To, co Vasilij Mitrochin v roce 1992 přivezl do Vilniusu, nikdy nemělo opustit nejutajovanější archivy KGB. „Je jedním z nejvýznamnějších špionů studené války, protože světu odhalil, co KGB prováděla po celém světě,“ uvedl v rozhovoru pro LRT.lt britský novinář a spisovatel Gordon Corera.
Porozumět tomuto samotářskému muži s komplikovanou povahou, který po mnoho let tajil svou nebezpečnou misi dokonce i před svou rodinou, je složitý úkol. V knize „Špion v archivu“ se však této výzvě postavil britský novinář a spisovatel Gordon Corera. Na základě různých zdrojů a výpovědí lidí, kteří Mitrochina osobně znali, autor odhaluje neobyčejnou osobnost muže, jenž si za svůj životní úkol vytyčil zničení Sovětského výboru pro státní bezpečnost, lépe známého jako KGB.
Od špionážních misí k archivům
Mitrochin, který se narodil v roce 1922 ve městě Jurasovo v Rjazanské oblasti, se nejlépe cítil na ruském venkově, kde se mohl věnovat své zahradě, rybaření a lovu. Proto, jak poznamenává Corera, bylo možná jen náhodou, že ho v prvních letech studené války KGB přijala jako důstojníka zahraniční rozvědky. Několik neúspěšných operací však brzy odhalilo, že Mitrochin nebyl rozeným špionem. Jako zdrženlivý a introvertní muž měl potíže pohybovat se v různých společenských kruzích a nakonec byl vyhoštěn na místo, které nejlépe vyhovovalo jeho povaze – do archivů.
Podle autora knihy v něm toto rozhodnutí KGB zaselo semínko zášti. V průběhu let, jak stále lépe chápal zvěrstva páchaná sovětskými institucemi, se tato zášť proměnila v posedlost, která začala ovládat jeho myšlenky.
Corera se domnívá, že kromě osobní hořkosti podnítily jeho touhu zničit KGB zejména dvě věci. V první řadě byl archivář otřesen poznáním, jak rozsáhlé byly aktivity KGB namířené proti samotným Rusům – disidentům, kritikům režimu, a dokonce i spojencům, u nichž měli podezření, že představují hrozbu pro vládu komunistické strany. Zlomovým bodem pro něj však bylo brutální potlačení pražského jara v roce 1968. Tehdy se jeho naděje – stejně jako naděje dalších lidí uvnitř systému – že by se komunismus ještě dal reformovat, ukázaly jako marné.
„Rozhodně se považoval za vlastence, nikoli za zrádce své země. Svého nepřítele skutečně vnímal jako nějakou příšeru, jako zvíře. Zní to podivně, ale viděl v něm tříhlavé zvíře: jednou hlavou byla KGB, druhou komunistická strana a třetí nomenklatura, elita,“ vysvětluje Corera. „Tuto příšeru vnímal jako parazita nebo něco strašného, co obsadilo jeho zemi. A sebe viděl jako venkovského hrdinu z lidové pohádky, který se chystá s touto bestií bojovat a pokusí se ji porazit.“
K této příležitosti došlo čtyři roky po událostech v Praze. V roce 1972 se KGB rozhodla přesunout své ústředí z Lubjanky – hrozivé budovy v centru Moskvy – do nové budovy v Jasenevu. Mitrochin, který do té doby měl přístup pouze k části archivů, dostal nečekaný úkol – dohlížet na přesun všech dokumentů KGB. Tím získal přístup ke všem pečlivě střeženým tajemstvím sahajícím až do roku 1918.
„Podstupuje tedy velké riziko, když to zapisuje na maličké kousky papíru, schovává si je do boty, odchází z ústředí KGB a o víkendu to pak doma ve své dači sepisuje. Dělá to celé roky, aniž by měl jasnou představu o tom, co s tím bude dělat,“ poznamenává autor knihy.
Archivář ručně přepsal tisíce dokumentů, čímž odhalil rozsah operací sovětské rozvědky po celém světě během studené války. Díky své výjimečné paměti shromáždil údaje o činnosti sovětských špionů na Západě, v Africe, Indii, Latinské Americe a Asii. Získal také informace o legendárních „ilegálech“ – sovětských špionech žijících v jiných zemích pod falešnou identitou. Archiv, který sestavil, odhalil, jak Sovětský svaz využíval násilí, sabotáže, operace zaměřené na ovlivňování a zasahování, aby si zajistil kontrolu a prosadil ambice svého režimu.
Dvanáct let Mitrochin tajně kopíroval materiály z archivů KGB a v této práci pokračoval až do svého odchodu do důchodu. Poté dokumenty roztřídil ve své dači a čekal na příležitost, aby odhalil – nejprve ruskému lidu a poté celému světu – to, co KGB dlouho skrývala. Tato příležitost přišla v okamžiku historického převratu – při rozpadu Sovětského svazu. Odhodlaný odhalit pravdu si bývalý archivář sbalil kufr s oblečením a jídlem, pod ně schoval výběr dokumentů a vydal se nabídnout tento materiál západním zpravodajským službám.
Právě zde se Litva ocitá v centru tohoto neuvěřitelného příběhu.
Tajemství KGB ve Vilniusu
Rozpad Sovětského svazu otevřel cestu do pobaltských států, kam Západ rychle vyslal své diplomaty. Některé ambasády zpočátku fungovaly přímo z hotelových pokojů a začali se tam hromadně sjíždět sovětští špioni, úředníci, a dokonce i podvodníci, kteří tvrdili, že disponují cennými informacemi, a hledali příležitosti.
„Jsem si jistý, že to pro lidi v Litvě bylo v mnoha ohledech velmi vzrušující, ale také velmi přínosné pro britskou rozvědku a další subjekty, protože se najednou objevilo toto nové místo, které kdysi patřilo nejen k Východnímu bloku, ale přímo k Sovětskému svazu, kam mají přístup, kde mohou s lidmi mluvit a setkávat se s nimi,“ říká Corera. Z hlediska špionáže jde podle něj o velmi zajímavou dobu a místo v devadesátých letech.
V roce 1992 Mitrochin vymyslel plán, jak předat archivní materiály Ústřední zpravodajské službě (CIA) prostřednictvím amerického velvyslanectví, a podnikl k tomu několik pokusů jak v Rize, tak ve Vilniusu. Američané však byli skeptičtí vůči ošuntěle oblečenému staršímu muži, který se objevil s hromadou ručně psaných dokumentů, a odmítli ho. Teprve později si americké zpravodajské služby konečně uvědomily mimořádnou hodnotu jeho archivu. Federální úřad pro vyšetřování (FBI) nakonec Mitrochinovu sbírku označil za „nejúplnější a nejrozsáhlejší zpravodajské informace, jaké kdy byly od jakéhokoli zdroje získány“.
Poté, co Američané promarnili příležitost, jaká se naskytne jen jednou za život, se Mitrochin rozhodl vydat se na britské velvyslanectví v Antakalnis. Corera, který britské velvyslanectví v Litvě navštívil, vzpomíná, jak se snažil představit si trasu, kterou archivář s kufříkem neocenitelné hodnoty ušel z vlakového nádraží k velvyslanectví. Autor knihy také uvedl, že jako někdo, kdo v devadesátých letech v Litvě nežil, toto období velmi těžce chápal, ale zároveň ho velmi zajímalo.
Na stránkách své knihy zachytil atmosféru chaosu a nejistoty, která v té době v Litvě panovala. „Ten pocit obrovské změny, i když části minulosti jsou fyzicky stále přítomny, a to v podobě ruských, dříve sovětských, vojsk, základen a zjevné přítomnosti ruských tajných služeb, tedy bývalé KGB, které jsou stále aktivní. A lidé se tím stále trápí, nejsou si jistí, čí loajalita se přesunula a jakým způsobem. Byla to velmi proměnlivá, zajímavá a nejistá doba,“ popisuje.
Na britském velvyslanectví Mitrochina přivítala mladá diplomatka, která mluvila rusky. Na rozdíl od Američanů ji její instinkty nezradily. Tušila, že ten starší muž, který se na velvyslanectví objevil s balíčkem ručně psaných dokumentů, by skutečně mohl disponovat informacemi mimořádné hodnoty.
„Není to špionka, je to skutečně diplomatka, a to jen dokazuje, že v tomto světě se věci často odvíjejí od instinktu a intuice – že na té osobě je něco zajímavého, díky čemu stojí za to s ní mluvit a pozvat ji dovnitř,“ poznamenává Corera.
V důsledku toho britská tajná zpravodajská služba (MI6) pověřila dva důstojníky, aby Mitrochinova tvrzení prošetřili. Postupně a někdy jen s neochotou tato záhadná postava odhalila nejen obsah svého archivu, ale také podmínky, za kterých byla ochotna se s ním rozloučit – přesídlení do Spojeného království pro sebe, svou manželku a nemocného syna, stejně jako povolení k úplnému zveřejnění dokumentů KGB, které po léta pečlivě shromažďoval.
Dohoda byla splněna a ještě téhož roku se rodina Mitrochinových v rámci tajné operace přestěhovala z Klaipedy do Spojeného království.
Teprve v roce 1999, s vydáním jeho první knihy obsahující dokumenty KGB s názvem „Mitrochinův archiv“, si ruské tajné služby začaly uvědomovat, co se vlastně stalo a v jakém rozsahu došlo k úniku tajných informací na Západ. A tak tento zdrženlivý, téměř duchovně oddaný Mitrochin splnil své životní poslání – využít archiv k odhalení svého dlouholetého boje proti bestii.
Výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu později popsal Mitrochina jako „muže s pozoruhodným odhodláním a odvahou, který riskoval uvěznění či smrt“.
Vasilij Mitrochin zemřel v roce 2004 v Londýně na zápal plic.
Potřebné ponaučení
V dubnu letošního roku ruský vládce Vladimir Putin nařídil, aby akademie Federální bezpečnostní služby (FSB) – nástupkyně KGB – byla pojmenována po Felixi Dzeržinském, zakladateli sovětské tajné policie Čeka. Zprávy v médiích rovněž naznačují, že socha Dzeržinského, strůjce Rudého teroru, by se mohla vrátit na moskevské náměstí Lubjanka.
Čeka, NKVD, KGB, FSB, SVR – názvy se sice změnily, ale jak tvrdí Corera, od Čeky přes ruské zpravodajské služby až po současnost se táhne jasná ideologická linie. Podle jeho názoru si tyto služby zachovaly nejen pocit institucionální kontinuity, ale také tradici nemilosrdných metod a agresivní étos, který povzbuzuje agenty, aby pro dosažení svých cílů udělali cokoli, co je nutné.
„Například používání jedů a pronásledování exulantů s cílem je zabít v počátcích revoluce, tedy bolševické revoluce. Poté je vidět, jak se tento jev na několik let utlumí, a v posledních dvaceti až pětadvaceti letech se opět vrací. Viděli jsme to v Británii v případě vraždy Alexandra Litviněnka a otravy Sergeje Skripala,“ poznamenává.
Navzdory nedostatkům ruských tajných služeb – které nejvýrazněji odhalil moskevský špatný odhad situace na Ukrajině a průběhu války, kterou Rusko zahájilo v roce 2022 – je to právě Vladimir Putin, kdo se velkou měrou zasloužil o glorifikaci a udržování mýtů kolem ruských špionů. Corera tvrdí, že vytváření těchto mýtů má pro Putina zásadní význam, protože KGB je neoddělitelnou součástí jeho osobní identity. Sloužil jako jeden z jejích důstojníků, tato organizace mu poskytla síť kontaktů a pověst, které mu pomohly dostat se do Kremlu, a mnoho jeho nejbližších spolupracovníků vzešlo ze stejného prostředí bezpečnostních služeb.
„Jedna věc mi přijde zajímavá. Když se podíváme do sovětské historie, komunistická strana byla z KGB vždy poněkud nervózní a panoval tam pocit, že ani jedna ze stran nechtěla, aby ta druhá byla příliš mocná. (…) Ale samozřejmě to, co nyní vidíme v Rusku, je splynutí – v podstatě lidé z řad zpravodajských a bezpečnostních složek přebírají kontrolu nad státem. A mají specifický způsob uvažování. Je to způsob uvažování, při kterém vidí nepřátele všude, a při řešení situací s nimi jsou nemilosrdní. Jedná se o čekistickou mentalitu. Myslím si, že to, co jsme viděli, je ve skutečnosti něco, co zašlo ještě dál, než jste mohli vidět v sovětských dobách,“ zdůrazňuje.
Corera tedy lituje, že ačkoli Mitrochin tuto bestii odhalil, Západ si nikdy nevzal to nejdůležitější ponaučení a považoval archiv za relikt minulosti – že hrozba vycházející z Ruska nezmizela spolu s rozpadem Sovětského svazu.
„Tehdy si lidé neuvědomovali, že nás varoval, že ten problém nezmizel. Mnoho z toho, o čem lidé dnes s překvapením mluví, že ruská rozvědka se podílí na dezinformacích, sabotáži nebo zasahování do politiky, to vše je doloženo v Mitrochinově archivu, v tom, co lidem říkal o světě. Myslím, že je velmi důležitý, ale v jistém smyslu jsme si dostatečně neuvědomovali, jak důležitý vlastně byl, ani jaké ponaučení se nám snažil předat pro dnešek,“ dodává Corera.
A ačkoli ruská totální válka na Ukrajině odhalila pravou tvář Kremlu, na Západě se stále najdou ti, kteří se jí odmítají podívat přímo do očí. V této neúprosné informační válce proto autor nabádá vzít si konečně k srdci poselství, které předává archivář: nepodceňujte ruské tajné služby a informujte veřejnost o tom, jak jejich špioni pracují a jaké jsou jejich cíle.
„Tím jsou lidé lépe připraveni, odolnější a lépe chráněni,“ zdůrazňuje Corera.
Článek napsala Ieva Kuraityteová, LRT.lt (LRT_EN), poprvé byl publikován 31. srpna 2026 08:19 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.