Mladá slovenská vědkyně Danica Žilková pracuje na jedné z nejmodernějších a nejlepších astronomických observatoří světa v chilských Andách. Má tam pod kontrolou obří dalekohled, který objevuje nejen tajemství temné hmoty a vzdálených galaxií, ale také může najít asteroidy, jež ohrozí Zemi. V rozhovoru pro ČT24 říká: „Když jsem v noci na observatoři, někdy se cítím, jako bych řídila ponorku.“
V říjnu se světem astronomie začala šířit jako požár zpráva, že za Neptunem se podařilo objevit novou trpasličí planetu. Dostala jméno 2026 ED138. Bylo to teprve čtvrté těleso tohoto druhu, takže informace vyvolala velké pozdvižení i u veřejnosti. Veřejnost se ale většinou nepodívá do vědecké studie, kde se objev do detailu popisuje – kdyby to udělala, narazila by v ní na slovansky znějící jméno Danica Žilková.
Jde o mladou slovenskou vědkyni, která se na objevu planetky klíčovým způsobem podílela, protože pracuje na teleskopu Vera Rubin Observatory (Observatoř Very Rubinové), který doposud neznámé těleso našel. Vědecká redakce ČT24 se s ní spojila přímo do Chile, kde astronomka na observatoři 2700 metrů nad mořem pracuje.
Pracujete teď na jednom z nejlepších astronomických výzkumů světa. Podle některých je Vera Rubin Observatory dokonce tím úplně nejlepším. Jak se vám to povedlo?
Je to dlouhý příběh, který se pokusím zkrátit. Studovala jsem na matfyzu v Bratislavě, ale vždy jsem si uvědomovala, že Slovensko je malá země, a pokud budu chtít dělat nějaký opravdu velký celosvětový výzkum, tak musím hodně cestovat.
A přesně to jsem také udělala. Už od bakalářského studia jsem jezdila na studijní pobyty po celé Evropě, dostala jsem se do Francie, do Španělska, ale nejčastěji jsem se dostala na Kanárské ostrovy, kde je slavná observatoř na La Palma.
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem měla v Bratislavě moc šikovného školitele, který měl celou řadu projektů a grantů. A posílal na ně právě mne. Ale abych se dostala na Observatoř Very Rubinové, pro to bylo rozhodující, že jsem se zúčastnila Letní školy ve Vatikánu.
Co to je, má to něco společného s papežem?
Jde o velmi prestižní astronomickou letní školu, která se organizuje vždy jednou za dva roky. Vyberou si přitom jako téma vždy nějakou důležitou záležitost, která se zrovna hodně řeší. Během mého doktorátu bylo tím tématem „big data in astronomy“ – tedy velká data v astronomii. A protože to je i téma Observatoře Very Rubinové, byli tam i lidé z tohoto projektu.
Tehdy jsem vlastně o tom projektu slyšela poprvé, byl tam totiž jeden z jeho ředitelů. A když jsem o dva roky později dodělala doktorát, tak jsem se mu ozvala a připomenula se mu. Tehdy mi pomohla náhoda, protože přesně v té době otevřeli novou pozici, což nedělají úplně často – a ředitel mi navrhl, jestli bych o ni neměla zájem.
Přijali vás rovnou?
Samozřejmě že ne. Ani náhodou. Jen mi to otevřelo možnost jít do výběrového řízení, které pak trvalo velmi dlouho, čtyři, možná až pět měsíců. Během něj hledali toho nejlepšího člověka do týmu.
Podle čeho se na takovou pozici vybírá?
Těch kritérií byla celá řada. Zásadní bylo najít někoho, kdo dobře zapadne do týmu – v našem týmu je totiž celkem patnáct lidí, každý z jiného koutu světa. Máme člověka z Nepálu, z Číny, z Japonska, jsme prostě velmi rozmanitý tým.
Proto bylo tak důležité, aby člověk, kterého hledali, byl dostatečně přátelský, empatický a aby v tom týmu dokázal dobře spolupracovat. Hlavně na nočních směnách, což byla ta pozice, na kterou jsem se hlásila. Nicméně to není všechno, úplnou samozřejmostí je vědecký základ, kdy za sebou každý musí mít seriózní výzkum a také obrovské nadšení pro vědu.
To mi zní docela podobné tomu, co jsem četl o výběru astronautů – tam také, pokud vím, právě psychologická stránka a schopnost tolerovat ostatní hraje velkou roli.
Opravdu se někdy cítím, jako bych řídila ponorku, když jsem v noci na observatoři.
To zní zajímavě, zkusila byste prosím tuhle metaforu rozvést?
Celá observatoř je, stejně jako ponorka, postavená z kovu. Nejsme sice pod mořem, ale na vrcholu vysokánského kopce, nicméně jsme tak obalení tím kovem, jako bychom se opravdu nacházeli někde pod mořem.
Současně jsme v úplně izolovaném prostředí, kde je klíčová právě ta vnitřní infrastruktura. Chladiče, kondenzátory, celý ten obrovský chladicí systém, který se táhne z prvního patra až do osmého přímo k teleskopu. Je to celé izolovaný systém, jako ponorka, a stejně jako v ní je pro úspěch zásadní znát každý jeden z těch komponentů a umět ho ovládat.
A nejen ovládat, ale i opravit. Kdyby se něco stalo, třeba vypadl proud, tak jsme to my, kdo to musí jít vyřešit a opravit.
To všechno přímo vy osobně?
Ano, přesně tak. Sice mám v případě nějaké krize vždycky někoho na telefonu, protože jsme samozřejmě všichni na internetu, ale jsem to nakonec já, kdo musí vědět, kam mám jít, co mám udělat – a jak.
Výhodou je, že většinou jsme ve službě dva, takže na to nejsem sama. To je pravidlo, že tam člověk nesmí být nikdy sám. Střídáme se tak, abychom byli vždy s někým jiným. Protože pak – a zase jsme u té ponorky – aspoň nemáme ponorkovou nemoc.
Jak vlastně vaše práce vypadá? Většina lidí si to asi nedokáže moc představit…
I pro mě to byl docela šok, když jsem ji poprvé viděla; to bylo vlastně v posledním kole mého přijímacího pohovoru. Začnu tím, že observatoř se nachází na vrcholu kopce uprostřed ničeho.
Opravdu tam není nic, vidíte kolem sebe jen vrcholky kopců, některé jsou zasněžené, některé červené, jiné zase žluté. Nejsou tam ale žádné stromy, jen všudypřítomný prach. A pak hvězdy, v noci je to tam nepopsatelně nádherné.
Naši observatoř provozují Američané, jim patří i půda kolem. Díky tomu se tam nemůže jen tak někdo dostat. Co se týká bezpečnosti, máme velmi přísná pravidla. Nahoru nás vždy vyveze mikrobus, řidič se pak otočí a zase se vrací zpátky dolů. Bydlíme kousek od observatoře, v maličkém hotelu, kde je asi deset pokojů – tam se chodíme i najíst. Jinak jsme ale na observatoři vlastně zcela sami.
Vaše práce ale začíná, když jdou ostatní spát…
Ano, když zapadne slunce a nastane noc, tak se auty přesuneme z našeho hotelu na observatoř. A začínáme pozorovat. V první řadě to znamená, že musím přebrat systém po těch, kteří tam byli přes den – na observatoři totiž vždycky někdo musí být, 24 hodin denně.
Ta kontrola je velmi důkladná, teď už ji mám podvědomě zafixovanou – co všechno musím zkontrolovat, od generátorů přes kompresory až po chladiče a další.
Samotný dalekohled se pohybuje, má systém založený na oleji, který se čerpá z prvního patra do osmého – a já vždy musím osobně zkontrolovat, jestli všechno funguje, jak má. Máme aplikaci, která nám ukazuje zdraví systému, ta má přes třicet možností.
Jak složité to je? Třeba když to srovnáme s tou výše uvedenou ponorkou…
Náš ředitel rád ukazuje zajímavý obrázek, na kterém porovnává kokpit boeingu s naším řídicím střediskem.
Ve skutečnosti z toho náš velín vychází jako složitější; boeingy mají jen pár tlačítek, ale my máme dvanáct obrazovek a na každé z nich je otevřených dvacet oken, mezi nimiž překlikáváme. Je to hodně složité.
Samotné pozorování je potom už plně automatické, nebo do toho nějak vstupujete?
Moderní observatoře jsou dnes plně automatizované – za každou stojí tým vědců, kteří se soustředí jen na software. Takže po zapnutí se o pozorování starají právě tyto programy.
My lidé v podstatě řešíme dvě věci: jednou je systémová stránka, tedy kvalita observatoře, tou druhou je vědecká stránka, což znamená kvalitu obrazu.
GALERIE
Snímky z Vera Rubin Observatory
Teoreticky by tam opravdu jednou člověk vůbec nemusel být, ale v realitě je to zatím jiné. Jsme úplně nová observatoř, takže bez lidské pomoci by to zatím nefungovalo.
Možná jednou budeme plně automatičtí, ale zatím musíme kontrolovat, aby byly vědecké výsledky správné. V praxi to funguje tak, že mi na monitoru blikne každých třicet sekund, jak právě vypadá fotografie z našeho teleskopu, a já to musím zkontrolovat.
Občas se stane, že se na snímku objeví něco, co nečekáme. Třeba minule jsem zažila moc příjemnou změnu, protože jsme na snímku objevili kometu. Tak obrovskou kometu, až mi to vyrazilo dech – tak velikou na takovém obraze jsem zatím nikdy neviděla. A tak jsem strávila asi hodinu měřením jejích vlastností.
To zní úžasně, ale narazila jste už i na nějaký vážný problém?
My máme nějaké problémy pořád. Za dva dny se vyřeší, ale pak přijde nějaký úplně nový problém. Na to se nedá připravit. Je to tím, že observatoř je tak nová.
Naposledy se nám například stalo, že se po naší směně, která probíhala úplně bez problémů, teleskop úplně zasekl, na celé dva dny jsme s ním nemohli otočit. Nakonec jsme zjistili, že za to může nějaký obal, který se kvůli zimě opotřeboval rychleji, než se předpokládalo, takže se musel vyměnit.
Máte tam nějakou psychologickou pomoc nebo nějaké konzultace? Protože tohle mi připadá jako velmi stresové prostředí.
Ano, máme. Ale řekla bych, že lékaři nebo chirurgové to mají mnohem horší, protože u nich jde o lidské životy – my jsme zodpovědní „jenom“ za miliony dolarů.
Další tlak vyplývá z toho, že jsme vlastně pořád pod dohledem; protože jsme pořád on-line, tak nás neustále sledují vědci z celého světa.
Jednou z úloh vaší observatoře je také zachycovat rychlé změny na obloze. Chápu to správně, že právě vy jste ti první, kdo by viděl asteroid schopný zničit Zemi?
Je to tak, protože právě tato observatoř je v podstatě největší vyhledávač nových asteroidů a dalších nových objektů. My v podstatě až zpětinásobíme počet těchto známých objektů. Je to strašně zajímavé, protože my pozorovatelé jen nasbíráme data a ručíme za to, že budou ve vysoké kvalitě.
Programy pak už samy v těchto datech odhalují neznámé objekty. Musím říct, že výsledky jsou fantastické. Ještě než jsme začali s oficiálním prohlížením oblohy, tak jsme v prvních datech našli víc než 2400 objektů za planetou Neptun.
Tam jsme objevili i novou, doposud neznámou trpasličí planetu, o níž teď informovala média po celém světě.
Ještě bych se na chvilku vrátil k těm asteroidům. Vaše práce mi připomíná hlavní hrdiny filmu Don’t Look Up (česky K Zemi hleď!). Sice jste říkala, že lékař má při operaci zodpovědnost za život svého pacienta, ale vy se vlastně staráte o bezpečí osmi miliard lidí tím, že hlídáte oblohu…
Trošku to tak asi je. Ale ta hlavní zodpovědnost by byla na jiných vědcích, kteří by potom ten asteroid nějak odklonili z dráhy Země.
Tady bych chtěla zdůraznit jeden velký rozdíl proti tomu filmu: všechna data, která naměříme, jsou zcela veřejná, takže by se objev nějakého takového „ničitele Země“ nemohl utajit.
Popsala byste, prosím, co vlastně vaším teleskopem vidíte a co kromě asteroidů sledujete?
Náš hlavní cíl vyplývá z toho, že máme v podstatě největší kameru na světě. To znamená, že vidíme strašně velké zorné pole ve vysoké kvalitě. Když se na oblohu podívá běžný dalekohled, tak může vyfotit snímek jedné galaxie – my jich na jedné fotce vidíme stovku.
Naším cílem je sledovat a fotografovat deset let noční oblohu. Za tu dobu zachytíme miliardy galaxií, díky čemuž budeme moci studovat, jak se náš vesmír vyvinul a jak v něm interagují temná hmota a temná energie. Což jsou věci, které se nedají zjistit bez velmi přesných kosmologických dat – a my je dodáme. Budeme tam moci sledovat, v jakých strukturách jsou galaxie rozmístěné ve vesmíru.
Tohle se zatím žádnému dalekohledu nepodařilo, protože nebyl schopný nafotit tak obrovské množství galaxií v tak velké kvalitě, jako teď dokážeme my.
GALERIE
Observatoř Very Rubinové
A co neznámá planeta za Neptunem? Už roky se spekuluje, že by tam mohla být, ale chybí důkazy. Pokud se nepletu, tak právě Observatoř Very Rubinové by mohla mít ty vlastnosti, které tento objev umožní, pokud tam tedy nějaké takové těleso vůbec je.
Ano, je to přesně tak. S modelem naší Sluneční soustavy jsme vypočítali, že by za Neptunem ještě mohla být devátá planeta. Jenže jsme ji doposud neobjevili. Buď proto, že nebyla viditelná, anebo nebyla na dohled.
Ale protože my naším teleskopem budeme oblohu snímkovat dlouhých deset let, je dost vysoká pravděpodobnost, že se nám někde v zorném poli objeví. Podobně jako se to stalo s trpasličí planetou.
