Baron Prášil mezi byrokraty a zvířátky. Nová inscenace je slepencem působivých obrazů – Aktuálně.cz

Prášil se táhne s obřím kufrem na jeviště. Nejde mu to, funí, padá, přesto si od publika dojde pro vytoužený potlesk. Z rozčepýřených a zároveň načechraných vlasů odpadává hutný poprašek přímo na sametový baronský kostým, kterému dominuje signifikantní plášť, jenž je nedělitelnou součástí protagonistova vystupování. V kufru má šaty, a především stohy knížek se svými příběhy. Ty jsou však nebezpečné, protože společenské nastavení imaginaci odmítá a Prášila všichni vnímají jako směšného fabulátora. 

Poté co jeden ze svých příběhů vypráví malé dívence, její matka soudkyně žene Prášila před tribunál, kde v podstatě nemá šanci na obhajobu. Vyprávění je tak rámované soudním procesem, kdy se Prášilovy historky na jevišti zhmotňují v půvabných obrazech. Děj je osekán na minimum, slouží primárně jako podklad pro několik tanečních segmentů, kdy Prášil tančí s rejnokem, býkem či labutí. 

Němý baron chce mluvit skrze výjevy 

Tvůrci se plně opírají o nonverbální podstatu, ostatně samotný Prášil nepromluví jediné slovo, těží z pantomimického umění představitele a zároveň šéfa Laterny magiky Radima Vizváryho. To se s ohledem na huronskou podstatu protagonisty jeví jako odvážné gesto a zároveň přiléhá k ústřednímu motivu represe. Fyzický humor opředený potřebnou teatralitou ale většinu času působí křečovitě a prvoplánově. 

Ostatně, prvoplánová je i většina tvůrčích voleb. Holčička hltající Prášilovy příběhy je ztvárněná jako loutka vycházející z japonské tradice bunraku, obdivuhodně vedená trojicí loutkářů. Dítě, které je neustále pod vlivem dospělých, má během inscenace docházet k samostatnosti, což je v závěru i explicitně podtrženo, ale tento vývoj v zásadě nevidíme. Jako laciná berlička působí i celý vykonstruovaný proces. Tvůrci totiž rezignují na významotvornost. 

Až příliš podléhají líbivým výjevům, jež razí impresionistickou poezii a do struktury jsou mechanicky, skoro až mrtvolně našroubované, byť rozkládají časoprostor a boří šedivou realitu. Samy o sobě nehřmí očekávaným spektáklem, vyzařují něhu a křehkost, kterou občas prořízne prášilovská grotesknost. Do choreografie zapojují na plátno promítané kresby s dětsky naivní estetikou, jež vznikají v reálném čase. A jakkoli dílčím způsobem fungují, nikdy úplně nepohltí, chybí jim důraznější snaha o překvapení. 

Soudkyně a bachaři, kteří vlečou Prášila, jsou oděni do kostýmů se zvýrazněnými rameny, asociujícími sešněrovanost fašistických obleků. Postavy se v nich ztrácejí, stejně jako jejich identita. Chybí jim nadhled a stávají se z nich absurdní figurky. Obžaloba probíhá formou operních popěvků, záměrně utopených v repetitivně suchých byrokratických výpadech. 

Spasit se znamená snít 

Sdělení inscenace je od prvních minut tak krystalicky jasné, že můžeme jen těžko nad něčím dalším přemýšlet. Jasně vykolíkovaná cesta postrádá jakoukoli cílenou podvratnost nebo jízlivost. Všichni jsou přesně definovaní. Klíčovou by pro diváka měla být právě postava holčičky, která se ale z vyprávění záhy vytratí, a v zásadě jediný narativně perspektivní prvek tak mizí. 

Svým zacílením i ústředními motivy dává Baron Prášil vzpomenout na činoherní inscenaci Tři mušketýři a já, která měla loni premiéru taktéž ve Stavovském divadle. Ta byla mnohem důslednější, ambivalentnější a výtvarně bohatší. Prášil v porovnání s dekonstrukcí Dumasových hrdinů prohrává takřka ve všem. 

Rozhodnutí učinit mistra příběhů Prášila protagonistou uměleckého tvaru, jenž se vyprávění v jádru vzpírá, je na první pohled fascinující. Ale ani s tím tvůrčí tým v čele s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem nijak konceptuálně nepracuje, spokojuje se s tezovitostí. Prášil je redukován na symbol očistné poťouchlosti, na vzpouru proti autoritám. Zážitek je tak primárně odkázán na slepenec několika podmanivých nápadů, v čele s tanečními výkony a celkově pestrou choreografií, organicky kombinující chaos i určitý řád. 

Podvyživené je i využití filmových pasáží. V nich vidíme Prášila v cele, případně v zaprášených chodbách žaláře. Expresionisticky nasnímané záběry jsou do inscenace opět zapuštěné didakticky. Je až s podivem, jak se do jisté míry živelná inscenace postupně mění v dílo, které se vznáší nad propastí nudy a trpí především dramaturgicky. A je to škoda, jelikož uvedení Barona Prášila akcentujícího téma fantazie, svobody a empatie je rozhodně aktuální. 

Žijeme ve světě, kdy je na všech stranách vyžadována ultimátní pravda, často vnímáme černobíle, uzavíráme se před čímkoli cizím a odmítáme nejednoznačnost. Odchylka od sešněrované serióznosti je vnímána jako slabost. Spasit se znamená snít. Toto poselství inscenace obsahuje, jen to nijak nerozvádí. A sledovat chvílemi půvabné obrazy, během nichž se do kýženého snění propadá jen velmi těžko, je zkrátka málo.