ale hotovou hereckou osobností.

V předvečer 34. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a k zahájení Měsíce československo-sovětského přátelství se 9. listopadu 1951 konala v Divadle československé armády (Divadlo na Vinohradech) slavnostní premiéra hry Mladá garda Alexandra Fadějeva. Na snímku zleva: Jiří Vala jako Oleg Koševoj, Vlasta Chramostová v roli Valji Borcové a Rudolf Deyl ml. jako Sergej Tjulenin.Foto: Profimedia.cz – ČTK / Drbohlav Jaroslav

K tomuto období patří i skutečnosti, které její pozdější životopis komplikují. V roce 1957 podepsala závazek ke spolupráci se Státní bezpečností. Její evidence byla v roce 1964 ukončena pro nulové výsledky. Roku 1962 vstoupila do KSČ, odkud po srpnu 1968 odešla.

Chramostová sama po roce 1989 tuto část svého života nepominula. V autobiografických knihách se k ní opakovaně vracela a snažila se rekonstruovat své tehdejší motivace, strach, ambice i míru sebeklamu. Její vzpomínky pochopitelně nejsou archivním dokumentem a místy jde o způsob, jak si člověk zpětně uspořádává život. Právě proto jsou ale cenné. Ukazují, jak obtížné bylo sladit počáteční kariérní kroky s pozdější zkušeností pronásledované disidentky.

Role ve Spalovači mrtvol a pak zákaz hraní

Během šedesátých let se mezitím měnila i její práce. Ve filmu přešla od ideologických dramat k vrstevnatějším rolím. Hrála v dramatické Škole otců, Jasného féerii Až přijde kocour, Podskalského satirické Bílé paní. A v roce 1968 vznikl Spalovač mrtvol Juraje Herze, kde hrála Marii, manželku titulního zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla. Kameramanem byl Stanislav Milota, který se později stal jejím manželem. Je to jedna z jejích nejpozoruhodnějších filmových rolí právě tím, jak málo je v ní viditelného hereckého „výkonu“. Proti Rudolfu Hrušínskému, který Kopfrkinglovu zdvořilost postupně mění v cosi až hororově děsivého, zůstává Chramostová civilní a klidná. Film se stal posledním celovečerním snímkem, který natočila před normalizačním zákazem.

V srpnu roku 1968 vyšli Chramostová a Milota do okupované Prahy. Milota s vypůjčenou kamerou natáčel sovětské tanky a střelbu u Národního muzea. Chramostová později na tu noc opakovaně vzpomínala. Následky přišly postupně.

Vlasta Chramostová v roli Anežky, pragmatické manželky hradního kastelána Jindřicha Pupence (Vlastimil Brodský), v komedii Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965). Na konci filmu, kdy vesničané za provolávání slávy vpochodují do řeky přes neexistující most, pronese ke svému manželovi známou větu: „Furt s tou pravdou! Drž hubu a plav!“

Vlasta Chramostová v roli Anežky, pragmatické manželky hradního kastelána Jindřicha Pupence (Vlastimil Brodský), v komedii Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965). Na konci filmu, kdy vesničané za provolávání slávy vpochodují do řeky přes neexistující most, pronese ke svému manželovi známou větu: „Furt s tou pravdou! Drž hubu a plav!“Foto: Filmové studio Barrandov

V roce 1970 odešla z Vinohrad k Otomaru Krejčovi do Divadla za branou. Režim scénu o dva roky později zrušil. Chramostová ještě stačila vytvořit Matku Kuráž v Chebu, potom už se jí profesionální divadla zavřela. Od roku 1973 nesměla veřejně vystupovat. Přišla nejen o zaměstnání a příjem, ale o samotné prostředí, v němž se její práce mohla uskutečnit. Začala proto hrát doma.

S bytovým divadlem v hledáčku StB

První program vznikl roku 1976 z textů Jaroslava Seiferta. Následoval Appellplatz II, Kohoutova úprava Macbetha a Pavlíčkovo monodrama o Boženě Němcové Dávno, dávno již tomu. V bytě na Vinohradech sedělo obvykle několik desítek diváků, hrálo se bez běžného divadelního zázemí, často pod dohledem policie. Později se představení konala i na dalších místech včetně Havlova Hrádečku.

Právě tady se Chramostové herectví a její občanský postoj dostaly do souladu a staly se jedním. Do bytu člověka sledovaného StB přicházelo publikum na představení, které stát nepovolil a nemohl kontrolovat běžnými mechanismy kulturní politiky. Stanislav Milota některé inscenace zaznamenával a nahrávky se dostaly do zahraničí. Rakouská televize odvysílala Hru na Macbetha i představení o Boženě Němcové.

Chramostová mezitím podepsala Chartu 77 a dostala se mezi viditelné postavy československého disentu. StB ji sledovala, zadržovala a zasahovala proti lidem, kteří s ní udržovali kontakt. Žena, která v padesátých letech podepsala závazek StB, se o dvě desetiletí později stala jejím objektem. Mezi Chramostovou roku 1957 a Chramostovou roku 1977 leží dvacet let zkušeností, práce, pochybností, vztahů a politických zlomů. 

Podmínečný trest a návrat pro roce 1989

Na konci osmdesátých let už byla její opozice vůči režimu veřejná. Během Palachova týdne v lednu 1989 se účastnila demonstrací a spolu s Libuší Šilhánovou se obrátila otevřeným dopisem na Gustáva Husáka a vedení KSČ. V témže roce byla za opoziční činnost podmíněně odsouzena.

Pak přišel 17. listopad 1989 – den jejích třiašedesátých narozenin. Po pádu režimu se vrátila k profesi, kterou téměř dvacet let nesměla normálně vykonávat. Stala se členkou Národního divadla a znovu začala pravidelně hrát. Přibyly role v Dorotee, Bloudění, Kyanidu o páté, Maryše nebo Lucerně.

Před filmovou kameru se vrátila až po třiceti letech. V Michálkově snímku Je třeba zabít Sekala hrála Marii. Pak přišlo Kuře melancholik a nakonec Havlovo Odcházení. Devadesátá léta přinesla Chramostové uznání, ale nikoli pouze satisfakci. Veřejně se probírala i otázka její někdejší evidence u StB. V pozdějších rozhovorech a pamětech se k ní vracela bez snahy tvrdit, že šlo o život někoho jiného. „Nic moje selhání neomlouvá,“ napsala ve svých memoárech s názvem Byl to můj osud, které vyšly v nakladatelství Doplněk v roce 1999.

Chramostová byla především mimořádná herečka, které politické poměry několikrát změnily podmínky práce a která sama během života několikrát změnila svůj vztah k politické moci. Její raná kariéra vznikala pod vlivem komunistického systému, tu pozdější tentýž systém přerušil.

Zemřela 6. října 2019, osm měsíců po Stanislavu Milotovi. Bylo jí dvaadevadesát. Po sto letech od jejího narození po ní zůstává několik jejích velmi rozdílných tváří. Mladá hvězda padesátých let. Herečka československé nové vlny. Žena odstavená od profese. Hostitelka bytového divadla. Chartistka. Členka Národního divadla, která se na scénu vrátila po šedesátce. Autorka vzpomínek, jež se na konci života probírala vlastními omyly stejně vytrvale jako křivdami, které utrpěla. Není třeba mezi nimi vybírat tu „správnou“ verzi. Všechny patří do jednoho životopisu.

Share.