„Za mé éry nebylo cílem se někam dostat, ale něco tam předvést,“ komentovala Formanová na Facebooku.
Na konci 90. let vybojovala na osmistovce tituly mistryně světa venku i v hale, pod střechou byla navrch evropskou šampionkou. Teď ji přístup a výsledky české výpravy v Anglii zklamaly.
Body do tabulky národů přinesli jen čtvrtý kladivář Volodymyr Myslyvčuk a čtvrtkařka Lurdes Gloria Manuel, pátý oštěpař Jakub Vadlejch, sedmá mílařka Kristiina Sasínek Mäki a osmý dálkař Petr Meindlschmid.
Češi skončili až na 21. místě, za Izraelem, Tureckem nebo Chorvatskem. Pro Formanovou je takový propadák v nepochopitelném kontrastu s úspěchy, které česká atletika sklízí v mládežnických kategoriích.
Na Facebooku jste psala, že jste se dlouho bránila české výsledky v poslední době komentovat. Co vás k tomu teď přimělo?
Nejspíš to, že se mě lidi dost často ptali, co říkám na současný stav naší atletiky. Přemýšlela jsem o tom a dospěla jsem k názoru, že mám potřebu se vyjádřit.
Poprvé v české historii to bylo ME bez medaile, s minimem finálových účastí. Byla to ostuda?
Asi bych to nechtěla nazývat ostudou, ale určitě je to alarmující. Vzhledem k tomu, že příští rok je mistrovství světa, kde bude konkurence nepředstavitelně větší, než byla tady. A nejde mi právě ani tak o medaile, jako o to, že byl ohromně velký počet zraněných lidí a že do osmičky se jich dostalo jen minimum. Větší část českých atletů se ani nepřiblížila k výkonům, které měli v sezoně, s kterými do Birminghamu odjížděli. Je to na zamyšlení pro svaz i trenéry, proč atleti na vrcholné akci neměli formu.
Ve svém příspěvku jste naznačila, že vám vadí český přístup, kdy je cílem se na šampionát kvalifikovat.
To je u nás dlouhodobý problém. V sezoně je to honba za splněním limitu, abych někam odjel. Ale když tam chci uspět, tak přeci to, že splním limit, je povinnost. Takový výkon bych měl v sezoně dokazovat opakovaně. Pokud hlavní cíl našich atletů je někam se nominovat, tak je to špatně. Ano, dílčí cíl to může být, ale ten další má být něco tam předvést.
Místopředsedkyně svazu Barbora Špotáková české atlety v Anglii hájila, ohradila se proti „odporné kritice“. Čekala jste, že ona sama bude kritičtější?
Asi trochu ano. Souhlasím s ní, že není lehké se tam dostat, taky atlety trénuju. Kvalifikovat se je známka nějaké úrovně, ale podívejme se na hodnocení zemí, za kterými státy jsme skončili… Byli jsme zvyklí být docela velmocí, měli jsme vynikající atlety a spoustu finálových účastí. Takže tohle ME se za mě nedá hodnotit pozitivně. Jen minimum věcí bylo pozitivních.
Zmíníte některé?
V tom svém příspěvku jsem nechtěla jmenovat, nicméně třeba Kristiina Mäki běžela výborně. V kladivu chyběly k medaili centimetry, slušný výkon předvedl navzdory zdravotním problémům Jakub Vadlejch. Naopak ale nechápu, že Jakub Dudycha na osmistovce svůj rozběh na tak velké akci dokluše. I když vím, že nepostoupím, tak se přece rvu, chci předvést co nejlepší výkon. Vykašlat se na to, to se nedělá, ani když jsem na nepostupové pozici.
Už jste zmiňovala „ohromně velký počet zraněných lidí“. Nemáte pocit, že se to u Čechů už delší dobu opakuje?
Ano, a je to zarážející. Každému se to může stát, taky jsem na olympiádě nedoběhla, ale takové množství zraněných na vrcholné akci… Svaz by s tím měl něco dělat. Podívat se, jak je zabezpečená regenerace a rehabilitace atletů, jestli na to mají peníze.
Dále jste si rýpla, že některé atletky v prvé řadě zajímá, jak vypadají. Že řeší vlasy, make-up, nehty. Podle vás je to na úkor výkonu?
Bavily jsme se o tom se Šárkou Kašpárkovou a shodly jsme se, že my jsme taky nechtěly vypadat blbě. Ale prostě jsem si stáhla vlasy do culíku, vyrazila jsem na stadion a pak mě v podstatě nezajímalo, jak jsem učesaná. Dneska mi připadá, že jde atletkám o to, jak budou vypadat na Instagramu. Je to strašné zlo dnešní generace. Za mojí éry jsme na to takhle nedbaly, co máme namalované nebo přilepené. A pak některá ta hodnocení… Štafeta na 4×400 metrů vypadne v rozběhu a holky to v podstatě berou, že běžely dobře. Že 11. místo není špatné. Za mě to ale nebylo dobré vystoupení.
A ještě vám vadí spojení „užít si to“, že?
Možná jsem na to vysazená, když si to tam jdou užít. To je dneska taková slovní hříčka. Samozřejmě, mohu si užít atmosféru velkého závodu, ale když se mi to nepovedlo, tak jsem si to moc neužívala. Je to zklamání, neužíváte si nic. Dnešní generace je asi jiná. Nechápu ani další věc.
Jakou?
Podle výsledků z mládežnických šampionátů máme vynikající mladé atlety, tak kde se bere ta chyba, že nedokážou proniknout do dospělé kategorie? Beru, že je to pro každého těžké, ale někteří mají takové výkony, že bych je tam ráda viděla, měli by tam být. A oni tam jsou.
Z mládežnických ME vozí Češi v poslední době prakticky vždy rekordní počty medailí. To je v ostrém kontrastu s Birminghamem.
V mládeži se nám takhle daří už nějakou dobu a mezi dospělými to není vidět. I teď naposled to byly od mladých opravdu excelentní výkony, které se dají jedině chválit. Nevím, proč se to pak nedaří posunout, atletický svaz si musí udělat nějaký rozbor a analýzu, v čem je chyba.
Psala jste také, že bez kompetentního vedení svazu se úspěchy vrátí těžko. Můžete to trochu rozvést?
Myslím, že lidmi na svém místě byli Tomáš Dvořák (někdejší svazový šéftrenér, pozn. red.) a Tomáš Janků (někdejší ředitel svazu). Dvořák odešel úplně znechucený, Janků byl podle mě odejit. A nemyslím si, že teď se na svazu všechno dělá správně, jak by mělo. Začnu tím, že nemáme haly, nemáme stadiony. Atleti mají těžké podmínky, většina z nich trénuje celou zimu venku, znám to z Čáslavi. Máme jednu kloudnou halu v Ostravě, ta pražská je šílená. V Praze není mimo Julisku ani žádný pořádný stadion.
Dvořák skončil už v roce 2019. Odešla s ním od reprezentace nějaká „tvrdší ruka“?
Vím, že Tomáš tím absolutně žil, věděl všechny výkony našich reprezentantů z celé sezony. Měl veliký přehled, věnoval se tomu od rána do večera. S ním odešli i někteří další lidé a nevím, jestli se to dokázalo správně nahradit. U samotných atletů se mi zdá, že jsou takoví málo odolní. Chybí mi u nich dravost ve stylu „jdu do toho, teď je vrchol sezony, na to jsem rok trénoval a teď se o to poperu“.
Takže vyhlídky směrem k MS v Pekingu, případně k olympiádě v Los Angeles nejsou příliš optimistické, že?
Bude to tam nepředstavitelně těžší, tahle Evropa byl slabý odvar. Možná tyčka mužů je v Evropě na stejné úrovni jako světová, ale jinak ne. V bězích pro nás bude obrovsky složité dostat se do finále. Kromě Lu nevidím nikoho a i u ní to bude těžké. V dalších disciplínách mě napadají jen Štefela a Vadlejch.
Ještě odbočka od českého týmu. Co jste říkala na ME na vaši bývalou disciplínu – ženskou osmistovku? Vyhrála ji Švýcarka Audrey Werrová, která v semifinále spadla, ale rozhodčí jí pak umožnili startovat ve finále.
Já si myslím, že tam být neměla. Koukala jsem na to a cizí zavinění jsem u jejího pádu v semifinále neviděla. Organizátoři ji podle mě chtěli vidět ve finále, slibovali si atraktivní souboj s Keely Hodgkinsonovou a Femke Broedersovou-Bolovou, tak ji tam dali. Viděla jsem daleko horší kolize, po kterých toho člověka ne vždy vrátili do finále. Tady to byla za mě její vina, zakopla sama o sebe.
Werrová zaběhla ve finále rekord šampionátu 1:54,81, v červnu v Paříži přitom běžela ještě o sekundu rychleji. Padne podle vás v brzké době světový rekord Jarmily Kratochvílové (1:53,28) z roku 1983?
V tom finále to byl krásný souboj celé té trojice, moc mě to bavilo. Světový rekord se už letos podle mě nezaběhne. Je po vrcholu sezony, bude se chýlit ke konci. Ale když je v dané disciplíně takhle velká konkurence, výkony se zlepšují. Říkala jsem si, že ten čas Jarmily tady bude napořád, teď se však holky hodně přiblížily. Zhruba půl sekundy, ještě to teda kus je, ale v příštích sezonách padnout může.